Soutěž o krásnou knihu Příhody vodníka Vojtíka

Soutěž již skončila (11. 11. 2015 23.59).

Chcete získat krásnou knihu „Příhody vodníka Vojtíka“? Stačí nám zaslat vlastnoručně nakresleného vodníka Vojtíka nebo o něm sepsat povídku nebo básničku.

Soutěž o krásnou knihu Příhody vodníka Vojtíka

Vodník Vojtík je dobrosrdečný vodník, který netopí lidi, ani nehledá jejich dušičky. Zažívá nejrůznější příběhy – jde na maškarní bál, zachrání topícího se chlapce, hraje si s čolkem na honěnou, čistí rybník od nepořádku. Přístupné, jednoduché texty doplňují snadno rozpoznatelné ilustrace, které dětem pomohou si jednotlivá slova dobře zapamatovat.

Obrázek nebo povídku či básničku zašlete na *** soutěž již skončila ***. Nezapomeňte připojit svoje celé jméno a adresu, abychom vám v případě Vaší výhry mohli knihu zaslat. Jednoho výherce krásné knihy „Příhody vodníka Vojtíka“ vybere redakce. Vyhodnocení proběhne 11. 11. 2015.

Výhry do soutěže věnovalo nakladatelství Albatros. Děkujeme.

Pokud jste nevyhráli, nebuďte smutní, knihu si můžete objednat na stránkách společnosti Albatros media.

Příspěvky, které nám zasíláte

O hodném vodníku Vojtíkovi a malé vrbě

Příběh, který vám budu vyprávět, možná je a možná není pravdivý, každopádně jej však zná každičký človíček z jedné kouzelné malé vesničky, kterou lemují louky, lesy a rybníky.

Nedaleko za touto malebnou vesničkou se nachází malinký rybníček, u něhož se sklání statná a košatá vrba. Větve této vrby jsou tak dlouhé a těžké, že některé konečky jejích větví plavou po vodní hladině a žabky na nich sedávají jako na loďce. A v onom rybníce prý žije vodník, který se jmenuje Vojtík. Podle vyprávění místních obyvatel to však není žádný zlý tvor, topící lidi nebo hledající jejich dušičky. Lidé tvrdí, že je to hodný a dobrosrdečný vodníček - ač trochu nesmělý, a lidmi tudíž dosud pořádně neviděný.

Když se Vojtík v rybníce kdysi dávno usadil, vrba rostoucí u něj byla docela drobná a takřka suchá. Vojtík si ji přesto oblíbil a každý večer na ní sedával a pozoroval z ní noční oblohu se zářícím měsícem a hvězdami. Nevěděl, co to měsíc a hvězdy jsou, a tak mu nešlo do hlavy, jak je možné, že ty úplně malinké věci na obloze mohou tak krásně svítit. Ze všeho nejvíc se mu líbil měsíc. Nejen proto, jak krásně zářil, ale také proto, že neustále měnil svůj tvar. Když se stalo, že některou noc nebylo příliš nebo vůbec měsíc vidět, byl zklamaný. Když jej skrývaly mraky nebo opar, snažil se je svým foukáním a přemlouváním přimět, aby odpluly někam dál a nebránily mu ve výhledu. Obvykle ale marně.

Jednou v noci, když byl měsíc vidět v celé své kráse, plnosti a záři, seděl Vojtík zasněně na vrbce a říkal jí: „To je krása, viď? Kdybych tak mohl vyšplhat tam nahoru na oblohu za tím svítícím míčem… To bych byl ten nejšťastnější vodník na světě!“

Vrbka k němu naklonila své drobounké větvičky a zeptala se ho: „No jo, Vojtíku, jak bys to chtěl ale udělat?“

Vodník se s pohledem upřeným k obloze na chvilku zamyslel a po chvilce poskočil radostí: „A co kdybych tam nahoru zkusil vyšplhat po tvých větvičkách“?

Vrbka se však začala smát: „Cože? To si opravdu myslíš, že by ses po mých větvičkách dostal až tak vysoko?“ Najednou vrbka trochu posmutněla a skleslým hláskem pokračovala: „Vždyť se na mě podívej - jsem docela malá a skoro suchá vrbička. Kolem kořenů mám jen samý kámen a nemohu se ani pořádně napít vody, abych nebyla tak suchá a mohla více vyrůst.“

Vojtík se na vrbku pořádně zadíval a zjistil, že je opravdu nejen stále stejně malá, ale že je navíc stále sušší a sušší. Přišlo mu jí najednou tuze líto. Zkrabatil čelo a najednou úplně zapomněl na to, jak moc se chtěl vyšplhat tam nahoru za tím zářícím míčem. Nyní přemýšlel jen nad tím, jak by nebohé vrbce mohl pomoci s jejím trápením.

Pojednou si vzpomněl, že kdysi někdo z lidí nechal položenou na břehu jeho rybníka krásnou velkou konvičku, s níž se vydal do lesa hledat jahody a borůvky. Žádné lesní ovoce však nenašel a v samém rozčilení si pak konvičku zapomněl u Vojtíkova rybníčku, kam se usadil ke chvilce odpočinku.

