Soutěž o krásnou knihu Příhody vodníka Vojtíka

Pavla Jaklová

Vladimíra Komendová

Klárka a Daneček Chmielovi

Říkal si vodník a najednou je spatřil. Běželi na břehu. Jednou však uviděl Mařenku. Jakmile jí uviděl, netrvalo dlouho a skamarádili se. Vodník říká, že by chtěl jít do světa a Mařenka též. Tak se vydali cestou necestou do světa. Jak tak jdou, najednou potkají pejska. Zeptali se ho, jak se jmenuje. Pejsek odpověděl: „Punťa.“ Všichni se spolu skamarádili a jdou dál do světa. Jak tak pokračují dál, našli cestou zlato. Maruška byla šťastná a o kousek dál našla zlaté prasátko. Jak tak jdou a jdou, o několik metrů dál potají další kamarádku. Byla to Barča. Chtěla jít také do světa. Přidala se dál a pokračují společně všichni dál. Jak tak jdou, najednou se setmělo. Kamarádi nemají ani baterku. Byla jim hrozná zima. Tak tedy zašli do lesa. Už je ráno, a jak tak koukají, připojil se k nim další kamarád Lukáš. A tak jdou a jdou a jdou do světa.

Adéla Neumanová, Veverušáci Beroun

Byl jednou jeden rybník a v rybníce žil vodník. Jednou uviděl u rybníka krásnou pannu. Cák se zeptal: „Kdo jsi?“ A panna hned utekla do lesa. Když se vracel pod vodu, všichni se ho ptali, proč tak červená. A vodník se začepýřil ještě víc. Když se trochu zchladil, vydal se hledat Rusalku. Když vylezl ven, už byla tma. Ale řekl si: „Láska je silnější než strach.“ Najednou se v dálce něco kmitlo. A když mrkl, stála před ním ta panna. Pravila: „Promiň, že jsem před tebou utíkala.“ A od té doby spolu spokojeně žijí.

Nina Petráňová a Anna Fučíková, Veverušáci Beroun

Byl jednou jeden vodník, který neměl jméno. Neměl žádné kamarády ani rodiče. A tak šel pod vodu a našel tam dalšího vodníka. Vodník se zeptal na jméno. „Jak se jmenuješ?“ „Jakub a ty?“ „Já jméno nemám.“ Jakub se zeptal: „Proč nemáš jméno?“ „Protože nemám rodiče.“ „Tak nějaké seženeme.“ A tak přemýšleli, přemýšleli a Jakuba napadlo, že se podívá na kalendář jmen. Pak tedy jedno našli. „Budeš se jmenovat Lukáš.“ „Jo, to jsem si přál:“ A tak šli spolu dál a dál, až potkali krásnou holku. Lukáš se do ní zakoukal. Hned se zeptal, jak se jmenuje. Jmenovala se Veronika. Lukáš pravil: „To je krásné jméno, moc hezké.“ Po pár letech se Lukáš a Veronika vzali a žili spolu až do smrti. A jestli neumřeli, žijí tam dodnes. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Monika Čížková a Bára Konečná, Veverušáci Beroun

U rybníka v Praskolesích žil jeden vodník. A nebyl to ledajaký vodník. Měl totiž rád lidi. Dětem večer za pecí vyprávěl pohádky, a dospělým pomáhal v práci. Jednoho dne se vodník dozvěděl, že se do vesnice přistěhoval nový sedlák s rodinou. A ten sedlák ale o vodníkovi věděl. A tak na něj vymyslel léčku. Vzal totiž strašáka z pole a šel k rybníku. Ale vodník se to doslechl a tak to už věděl. Sáhl po sedlákovi a jeho duši si zavřel do hrnečku. Od té doby na vodníka nikdo nic nekuje.

Adam Šantora a Tomáš Becher, Veverušáci Beroun

Ráďa Popelík a Marie Hirnerová, Veverušáci Beroun

Byl, žil za devatero vrbami a devatero rybníky hodný vodník. Ten si hledal vodnici. A protože není už žádný štramák, tak mu to moc nešlo. Tu takhle pod vodním městečkem se děly věci. Všichni tu nosili nové kalhoty. I tak si vodník řekl, že si jedny také koupí. Ale bylo vyprodáno. Tak si vyšel na procházku mezi doopravdové lidi. Ale neměl české koruny. Tak si řekl, že si zajde na brigádu do čalounictví. Dělal tam neplechy, ale tak těch 100 korun dostal. Poté chtěl jít pod vodu, ale zjistil, že vedle něho je krásný obchůdek s kalhotami. Koupil si hned troje a všichni mu je záviděli. A brzy na to si našel i vodnici.

Ráďa Popelík a Marie Hirnerová, Veverušáci Beroun

Matěj Smejkal, Veverušáci Beroun

Nikola Ježková a Maruška Hirnerová, Veverušáci Beroun

Byl jednou jeden vodník a jmenoval se Brčálko. Rád si kupoval hrnečky a potřeboval tedy hodně moc dušiček. Do začátku si koupil pět hrnečků a pak přemýšlel, kde by sehnal pět dušiček. I vyšel ze svého rodného rybníka. Našel tu přesně pět dušiček. Dal si je do hrnečku a šel si koupit nové hrnečky. Řekl si, že shánět dušičky je moc namáhavé a tak začal topit lidi. K Brčálkovi přišla maminka a ptala se: „Doufám, že sbíráš dušičky a netopíš lidi?“ Brčálka zašimralo svědomí a řekl: „Topím, maminko.“ „To je hrozné Brčálku! Ty opravdu topíš lidi? Uvědom si, že připravit někoho o život, není vůbec dobré. Kdyby tebe někdo topil!“ Řekla maminka. „No, to je asi pravda. Už lidi topit nebudu.“ Řekl Brčálník. Ve vodníkovi Brčálníkovi se hnulo svědomí a už nikdy lidi netopil. A zazvonil zvonec, a pohádky je konec.

Bětka Langmajerová, Veverušáci Beroun