Soutěž o krásnou knihu Spáčka a vřeteno

Sněhurka

V malé vesnici Předotice nedaleko města Písek žila rodina White, která i když se to nezdálo, nebyla docela šťastná. Neříkali si zrovna „rodina“, protože jim něco scházelo, a to něco bylo dítě.

Jednoho krásného zimního dne, kdy se sníh teprve usazoval na zemi a voda zamrzala v rampouchy si pani Whiteová vyšla před dům a přemýšlela nad vysněným dítětem, o které usiluje déle než tři roky. „Modlím se za to, aby se nám s manželem poštěstilo a bůh nám daroval krásné, zdravé děťátko...“ zamumlala si pro sebe, přičemž měla dlaně sepjaté a dívala se na čistě modré nebe. Okolo ramen měla omotaný šál a na sobě teplé šaty. Ve chvilce začalo neuvěřitelně chumelit a vítr vál ze všech stran. Paní Whiteová se rozběhla do domu a pozavírala všechna okna. „Marie, je vše v pořádku?“ zavolal pan White a vešel do kuchyně, kde se u kamen ohřívala jeho žena.

„Ne, vše je v pořádu,“ usmála se a zvedla se od kamen.

Pan White se jen usmál a usadil se ke stolu, kde už na něj čekala teplá polévka. Oba dva se najedli a chystali se ke spánku. „Nevím, jestli v tomhle rámusu usnu,“ pošeptala paní Whiteová svému manželovi, když už se asi po desáté převalovala. Když ale uslyšela chrápání, uvědomila si, že je jediná vzhůru.

„Co to je?“ zamručela paní Whiteová, když uslyšela hlasité bouchání na dveře. Začala cloumat s manželem, který s hned probudil.

„Děje se něco?“ otázal se rozespale.

„Copak to neslyšíš?“ řekla hlasitěji, přičemž pan White ztuhnul, když uslyšel další rány.

„Dojdu tam,“ usmál se a vylezl z postele. „Jdu s tebou,“ rezolutně dodala manželka. Došli ke dveřím a zlehka otevírali, aby neschytali další ránu, která měla patřit dveřím.

„Nikdo tu není,“ řekl překvapeně pan White.

„Podívej......tady,“ zašeptala ustaraně paní Whitová a ukázala na zem, kde ležela holčička v růžové zavinovačce.

„Bůh nás vyslyšel a nadělil nám děťátko,“ rozbrečela se Marie a vzala dítě do náruče.

„Ale jak se bude jmenovat,“ poškrábal se pan White na zátylku.

„Bude se jmenovat Sněhurka, protože jsme ji našli ve sněhu,“ usmála se Marie a pohladila miminko po červených tvářičkách.

„Tohle bude skvělé!“ radovali se na nenadálým štěstím, které je právě potkalo.

Kačka Pirná, 8.B

Šípkový Růžen

Byl jednou jeden král s královnou a ti neměli žádné děti. Paní si přála mít holčičku Růženku. Ale její přání zůstalo nevyslyšeno.

Jednoho dne potkala v lese pohádkového dědečka a rozdělila se s ním o buchtu. Hladový děd byl rád a slíbil jí splnit jedno přání. Královna se mu svěřila se svou touhou mít holčičku Růženku. Ale že byl děda starý a paměť mu nesloužila jako zamlada, popletl to a královně se za čas narodil krásný chlapeček. Pojmenovali ho tedy Růžen.

V noci přišly ke kolébce čtyři sudičky. Královna nespala a slyšela je. První sudička řekla: „Budeš krásný a vznešený.“ Druhá se přidala: „Budeš chytrý, vynalézavý a stane se z tebe inženýr.“ Ta třetí měla špatnou náladu a zamumlala: „Až ti bude patnáct let, píchneš se o šípkový trn a usneš na věky.“ Čtvrté sudičce nezbylo než zkusit napravit to, co její kolegyně pokazila. A prohlásila: „Budeš spát s celým královstvím sto let a potom tě polibkem vysvobodí krásná princezna.“

Šípkový Růžen rostl jako z vody a dělal rodičům jen radost. Rodiče dali odstranit z království všechny růže a nikdo nesměl ty krásné květiny pěstovat.

O princových patnáctých narozeninách se přibelhala třetí sudička a podstrčila mu krásný růžový květ s velkými trny. Princ se píchl a usnul s celým královstvím. Všechno zarostlo šípkovým křovím.

Za sto let letěla nad šípkovým křovím na rogalu sličná dívka. Vítr ji zavál do šípkového křoví. Princezna se dlouho nemohla z křoví dostat, zvláště když měla několik trnů zapíchnutých v nose. Měla naštěstí u sebe kapesní nůž, tak se nakonec vyřezala a našla spícího Růžena. Nevěděla co s ním, ale nakonec si vzpomněla na pohádky a políbila ho. Růžen se probudil a s ním celé království. Všichni dívce děkovali a pohli jí spravit rogalo.

Růžen vystudoval na inženýra, a protože byl krásný, chytrý a vznešený, dařilo se mu v životě dobře. Jen těch prospaných sto let mu občas dělalo potíže.

Johana Seidlová, 8.B

Šípkový Jehlenec

Před dávnými časy žili král a královna a ti si každého rána říkali: „Kdybychom tak měli děťátko." Královna se každé ráno modlila a její modlitba byla vyslyšen. Za rok se jí narodil krásný syn. Král měl takovou radost, že uspořádal obrovskou slavnost pro všechny v okolí. Přišli všichni, dokonce i sudičky, které mu měli předpovědět osud. Ale bohužel sudiček bylo sedm a král měl jenom šest volných míst u stolu. Jedna tedy musela zůstat doma.

