Soutěž o krásnou knihu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

27.října

Mé jméno je Anna, je mi 14 let. S mými rodiči jsem se nově přestěhovala do starého domu. Čekala jsem s rodiči venku před domem, až sem dorazí stěhovací služba, ale zvědavost mi nedala a chtěla jsem se jít podívat dovnitř. „No dobrá, stejně nevíme, za jak dlouho přijedou, tak to jdeme prozkoumat,“ řekl mi můj otec. Přišli jsme dovnitř. Dům byl doopravdy rozlehlý.

Vstoupili jsme hlavním vchodem do přízemí a přes vstupní halu jsme prošli do obývacího pokoje, který je spojený s jídelnou a kuchyní. Vedle se nachází společenská místnost vybavená barem a kulečníkem. Následně jsme šli po dřevěných, vrzajících schodech nahoru, kde se nacházela pracovna, několik ložnic s koupelnami a můj prostorný pokoj. Potom jsme ještě sešli do sklepení, kde si otec plánuje udělat vinný sklípek. Najednou slyšíme: „ŽBLUŇK, ŽBLUŇK,“ lekli jsme se. Zjistili jsme, že tu je ještě další část, která vede neznámo kam. Nemáme ani šanci se to dozvědět, jelikož dolní sklep je zcela zatopený.

Najednou začal zvonit zvonek jako pominutý. „No sláva, už jsou tady!“ Pomyslela jsem si. Ale nebyla to stěhovací služba, byla to naše nová sousedka – paní Mernelová. Začala nám vyprávět o tom, že v tomto domu straší. Mamka ji odbyla ze slovy, že na pohádky nevěříme, a v tu chvíli, když to dořekla se nahoře v mém pokoji zabouchlo okno. „Vidíte? Já vám to říkám.“ „Aale... prosím vás... paní Mernelová, to byl pouze průvan!“ odpověděla mamka. Pak už přijela stěhovací služba, paní Mernelová se rozloučila a odešla a my jsme se začali nastěhovávat.

28.října

„Dnešní noc byla vskutku zvláštní, jedna noční můra za druhou,“ říkala jsem při snídani, ale rodiče to nějak neřešili. Když jsem dosnídala, rodiče mě odvezli do školy. Čekalo mě shánění nových kamarádů. Když jsem se po škole vrátila autobusem domů, byla silná mlha a sychravo. Rozhodla jsem se najít na internetu historii vlastnictví tohoto domu. Byla to spousta lidí. „Dům byl postaven na začátku roku 1995, majitelé tu žili šest let a pak byli zabiti neznámým vrahem?“ dočítala jsem pomalu tuto větu. Pak se vystřídalo dalších pět majitelů a my jsme sedmí. Celé se mi to zdálo podivné, a tak jsem šla k paní Mernelové, abych se jí na to mohla poptat.

29.října

Pane Bože! Dnes v noci se dějí příšerné věci! Tuto noc se mi nic nezdálo, ale stalo se něco horšího. Uprostřed spánku mi někdo poklepal na nohu. Vylekala jsem se, protože mám lehký spánek. Před mojí postelí stál nejspíše nějaký skřítek, který jen stál, koukal a nic nedělal. Vypadal jako astronaut. To bylo vše v pořádku, ale pak si začal rozepínat skafandr a nakonec to byl pouze kostlivec! Když jsem se snažila kolem něho projít, nic nedělal, ale když jsem se otočila zády, tak se pohyboval. V okamžiku, když jsem na něho pohlédla, stál jako tvrdé Y. Celou cestu do koupelny jsem se na něho dívala a pak jsem se zamkla v koupelně. Teď celou dobu buší na dveře a snaží se sem dostat.

Nevím, co mám dělat. Bušení přestalo, ale slyším dětský smích. Co se tu děje? Že by ty povídačky byly pravda? A najednou se objevil dětský odraz v zrcadle, ale přitom tu nikdo nestojí. „Ahoj Anno! Nechtěla jsi mě pustit dovnitř, tak jsem se sem musel dostat takhle. Jsem jeden ze tří zavražděných dětí v tomto domě. Mé jméno je Jiří ... a jsem nejmladší. Pak mám sestru Renatu, bratra Alfonse a rodiče Marii a Honzou. Někdo nás v noci zavraždil … a od té doby jen sledujeme, jak náš krásný dům je neustále přestavován. Můj pokoj byl na stejném místě, jako máš teď ty ten svůj, ale kde je moje postýlka? Ačkoliv tu už v podstatě není nic původního, stále se tu cítíme jako doma. A tak se celých čtrnáct let snažíme, abychom tu měli klid a nikdo cizí nás nerušil,“ říkal mi. Tak ze mě vyděšeně vyšlo: „A t-to ne-nemůž-ž-žeme t-ta-d-d-d-y ž-žít v so-soul-adu spo-spolu?

30.10.2009

A tak se to Jiřímu a jeho rodině zdálo jako dobrý nápad, tak jsme tady nakonec zůstali. Teď si žijí na půdě, kde mají svůj prostor a my máme svůj. Nějak nás už naštěstí nenavštěvují.

Nela Karlová

Každý rok pořádáme s rodinou velikou hallowenskou oslavu. Letos byla ale větší a strašidelnější než jindy.

Jako vždy jsem pozvala své nejlepší tři kamarádky – Zuzku, Natku a Simču. Moje maminka pronajala ohromný, starý a strašidelný dům, který se napůl rozpadal. S mým bratrem Martinem jsme celý dům vyzdobili dýněmi a řetězy a naše babička udělala zabijácké „občerstvení“.

Za pár hodin přišly kamarádky v děsivých kostýmech zombie. Jako parta jsme se domluvili, že budeme mít oblečení stejné.

Všichni jsme se šli podívat do horního patra domu. Všude byly pavučiny a zaprášené věci.

Najednou se za námi zamkly dveře a okolo nás foukal vítr. Ječeli jsme, ale nikdo nás neslyšel. Pak všechno ustalo a padaly na zem židle a stoly, co byly v místnosti, ozval se hrozný jekot a ze skříně vylez pravý mrtvý zombie.

Pomalu se plazil blíž a blíž. Utekli jsme do rohu a řvali jako o život. Vlastně šlo o život! Něco mě chytlo za krk a já uskočila a Simča hned za mnou, stál tam upír s zuby na Natálčině krku a Zuzka ležela v kaluží krve kolem sebe. Nevěděla jsem, co mám dělat. „Ááááááá,“ vedle stála moje nejlepší kamarádka s pusou otevřenou a celým zeleným obličejem. Zombie ji kousnul. Připadala jsem si jako to děvče ve videu Thriller od Michaela Jacksona.....

Zavřela jsem oči ….a probrala jsem se ve své posteli s bolestí hlavy. Byl to jenom zlý sen, oddychla jsem si a otevřela dveře do kuchyně. V tu chvíli na mě vyskočil můj bratr a já se tak lekla, že jsem skočila zpátky pod peřinu.

Tereza Šímová