Soutěž o krásnou knihu Nebojím se tmy

„Jednou jsem se takhle dívala jako obvykle na svůj seriál, když tu jsem zaslechla podivné zvuky. Z počátku jsem jim nevěnovala pozornost, ale když už byly tak hlučné, že jsem kvůli nim neslyšela seriál, už jsem musela zakročit. Nejdříve jsem chvilku poslouchala, abych zjistila odkud zvuky přichází. Když jsem přišla na to, že se zvuky ozývají ze střechy, rychle jsem vyběhla na zahradu, abych zjistila, co se děje. Na střeše mi seděl malý, vyhublý chlapec, který mi ze střechy loupal perníček. V křoví za domem se krčila stejně tak malá a pobledlá holčička. Bylo mi jich líto, a protože mám slabost pro malé děti, rozhodla jsem se, že je pozvu dál a pořádně je nakrmím. Chtěla bych podotknout, že jsem je chtěla pouze nakrmit ….a ne vykrmit, jak se říká.

Ale zpátky k věci.... Když se usadili, hned mi začali děkovat a představovat se mi. „Já jsem Jeníček!“ „A já Mařenka!“ Myslela jsem, že to budou hodné a slušné děti. Ještě nikdy jsem se tak nezmýlila.

Po pár dnech jsem poznala, že děti jsou nenasytné a nevychované. Pořád chtěly víc a víc perníku. Vážený soude, já je do té ohrádky musela zavřít, jinak by mi snědly celý dům! Po týdnu už to nebyly malé, roztomilé dětičky, ale obtloustlé a vykrmené děti, připomínající spíše čuníky. Nevěděla jsem si s nimi rady.

Jedno ráno jsem takhle pekla zase perník na opravy svého domku, když Jeníček najednou vyskočil z ohrádky a začal lítat po domě jak neřízená střela. Po chvíli se to ale stalo. Jeníček zakopl o hračky, které se po celém domě válely a spadl mi přímo na lopatu. V tu ránu začala Mařenka brečet a lamentovat, že chci Jeníčka sníst. Než jsem se nadála, seskočil Jeníček z lopaty a ze všech sil do mě strčil. Já spadla přímo do pece. Než jsem se stačila vzpamatovat, Jeníček za mnou zavřel dvířka. Ještě štěstí, že mám v peci ještě jedny dvířka, jinak by byl se mnou ámen. Díky tomu, jsem skončila jen s popáleninami třetího stupně a se zničenou perníkovou chaloupkou....“

Adéla Uhrová

Za sedmero horami a sedmero řekami žil jeden docela obyčejný kluk. Jmenoval se Petr. Každý den se vracel domů se smutnou tváří, protože se mu pořád všichni smáli, že je ustrašený, všeho se pořád bojí, a je proto největší strašpytel na světě.. Jednoho dne se mu ale stala podivná věc.

Když se vrátil domů, odešel do svého pokoje a tam během chvíle usnul. Zdálo se mu o tom, jak našel poklad. Ale v půli snu se vzbudil: „Kde to jsem?“ podivil se.

Probudil se v chalupě starého řezbáře. Nic netušící řezbář vyjekl stejně jako Petr. Chvíli na sebe koukali a pak se ho řezbář zeptal: „Jak to, že jsi v mém domě?“ Petr se mu se vším svěřil. Řezbář se zamyslel a pak mu řekl: „Jdi za moudrým starcem, ten ti toho řekne víc.“

Petr vyrazil na cestu. Došel na malou mýtinku, kde bydlel moudrý stařec. Když byl u jeho stavení, zaklepal na zdobené dveře. Vysoký a moudrý stařec vyšel ven a povídá: „Copak bys potřeboval, chlapče?“ Petr mu pověděl, že je pořád smutný. Ostatní chlapci si z něho dělají legraci a nechtějí si s ním hrát. Potom, co se mu se vším svěřil, stařec odpověděl, že se musí vydat na výpravu, kde najde odpověď na svoji otázku.

Petr se vydal na cestu ke starému stromu. Věděl, že na jeho vrcholu má najít malou truhličku. Cesta byla dlouhá a vůbec nebyla lehká. Petr šel ve dne v noci a měl jen jeden krajíc chleba a jediné jablko.

Konečně přišel k obrovskému stromu, který měl mohutnou korunu a silné větve se pnuly až k oblakům. Petr si povzdechl: „To je ale výška! Já tam ale vylezu.“ Tak tedy lezl a lezl..... Ke konci už viděl malou truhličku na nejvyšší větvi. Celá se s ním prohýbala, když po ní lezl.... ale už drží truhličku pevně ve své ruce. Chtěl by se podívat, co v ní je, ale nejdřív ho čeká nelehká cesta dolů.

Konečně je Petr na pevné zemi. Truhlička kupodivu neměla zámek a její otevření Petrovi nedělalo žádné potíže. „Co v ní asi bude?“ pomyslel si Petr. S napětím odklopil víko a pod ním spatřil zažloutlý svitek papíru. Opatrně ho vzal do svých dlaní a se vší vážností svitek rozvinul. A na něm bylo napsáno:

Šťastným se staneš, až začneš věřit sám sobě....

„Kvůli tomu jsem se trmácel tak dlouhou cestu?“ pomyslel si. „Jak si mám věřit, když se mi ostatní smějí a nechtějí si se mnou hrát?“

Vůbec ale netušil, že ho celou cestu pozorovali lupiči. Znenadání se před ním objevil vysoký a špinavý lupič a volá: „Dej mi ten poklad, nebo s tebou bude zle!“

Co měl Petr dělat, položil truhličku na zem a poodešel dozadu. Co se asi stane, až lupič uvidí, že v truhličce nejsou žádné peníze ani šperky?

Lupič rychle rozmotal svitek papíru a křikl na Petra. „Co je tam napsáno?“ Petr mu přečetl slovo po slově a očekával lupičovu zlost. „To není žádný poklad!“ křičel lupič. „Podvedl jsi mi!“

Petr ale nepropadl panice. Docela klidně odvětil: „Na tom kousku papíru je ale skutečný poklad. Petr mu vysvětlil, že mnohem cennější než všechny peníze a šperky je mít dobré přátele. Lupič v tu chvíli zmizel a Petrovi se najednou chtělo moc spát.

Probudil se až doma ve své posteli. V hlavě mu pořád zněla věta: „Šťastný........“

Petr si vše uvědomil a už z něj nebyl jen ustrašený chlapec, se kterým si nikdo nechce hrát, komu se ostatní smějí. Vždyť dokázal ujít dlouhou cestu, vylezl na vysoký strom a pochopil, že věřit si je důležité nejen pro něj, ale i pro všechny, které má rád.

Jan Červenka