Soutěž o krásnou knihu Řím – Pozdvižení v Pompejích

Občas se najde příležitost, kdy se může celý den lenošit a nikomu to nevadí. Večer se všichni sejdou u stolu, kde pomalu odkapává vosk z barevných svíček a vedle nich stoupá pára z čerstvě upečených buchet od babičky a pomalu naplňuje neodolatelnou vůní celou místnost. Všichni vychutnávají babiččinu pochoutku a ona pomalu začíná vyprávět.

„Tenkrát, když jsme bydleli ve škole a já byla ještě malá, tatínek byl školníkem. Spolu s maminkou obstarávali všechno, co bylo potřeba. Stejně jako každý den odcházeli ke zvonku, aby všechny děti věděly, že mají jít do svých tříd. Už byli na chodbě, ale maminka zjistila, že ztratila klíče. Tatínek se připravoval na nejhorší. „I kdybychom obrátili celý dům naruby, tak je stejně nenajdeme.“ Všichni hledali a mě si nikdo ani nevšiml. Vyběhli ven a šli hledat do pekárny, kde byla maminka ráno kupovat housky. Na cestě ani na chodbě ale nebyly. Smutně se vrátili domů a já si vesele hrála se svazkem plným dlouhých a těžkých klíčů. „Tak alespoň ty jsi šťastná, Baruško,“ povídá tatínek. „A s čímpak si to hraješ? Ale vždyť jsou to ty naše klíče!“ To jsem jim nahnala strachu. Nakonec vše dobře dopadlo, rodiče stihli zazvonit alespoň na přestávku a mně dali na hraní jeden velký starý klíč.....“

Jan Červenka

Jednou jsem se rozhodla jít se svou kamarádkou Bárou do ZOO. U vchodu jsme zaplatily vstup a začaly se procházet po kamenitých cestičkách mezi výběhy. Pozorovaly jsme lvy, jak líně leží na kamenech a nechávají na sebe dopadat sluneční paprsky. Tuleně, jak se potápí a hrají si ve vodě s míčem. Ale nejvíc nás zaujaly opice.

Bára byla odjakživa bláznivá, a tak ji hned napadlo dělat na opičky přes mříže klece různé obličeje. Mě to rozesmálo, ale naše zvířecí společníky moc ne. Ti se k nám otáčeli zády a vypadali dost naštvaně, že proč je otravujeme a rušíme z poklidného houpání na větvi.

Mojí kamarádce vadilo, že si jí opice nevšímají, a tak vytáhla z kapsy bundy klíče od svého domu a začala jimi cinkat. Opice ihned zpozorněly a snažily se po té cinkající hračce sáhnout. Ale to by nebyla Barča, kdyby jí to po chvíli nepřestalo bavit, a tak jsme šly k východu ze ZOO.

U brány ale Bára začala panikařit. „Kde mám klíče? Určitě mi spadly do toho bazénu s tuleni,“ opakovala pořád dokola. A tak jsme šly klíče hledat. Opět jsme byly u papoušků, tygrů a ostatních zvířat, ale nikde nebyly. Až naše poslední naděje byla u výběhu opic. Koukáme se všude. Do trávy, pod lavičky, ale nic.

Až najednou uslyšíme cinkání. Otočíme se ke kleci a vidíme, jak jedna z opic drží v ruce Barčiny klíče. Okamžitě ji začneme přemlouvat. „Opičko, dej nám ty klíče. Prosím, říkáme jí, ale ona na nás jen kulí své oči a klíče nám nechce dát.

Pak mě napadlo: „Opice mají rády banány. Musíme nějaký najít a za klíče ho vyměnit.“ A tak jsme šly shánět banán. Po dlouhém hledání obchodu jsme ho našly, koupily banán a šly zpět za opicí. Nejdříve nám klíče nechtěla dát, ale nakonec souhlasila s obchodem, vzala svoji slíbenou pochoutku a utíkala pryč.

A tak jsme zachránily Bářiny klíče a skamarádily se s opicí.

Natálie Kaštánková