Soutěž o krásnou knihu Skřítek Permoníček

Bylo, nebylo. Malý chlapec jménem Jan žil se svými rodiči a sestrou Anetkou na hájence u lesa. Jeník s Anetkou neměli poblíž žádné kamarády, proto si nejvíce hráli jen spolu a s kočkou Mícou, kterou měli doma. Míca už byla stará a příliš si s dětmi nechtěla hrát. Jeník moc toužil po nějakém kamarádovi, se kterým by mohl podnikat různá dobrodružství.

Jedno letní odpoledne si hráli v lese a Jeník se Anetce schoval. Ta s pláčem odběhla domů a Jeník se škodolibě smál. Najednou zjistil, že nezná cestu zpět. Zpanikařil.

„Ale, ale, ale, neztratil ses, hošánku?“ zeptal se cizí hlas. Jeník se lekl a začal se rozhlížet na všechny strany, aby zjistil, odkud na něj neznámý hlas mluví. Stále nikoho neviděl.

„Nevidíš mě? Přeci tady… přímo před tebou,“ řekl neznámý hlas. Jeník začal mít opravdový strach. „Alespoň vidíš, jaké to je, když se schováváš Anetce?“ Jeník zamrkal, znovu se rozhlédl a opravdu před sebou uviděl malého trpaslíka. „Kdo jsi … a co chceš?“ zeptal se vyděšeně Jenda.

„Jmenuji se Bumbo a jsem lesní skřítek. Přišel jsem, protože také hledám kamaráda. Bydlím už pátým rokem tady v houští úplně sám a jediný s kým jsem si mohl chvilku hrát, byl lišák Ryšák, na kterého jsem nyní nazlobený – snědl mi totiž oběd,“ rozpovídal se Bumbo.

Jenda na něj chvilku nevěřícně koukal, pak se ale usmál a podal skřítkovi ruku.

„Tak můžeme být kamarádi! Já už jsem dnes obědval, tak ti oběd nesním, nemusíš se bát,“ řekl Jenda. Oba se na sebe usmáli a začali si hrát. Utíkali po lese, když se najednou ocitli nedaleko černého jezera. Jenda se zastavil a povídá: „Stůj, Bumbo, sem nemůžeme, bydlí tady velký zlý had!“ Bumbo se zarazil, sáhl do kapsy a vytáhl dlouhý proutek. Třikrát s ním švihl o strom a přitom říkal tajemné zaklínadlo. Jenda se smál, až se za břicho popadal. To ale netušil, že se po chvíli ocitne zpátky u svého domova.

„Jak jsi to dokázal?“ zeptal se udiveně Jeník. Skřítek se tajemně usmál, ale neodpověděl. Celý proces zopakoval ještě jednou a oba se přemístili na střechu hájenky. „Když budeš chtít, půjčím ti ho. Je totiž kouzelný!“ řekl Bumbo. Jeník se zaradoval a skřítka objal.

„Jejda, už bude večer, musím jít na večeři,“ řekl Jenda.

„To je škoda, budeme si spolu zítra zase hrát?“ zeptal se smutně Bumba.

„Ano, ano, budeme. Jsem tak rád, že jsem tě poznal, Bumbo!“

Ten večer Jeník usínal s úsměvem na tváři, šťastný jako blecha, protože našel nečekané štěstí – nového kamaráda.

Vojtěch Hanus