Bylo krásné jarní ráno. Tu a tam spadla ze stébla trávy kapka rosy a ve vzduchu byly cítit rozličné vůně z nepřeberného množství pestrých květů. Sluneční paprsky zahřívaly zkřehlá těla tvorečků, kteří spěchali za brzkou snídaní.
Nedaleko potoka, u starého mohutného dubu, se chystal houf mravenců splnit důležitý úkol. Měli přinést to nejkvalitnější jehličí na stavbu nové chodby, která povede přímo do královské komnaty. Byla to družina zkušeného Trmičky. „Jsme kluci všichni?“ zeptal se Trmička. Seřadili se do vzorového zástupu a vyrazili. Nikdo moc nemluvil, jenom Matěj měl potřebu na každého halekat. „To aby nebylo takové ticho,“ říkal.
Cesta ubíhala jako voda a všichni se těšili, až přinesou ty nejlepší klády z jehličí. Vždyť je to pocta. Takový úkol nesvěří královna jen tak někomu.
„Konečně jsme tu. Tady jsou ty nejlepší, nejvoňavější a nejpevnější klády. Všichni vědí, co mají dělat? Tak dobře… Dejme se do práce… Hotové klády pokládejte tady k cestě. Až budou všechny, začneme je nosit do mraveniště,“ řekl nejstarší z družiny, moudrý a zkušený Trmička. Všichni poctivě pracovali, až třísky létaly vzduchem. Klád přibývalo, ale sil naopak ubývalo. „Já nejraději nosím jídlo. To je zábava. A po cestě vám tolik nekručí v břiše. A my se dřeme s kládami. Prý za odměnu,“ bručel Matěj. On to byl takový kazmistr a škodílek. „Hele, kluci, pojďte sem!“ volal Matěj na ostatní. Jenže kluci ho už dobře znali. Nedali se jen tak vyrušit od práce. Jen ho trochu okřikli. „Matěji, my tady pracujeme, tak to taky vyzkoušej a neruš!“ Jenže Matěj si nedal pokoj a začal se vytahovat. „Vždyť já pracuju, nevidíte? Hele, vsaďte se, že donesu domů tři klády úplně sám… a poslepu.“ Kluci ho ale už nebrali vážně a všímali si jen své práce. Matěj se ale nedal a sám si zavázal oči, popadl tři klády a vyrazil k mraveništi. Tedy alespoň si to myslel. Tvářil se jako by nic, ale lehké to nebylo. Už šel nějakou chvíli a myslel si, že zanedlouho musí být u mraveniště. Náležitě se narovnal, to aby všichni viděli, jak úplně sám a se zavázanýma očima donesl tři klády. Najednou ho na místě zastavil tvrdý náraz. To právě došel k mohutnému stromu, do kterého narazil takovou silou, že se okamžitě válel na zemi. Rychle si strhl šátek z očí a udiveně zíral na úplně neznámé místo. Byl hluboko v černém lese. Všude byla tma a on si připadal, že je na světě úplně sám. Měl strach a litoval, že se před svými kamarády vytahoval.
Mezitím už ostatní mravenci nanosili všechny klády do svého mraveniště. Trmička se ptal hned stráží u vchodu, jestli už dorazil Matěj z jejich družiny. Nikdo o něm ale nevěděl. Blížila se noc a na záchrannou akci bylo pozdě. „Musíme vyrazit brzy ráno!“ zavelel Trmička. „Snad toho nezbedu rychle najdeme.“
Matějovi bylo v lese úzko. Vzpomínal, co se učil v mravenčí škole. Jak přežít, když zůstane mravenec úplně sám. Našel co možná nejlepší úkryt a co nejtišeji se uložil k spánku. Usnout ale nemohl. Co když ho objeví nějaký pták nebo obrovská zelená žába? Vzpomínal na všechny svoje kamarády a na to, co jim prováděl. Říkal si, jestli se s nimi ještě někdy uvidí, tak se jim omluví za všechny starosti, co jim způsobil.
Z nenadání celý les ztichl. Za Matějovou skrýší byly slyšet těžké kroky. Matěj se ani nepohnul. Jeho srdce tlouklo mnohem rychleji a bál se, že ho někdo uslyší. Naštěstí tudy jen procházel starý jelen. Zanedlouho zaslechl povědomé hlasy. Myslel si, že se mu to jen zdá. Ale slyšel je znovu. Volali jeho jméno. „Matěji! Matěji!“ Tiše, ale zřetelně. Když vykoukl ze své skrýše, nevěřil svým očím. Kamarádi z jeho družiny ho v té černočerné tmě hledají. Jsou to jeho nejlepší kamarádi. „Kluci, tady jsem!“ volal na ně Matěj. „Tys nám dal. Měli jsme o tebe velký strach. Měli jsme tě jít hledat až ráno, ale kluci se za tebe přimluvili,“ řekl Trmička. „Moc vám všem děkuji, že jste mě tu nenechali a omlouvám se za všechny starosti. Odteď se budu snažit být dobrý mravenec…“
Pak se všichni vydali na cestu domů.
A nemyslíte, že se Matěj polepšil? Snad ano. Ono takové dobrodružství dá jednomu docela za vyučenou.
Jan Červenka
