Soutěž o krásnou knihu Mraveneček na cestách

Byl jeden malý mravenec, který bydlel se svými bratříčky a sestřičkami v mraveništi. Každý večer mu tatínek vyprávěl příhody, které ten den zažil na cestách. Ale neříkal mu celou pravdu, aby se malý mraveneček nebál.

Při každé výpravě totiž potkal tatínek i s ostatními cestovateli velkého mravenečníka, který se toulal po lese. Mraveneček se ho hned ptal, kdy bude moci chodit také na výpravy, protože chtěl toho zlého nepřítele také vidět, ale tatínek mu vždy jen pověděl: „Trpělivost přináší růže, synu.“

Čas plynul, tatínek stárl a mraveneček rostl, ale přesto byl nejmenší z nových cestovatelů. Nastal čas, kdy musel tatínek předat mravenečkovi svou práci cestovatele. Nastal den D a mraveneček se připravoval na svou první skupinovou výpravu. Před tím, než odešel, mu tatínek popřál štěstí větou: „Malý dokáže velké věci… a já ti věřím, synu…“ Mraveneček poděkoval a odešel, ale to ještě nevěděl, jaké nebezpečí ho venku čeká.

Sotva mraveneček s ostatními obešli jeden strom, už na ně číhal mravenečník. Mraveneček věděl, co má dělat, jak se zachovat, ale přesto jako první zaútočil na obra před nimi.

Nikdo netušil, jak se to malému hrdinovi povedlo, ale po chvíli měl mravenečník zraněnou nohu. Když ostatní viděli, že je predátor zraněný, ihned běželi pomoci mravenečkovi a společně ho zahnali až za les.

Od té doby už mravenečníka nikdo nikdy neviděl a malý mraveneček se stal vůdcem všech dalších výprav.

Potvrdilo se tak poučení: „I malý dokáže velké věci…“

Natálie Kaštánková

V mraveništi na kraji lesa žila spousta pracovitých mravenců. Že byli všichni pracovití? Ale kdepak, i když výjimka potvrzuje pravidlo. Tak tedy v tom našem mraveništi se taková výjimka také vyskytla.

Mravenci velmi milují nektar ze mšic a mraveneček, říkejme mu třeba Lojza, tento nektar přímo zbožňoval. Mlsal, kdykoli to bylo možné, ale ruku k dílu nepřidal. Ostatním mravencům už to bylo velmi proti srsti. A tak se domluvili, že bude asi nejlepší z něj udělat pasáčka mšic.

Když se to Lojza dozvěděl, moc se mu nechtělo, ale jakmile si představil, že bude se mšicemi sám a bude se moct nalízat nektaru, kolik bude chtít, nakonec svolil. Druhý den se vydal pást mšice na květiny poblíž mraveniště.

Tak si pasáček Lojza své svěřenkyně pase, ulizuje nektar. Říká si pro sebe: „To je pohodička. To se mám. Když tu náhle se za ním pohne list a na něj se dívají dvě velké složené oči kudlanky nábožné. Nejen jeho, ale i všechny mšice mu vyplašila. Lojza spadl z květiny a uhodil se do hlavy. Jelikož byl chvíli v bezvědomí, po probuzení neviděl ani jednu mšici. Musel se je vydat hledat.

Pátral všude. Chodil křížem krážem, ale ne a ne narazit na jedinou mšici. Jak tak chodí, všímá si svých kamarádů mravenečků, jak usilovně pracují a nosí těžká břemena. Trvalo mu celý den, než mšice našel, sehnal dohromady a odvedl zpátky domů. Do mraveniště.

Mraveneček se vlastně tento den vůbec nenudil, ba naopak, byl rád a moc se mu to líbilo. Navíc ho ostatní pochválili. Čehož si náležitě vážil. Rozhodl se v této práci i nadále pokračovat.

Lojza si uvědomil, že nemá smysl, jen tak ležet a lízat nektar, když může dělat něco pro radost nejen svou, ale také ostatních.

Lucie Abera

Bylo krásné jarní ráno. Tu a tam spadla ze stébla trávy kapka rosy a ve vzduchu byly cítit rozličné vůně z nepřeberného množství pestrých květů. Sluneční paprsky zahřívaly zkřehlá těla tvorečků, kteří spěchali za brzkou snídaní.

Nedaleko potoka, u starého mohutného dubu, se chystal houf mravenců splnit důležitý úkol. Měli přinést to nejkvalitnější jehličí na stavbu nové chodby, která povede přímo do královské komnaty. Byla to družina zkušeného Trmičky. „Jsme kluci všichni?“ zeptal se Trmička. Seřadili se do vzorového zástupu a vyrazili. Nikdo moc nemluvil, jenom Matěj měl potřebu na každého halekat. „To aby nebylo takové ticho,“ říkal.

Cesta ubíhala jako voda a všichni se těšili, až přinesou ty nejlepší klády z jehličí. Vždyť je to pocta. Takový úkol nesvěří královna jen tak někomu.