Slavnost už se blížila ke konci, sudičky předurčovaly dítěti, že bude krásný, milý, přátelský a moudrý . Pátá sudička domluvila... a v tu ránu vtrhla do sálu sedmá sudička a hlasitě zvolala: ,,Královský syn se ve věku osmnácti let píchne o jehlu ….a zemře!" A bez dalšího slova se obrátila a odešla. Všichni se lekli. Předstoupila šestá sudička, která jeho osud ještě nepředurčila. Nemohla sice tu zlou kletbu odvrátit, ale mohla zmírnit její dopad, silným hlasem tedy pronesla: „Neupadne do smrti, ale do stoletého spánku....“ Král chtěl milované dítě ochránit před neštěstím, potom vydal rozkaz, že všichni krejčí museli přestat používat jehly a vyhodit je.

Osud sudiček se vyplnil. Chlapec byl tak krásný, milý a přátelsk, dokonce i moudrý, že kdo ho poznal, musel ho milovat. Jednoho dne, to mu dovršilo osmnáct let , v zámku nikdo nebyl, jediný sám princ tam zůstal. Tak se procházel a prohlížel si komnaty i komory, až došel k jedné staré věži. Vystoupal úzkým točitým schodištěm vzhůru a dorazil k malým dvířkům. V zámku trčel zrezivělý klíč, a když jím otočil, dveře odskočily a za nimi byla komůrka, ve které seděl za stolkem a rozvrzané stoličce dědeček a pilně šil . „Dobrý den, dědečku,“ pozdravil královský syn: „Copak tady děláš?“ „Šiju,“ odvětil stařec a pokýval hlavou. „Copak je to za věc, která tu tak zvesela poskakuje?“ zeptal se chlapec, vzal jehlu a chtěl také šíti. Ale sotva se jehly dotkl, tu se ta kouzelná předpověď vyplnila a on se píchl do prstu.

V tom okamžiku klesl na postel, která tam stála, a upadl do hlubokého spánku. A ten spánek se rozšířil po celém zámku, král a královna, kteří zrovna přišli domů a vešli do sálu, usnuli a s nimi všechno dvořanstvo. Spali také koně ve stáji, psi na dvoře, holubi na střeše, mouchy na stěně, také oheň, který plápolal v krbu, znehybněl a usnul, pečeně se přestaly škvařit a i kuchař, který chtěl kuchtíka, protože měl něco zamíchat a zapomněl, zpohlavkovat, také usnul. Okolo zámku se objevilo mnoho jehel, a každý rok jich bylo o něco víc a nakonec celý zámek byl potopen v jehlách, takže ho více nebylo vidět; ani tu korouhvičku na střeše.

A zemí šla pověst o krásném Šípkovém Jehlenci, jak královského syna nazvali; čas od času sem přicházeli královské dcery , aby skrze jehly pronikly k zámku. Ale to se ukázalo jako zhola nemožné, neboť jehly jako by měly ruce, slečny jimi chytaly a ony v nich uvízly, zůstaly tam viset a více se odtamtud nedostaly, a tak ze světa sešly bolestnou smrtí.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Po mnoha a mnoha letech přišla jednou do té země opět jedna princezna a slyšela, jak nějaký stařec vypráví o Šípkovém Jehlenci; že tam někde stojí zámek, ve kterém už sto let spí překrásný princ, kterému říkají Šípkový Jehlenec, s ním spí i král a královna a celý dvůr. Stařec také od svého dědečka věděl, že už přišlo mnoho, dokonce přemnoho princezen a pokoušelo se ho najít, snažilo se proniknout skrze jehly, ale všichni v ní uvízli a bídně zahynuli. Tu děvče pravilo: „Já se nebojím, jdu se na Šípkového Jehlence podívat.“ Ten dobrý stařec jí od toho mohl odrazovat, jak chtěl, princezna na jeho slova nic nedala. A právě nyní uplynulo sto let a nadešel čas, kdy se měl Šípkový Jehlenec opět probudit.

Když se princezna přiblížila k jehlám, byly to tou dobou již velké a mohutné jehly, tu se samy od sebe rozestoupily a nechaly ji nezraněnou projít; za ní se opět zavřely v neproniknutelnou houštinu. Na zámeckém dvoře leželi a spali koně a strakatí lovečtí psi, na střeše seděli holubi a měli hlavy ukryté pod křídly. A když vešel do zámku, na stěnách spaly mouchy, kuchař v kuchyni měl stále napřaženou ruku, jak chtěl kuchtíka plácnout, děvečka seděla s černým kohoutem, kterého chtěla oškubat. Tu šel dále a viděl v sále ležet a spát dvořany, nahoře na trůnu seděl král i královna a spali. Tak šla stále dál a všechno bylo tak tiché, že slyšela svůj vlastní dech, až konečně přišla do věže a otevřela dveře té komůrky, ve které spal Šípkový Jehlenec. Tam tedy ležel a byl tak krásný, že se toho pohledu nemohla nabažit, sklonila se k němu a políbila ho. Jakmile se ho dotkla ústy, otevřel Šípkový Jehlenec oči a mile na ní díval.

Pak sešli společně dolů a probudil se král, královna i dvořané a dívali se překvapeně jeden na druhého. I koně na dvoře vstali a potřásali hlavami, psi vyskočili a vrtěli ocasy, holubi na střeše vytáhli hlavy zpod křídel, rozhlíželi se kolem a pak uletěli do polí, mouchy lezly na stěnách, oheň v kuchyni se rozhořel, aby dál vařil jídlo, pečeně opět začaly prskat, kuchař dal kuchtíkovi konečně ten pohlavek a děvečka dál škubala černého kohouta.

Pak slavili ve vší nádheře svatbu princezny a Šípkového Jehlence a žili spokojeně až do konce svých dnů.

Michaela Sitterová, 8.B