Tu se vodník zaradoval, beze slova skočil zpátky do rybníčka a hledal, kam konvičku schoval. Našel čísi starou děravou botu, z níž si malé rybky udělaly pokojíček. Objevil také jakýsi starý rezavý hrnec – také však děravý. Také našel svoji dávno ztracenou dýmku. No co se jí tenkrát nahledal! Nakonec našel i onu vytouženou konvičku a opět vyplaval na hladinu k vrbce. Vrbka jej udiveně sledovala a čekala, co se bude dít.

„Tak, vrbko, už vím, jak to uděláme, abys nebyla pořád tak drobná a suchá. Budu tě prostě každý den zalívat vodou z rybníčka!“ Zvolal radostně Vojtík, nabral do konvičky vodu z rybníka a nalil ji všechnu k vrbce. Zdálo se mu, že jí bylo ještě málo, tak nabral vodu ještě několikrát a vrbku pořádně zalil.

„Děkuji ti, Vojtíku můj milý! To je skvělý nápad!“ zaradovala se vrbka a s radostí nasála všechnu tu vodu přes větvičky až k poslednímu lístečku.

A opravdu to skvělý nápad byl, protože vrbka od té doby, co ji Vojtík začal každý den poctivě zalívat, začala postupně růst, mohutnět a sílit. Nyní je z ní největší a nejkrásnější vrba v celém širém okolí. Kdokoli kolem ní projde, ten ji obdivuje. Chlapci z vesnice si k ní vždy o Velikonocích chodí pro proutí na pletení pomlázek a vrba je ráda, že je užitečná. Říká se, že když do jejích větví zafouká vítr, její lístky šeptají, že za svoji sílu a krásu vděčí vodníku Vojtíkovi.

Romana Sekerová

Vojtík, to je hodný vodník,
on netropí neplechu,
celý den se jenom kouká,
večer hups do pelechu.

Vojtík, mužík zelený,
hodný je a milý,
večer sedí na vrbě,
pozoruje víly.

Vojtík, milý panáček,
kapky má na šosu,
a pokud se nachladí,
teče mu i z nosu.

Pavla Jaklová

Vodník Vojtík,
to je chlapík,
ničeho se nebojí,
svoje síly s borem spojí,
kapříka pak uloví.
Nebojte se děti malé,
s vámi si vodník hraje,
neublíží,potěší a pohladí,
v nesnázích rád poradí.

Vladimíra Komendová

Vodník Vojtík
dobrosrdečný chlapík,
záchranář tělem i duší
jenž nepravost vytuší.

Jako správný kamarád,
pomůže vždycky hned a rád.
Na plese protančí sandále,
ráno nevypadá rozespale.
S čolkem hraje honěnou
má někde lásku vysněnou.

Rybník uklízí pravidelně,
voní vždy tajemně.
Pokud chceš o něm vědět více,
nakoukni do Albatrovské knižnice.

Klárka a Daneček Chmielovi

Vodník

Byl jeden vodník,
měl krásný rybník.
V tom rybníce rybičky,
kde jsou ty dušičky?

Říkal si vodník a najednou je spatřil. Běželi na břehu. Jednou však uviděl Mařenku. Jakmile jí uviděl, netrvalo dlouho a skamarádili se. Vodník říká, že by chtěl jít do světa a Mařenka též. Tak se vydali cestou necestou do světa. Jak tak jdou, najednou potkají pejska. Zeptali se ho, jak se jmenuje. Pejsek odpověděl: „Punťa.“ Všichni se spolu skamarádili a jdou dál do světa. Jak tak pokračují dál, našli cestou zlato. Maruška byla šťastná a o kousek dál našla zlaté prasátko. Jak tak jdou a jdou, o několik metrů dál potají další kamarádku. Byla to Barča. Chtěla jít také do světa. Přidala se dál a pokračují společně všichni dál. Jak tak jdou, najednou se setmělo. Kamarádi nemají ani baterku. Byla jim hrozná zima. Tak tedy zašli do lesa. Už je ráno, a jak tak koukají, připojil se k nim další kamarád Lukáš. A tak jdou a jdou a jdou do světa.

Adéla Neumanová, Veverušáci Beroun

O vodníkovi a Rusalce

Byl jednou jeden rybník a v rybníce žil vodník. Jednou uviděl u rybníka krásnou pannu. Cák se zeptal: „Kdo jsi?“ A panna hned utekla do lesa. Když se vracel pod vodu, všichni se ho ptali, proč tak červená. A vodník se začepýřil ještě víc. Když se trochu zchladil, vydal se hledat Rusalku. Když vylezl ven, už byla tma. Ale řekl si: „Láska je silnější než strach.“ Najednou se v dálce něco kmitlo. A když mrkl, stála před ním ta panna. Pravila: „Promiň, že jsem před tebou utíkala.“ A od té doby spolu spokojeně žijí.