„Konečně jsme tu. Tady jsou ty nejlepší, nejvoňavější a nejpevnější klády. Všichni vědí, co mají dělat? Tak dobře… Dejme se do práce… Hotové klády pokládejte tady k cestě. Až budou všechny, začneme je nosit do mraveniště,“ řekl nejstarší z družiny, moudrý a zkušený Trmička. Všichni poctivě pracovali, až třísky létaly vzduchem. Klád přibývalo, ale sil naopak ubývalo. „Já nejraději nosím jídlo. To je zábava. A po cestě vám tolik nekručí v břiše. A my se dřeme s kládami. Prý za odměnu,“ bručel Matěj. On to byl takový kazmistr a škodílek. „Hele, kluci, pojďte sem!“ volal Matěj na ostatní. Jenže kluci ho už dobře znali. Nedali se jen tak vyrušit od práce. Jen ho trochu okřikli. „Matěji, my tady pracujeme, tak to taky vyzkoušej a neruš!“ Jenže Matěj si nedal pokoj a začal se vytahovat. „Vždyť já pracuju, nevidíte? Hele, vsaďte se, že donesu domů tři klády úplně sám… a poslepu.“ Kluci ho ale už nebrali vážně a všímali si jen své práce. Matěj se ale nedal a sám si zavázal oči, popadl tři klády a vyrazil k mraveništi. Tedy alespoň si to myslel. Tvářil se jako by nic, ale lehké to nebylo. Už šel nějakou chvíli a myslel si, že zanedlouho musí být u mraveniště. Náležitě se narovnal, to aby všichni viděli, jak úplně sám a se zavázanýma očima donesl tři klády. Najednou ho na místě zastavil tvrdý náraz. To právě došel k mohutnému stromu, do kterého narazil takovou silou, že se okamžitě válel na zemi. Rychle si strhl šátek z očí a udiveně zíral na úplně neznámé místo. Byl hluboko v černém lese. Všude byla tma a on si připadal, že je na světě úplně sám. Měl strach a litoval, že se před svými kamarády vytahoval.

Mezitím už ostatní mravenci nanosili všechny klády do svého mraveniště. Trmička se ptal hned stráží u vchodu, jestli už dorazil Matěj z jejich družiny. Nikdo o něm ale nevěděl. Blížila se noc a na záchrannou akci bylo pozdě. „Musíme vyrazit brzy ráno!“ zavelel Trmička. „Snad toho nezbedu rychle najdeme.“

Matějovi bylo v lese úzko. Vzpomínal, co se učil v mravenčí škole. Jak přežít, když zůstane mravenec úplně sám. Našel co možná nejlepší úkryt a co nejtišeji se uložil k spánku. Usnout ale nemohl. Co když ho objeví nějaký pták nebo obrovská zelená žába? Vzpomínal na všechny svoje kamarády a na to, co jim prováděl. Říkal si, jestli se s nimi ještě někdy uvidí, tak se jim omluví za všechny starosti, co jim způsobil.

Z nenadání celý les ztichl. Za Matějovou skrýší byly slyšet těžké kroky. Matěj se ani nepohnul. Jeho srdce tlouklo mnohem rychleji a bál se, že ho někdo uslyší. Naštěstí tudy jen procházel starý jelen. Zanedlouho zaslechl povědomé hlasy. Myslel si, že se mu to jen zdá. Ale slyšel je znovu. Volali jeho jméno. „Matěji! Matěji!“ Tiše, ale zřetelně. Když vykoukl ze své skrýše, nevěřil svým očím. Kamarádi z jeho družiny ho v té černočerné tmě hledají. Jsou to jeho nejlepší kamarádi. „Kluci, tady jsem!“ volal na ně Matěj. „Tys nám dal. Měli jsme o tebe velký strach. Měli jsme tě jít hledat až ráno, ale kluci se za tebe přimluvili,“ řekl Trmička. „Moc vám všem děkuji, že jste mě tu nenechali a omlouvám se za všechny starosti. Odteď se budu snažit být dobrý mravenec…“

Pak se všichni vydali na cestu domů.

A nemyslíte, že se Matěj polepšil? Snad ano. Ono takové dobrodružství dá jednomu docela za vyučenou.

Jan Červenka

Kdesi hluboko v lese bylo jednou jedno veliké mraveniště. Mělo mnoho komůrek, pokojíčků, chodeb a chodbiček a všude se to hemžilo mravenci. Všichni byli velmi pracovití, pořád nosili něco dobrého k snědku, také opravovali a tahali větvičky na mraveniště.

A právě v té jedné místnůstce bydlel hloubavý mraveneček, a protože měl rád ořechy, říkali mu Oříšek.

Jednoho večera dumal a přemýšlel o tom, jak se nedělit s ostatními o jídlo a jak by se mu žilo, kdyby mohl pracovat podle svého a také jak by měl všechny oříšky jenom pro sebe. Až si jednou řekl: „Sbalím si věci a půjdu hledat nový domov.“

Celý den Oříšek bloudil a hledal vhodné místo pro bydlení. Když najednou začalo pršet, mraveneček nevěděl, kam se schovat, a tak se zeptal sasanky, jestli mu nemůže udělat stříšku z listů.

Ale ona byla moc pyšná a nechtěla ho schovat, aby sama nezmokla a neztratila svou krásu.

Oříšek byl moc smutný a chtělo se mu plakat. V tu chvíli uslyšel tenký hlásek… „Pojď ke mně a usuším tě,“ zavolala pampeliška. Když odešly mraky a vykouklo sluníčko, mraveneček poděkoval a šel dál hledat svůj nový domov. Už byl celý uchozený, ale po chvíli hledání přece jenom našel krásné místečko. I přesto, že se mu začalo stýskat po přátelích, do mraveniště se nevrátil.

Druhý den začal snášet jehličí a větvičky. Pracoval pilně po celou dobu a ani na chviličku se nezastavil. Večer si vzpomněl na své kamarády, kteří asi večeří nasbírané oříšky.

Byl stále hladový, nebyl zvyklý se starat o jídlo, přinášeli ho ostatní, a proto to neuměl. Došlo mu, co pro něj všichni dělali. Vzpomněl si i na pampelišku, která mu pomohla, když byl v nouzi. Uvědomil si, že spolupráce je pro něj i osobně důležitá a že se o oříšky, které kamarádi přinesou, rád rozdělí.

Hned druhý den ráno běžel zpátky do mraveniště a všem vyprávěl o tom, jaké dobrodružství zažil a že z mraveniště nikdy neodejde.

Nikola Zárubová