Nina Petráňová a Anna Fučíková, Veverušáci Beroun

Vodník a jeho jméno

Byl jednou jeden vodník, který neměl jméno. Neměl žádné kamarády ani rodiče. A tak šel pod vodu a našel tam dalšího vodníka. Vodník se zeptal na jméno. „Jak se jmenuješ?“ „Jakub a ty?“ „Já jméno nemám.“ Jakub se zeptal: „Proč nemáš jméno?“ „Protože nemám rodiče.“ „Tak nějaké seženeme.“ A tak přemýšleli, přemýšleli a Jakuba napadlo, že se podívá na kalendář jmen. Pak tedy jedno našli. „Budeš se jmenovat Lukáš.“ „Jo, to jsem si přál:“ A tak šli spolu dál a dál, až potkali krásnou holku. Lukáš se do ní zakoukal. Hned se zeptal, jak se jmenuje. Jmenovala se Veronika. Lukáš pravil: „To je krásné jméno, moc hezké.“ Po pár letech se Lukáš a Veronika vzali a žili spolu až do smrti. A jestli neumřeli, žijí tam dodnes. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Monika Čížková a Bára Konečná, Veverušáci Beroun

Pohádka o vodníkovi

U rybníka v Praskolesích žil jeden vodník. A nebyl to ledajaký vodník. Měl totiž rád lidi. Dětem večer za pecí vyprávěl pohádky, a dospělým pomáhal v práci. Jednoho dne se vodník dozvěděl, že se do vesnice přistěhoval nový sedlák s rodinou. A ten sedlák ale o vodníkovi věděl. A tak na něj vymyslel léčku. Vzal totiž strašáka z pole a šel k rybníku. Ale vodník se to doslechl a tak to už věděl. Sáhl po sedlákovi a jeho duši si zavřel do hrnečku. Od té doby na vodníka nikdo nic nekuje.

Adam Šantora a Tomáš Becher, Veverušáci Beroun

Hledání vrby

Vodník vylezl z vody,
hned si hledá schody.
Schody na vrbu svou,
vrbu zatoulanou.
Běhá okolo,
kouká na molo.
Hledá sebevíc,
ale nikde nic.
Co teď dělat má?
Jeho vrba ztracená.
Byla doma schovaná,
velice se mu vysmála.

Ráďa Popelík a Marie Hirnerová, Veverušáci Beroun

Vodníkovy kalhoty

Byl, žil za devatero vrbami a devatero rybníky hodný vodník. Ten si hledal vodnici. A protože není už žádný štramák, tak mu to moc nešlo. Tu takhle pod vodním městečkem se děly věci. Všichni tu nosili nové kalhoty. I tak si vodník řekl, že si jedny také koupí. Ale bylo vyprodáno. Tak si vyšel na procházku mezi doopravdové lidi. Ale neměl české koruny. Tak si řekl, že si zajde na brigádu do čalounictví. Dělal tam neplechy, ale tak těch 100 korun dostal. Poté chtěl jít pod vodu, ale zjistil, že vedle něho je krásný obchůdek s kalhotami. Koupil si hned troje a všichni mu je záviděli. A brzy na to si našel i vodnici.

Ráďa Popelík a Marie Hirnerová, Veverušáci Beroun

Vodník

Vodníci jsou samotáři,
nemají se vůbec rádi.
A když se jednou uvidí,
hned se málem zabijí.
Chytají rádi dušičky,
protože jsou jak hruštičky.
Rybky chovají hlavně doma,
rybníku je k tomu třeba.
Rybník jako revír je,
tam se vždycky hoduje.
Vodník postrach dětem je,
hned se schová, směje se.

Matěj Smejkal, Veverušáci Beroun

Vodník

Byl jeden vodník,
jmenoval se Toník.
Každou ranní hodinu,
udělal si svačinu.
Od rána až do noci,
hrával šachy v polici.
A když se nudil velice,
dal si jogurt z lednice.
Pak zachumlal se do postele,
a už spí a nevyleze.

Nikola Ježková a Maruška Hirnerová, Veverušáci Beroun

O vodníkovi

Byl jednou jeden vodník a jmenoval se Brčálko. Rád si kupoval hrnečky a potřeboval tedy hodně moc dušiček. Do začátku si koupil pět hrnečků a pak přemýšlel, kde by sehnal pět dušiček. I vyšel ze svého rodného rybníka. Našel tu přesně pět dušiček. Dal si je do hrnečku a šel si koupit nové hrnečky. Řekl si, že shánět dušičky je moc namáhavé a tak začal topit lidi. K Brčálkovi přišla maminka a ptala se: „Doufám, že sbíráš dušičky a netopíš lidi?“ Brčálka zašimralo svědomí a řekl: „Topím, maminko.“ „To je hrozné Brčálku! Ty opravdu topíš lidi? Uvědom si, že připravit někoho o život, není vůbec dobré. Kdyby tebe někdo topil!“ Řekla maminka. „No, to je asi pravda. Už lidi topit nebudu.“ Řekl Brčálník. Ve vodníkovi Brčálníkovi se hnulo svědomí a už nikdy lidi netopil. A zazvonil zvonec, a pohádky je konec.

Bětka Langmajerová, Veverušáci Beroun

Zdroj: Albatros Media
Autor:
Vydáno: