Soutěž o krásnou knihu Šperky z kovových kroužků

„Kdo je to?“ zeptala se blondýnka v tvídovém kabátku svého přítele a ukázala na přicházející hnědovlásku. Dívka vstoupila do sálu a sebevědomě si to zamířila mezi ostatní hosty, aby si našla nějaké místo k sezení. Tmavě modrá tylová sukně se jí při chůzi houpala. Měla černou halenku ozdobenou krajkou s výstřihem, krk zdobil překrásný velký šperk z kovových kroužků, který jí příjemně chladil. Náhrdelník strhával veškerou pozornost, ne jedné dívce na něm závistivě spočinuly oči, ne jeden kluk se otočil za tou kráskou. Hnědovláska se dál brodila davem.

„Mio!“ uslyšela dívka hlas své kamarádky, než se stačila otočit, už jí mačkala v objetí.

„Ahoj Anie, ty naše oslavenkyně,“ pozdravila jí Mia. Anie si jako obvykle oblékla své oblíbené koktejlové šaty ze saténu v zářivě růžové barvě a vlasy si spletla do francouzského copu.

„Jsem ráda, že jsi přišla!“ vyjekla Anie a táhla Miu představit svým dalším přátelům, kteří zrovna chystali dárky pro Anie.

„Hezký náhrdelník,“ pochválila po chvíli Mie kamarádka šperk a hnědovláska se jen uculila.

Dalo by se říct, že jí ten šperk dodával sebevědomí, byl to takový její talisman. Proč mají ženy rády šperky? Nekupují je, protože by měli rády lesklé a třpytivé věci, nejsou přece straky. Náhrdelníky jim dodávají sebevědomí, sílu, krásu. Když šperk zdobí krk, ať už je to jen přívěšek s malou perlou, či třeba řetízek s bílého zlata nebo velké červené korále, žena si připadá krásnější.

Ten den se spousta lidí Mii zeptalo, odkud má ten šperk, kde ho koupila. Hnědovláska se vždy jen tajemně uculila, nikdo nemohl vědět, že ten nádherný šperk si dělala ona sama.

Anna Ridová

Žil byl v jednom království moudrý král se svojí dcerou. Jmenovala se Kristýnka.

Jednoho dne u večeře král přemýšlel a řekl si: „Kristýnce bude osmnáct.“ Druhý den zašel za princeznou a rozkázal jí, ať si najde ženicha, a když si ho nenajde, vyhledá hí ho sám. Neuběhly ani dva týdny a král nechal rozvěsit po celém království oznámení, na kterých stálo: „Kdo splní tři úkoly, dostane princeznu za ženu.“

Hned se sjížděli princové z okolních království, ale přispěchal i Jiří, což byl obyčejný poddaný. Přišli za králem a ten jim prozradil první úkol, který zněl: „Kdo zabije zlého draka, splní první úkol.“

Tak princové a Jiřík šli opatrně do jeskyně, kde pobývalo ten zlý drak. Opatrně přicházeli první tři nejodvážnější princové, ale ani jeden neuspěl. Pak přiběhl Jiří, schoval se za kámen a přesekl drakovi krk. Drak byl mrtev. Jiřík se vypravil znovu za králem a chtěl si poslechnout druhý úkol. Král spustil: „Musíš z kouzelného palouku přinést jednu modrou růži.“

Zanedlouho byl Jiřík na mýtině. Viděl tam ale malou květinu pod vysokým dubem a povídá mu: „Jiříku, zalij mě prosím vodou, umírám žízní.“ Jiřík vytáhl nádobu s vodou, kterou měl s sebou pro svoje osvěžení, polil květinu a ta mu zašeptala: „Kdybys něco potřeboval, zajdi za mnou a já ti pomůžu...“ Náhle se Jiřík otočil a uviděl modrou růži, utrhl ji a odešel zpátky do království.

Panovník jej pochválil a uložil mu třetí úkol: „Musíš dát mé Kristýnce ten nejkrásnější dárek na světě.“ Jiřík si sedl u nedalekého rybníka a přemýšlel, lámal si hlavu, až si vzpomněl na květinu. Rychle běžel na palouček za květinkou, aby mu pomohla. „Ahoj květino, pomůžeš mi sehnat pro princeznu ten nejhezčí dárek?“

Květina mávla lístkem a z nebe spadl nádherný prsten s modrým kamínkem. Květina mu hned povídá: „Když budeš v úzkých, nasaď si prsten na pravé ruce na prsteníček a já ti pomůžu.“ „Děkuji ti,“ odpověděl Jiřík. Ale za nedalekým dubem se schovával zlý kupec Rudolf. Ten běžel ke králi a žaloval mu: „Králi, králi.... až přijde Jiřík, tak ho dej pověsit, protože chce dát princezně jed.“

Jiřík přišel a král ho ani nevyslechl a zakřičel: „Stráže, jděte ho pověsit na šibenici!“ Ortel už byl skoro vykonán, ale Jiřík si nasadil prstýnek ... a ten mu také pomohl. Král zavolal Kristýnku a ta se do Jiříka hned zamilovala.

A jak už to ve správných pohádkách bývá, byl také odhalen a potrestán vězením zlý Rudolf.

Král nechal vystrojit nádhernou svatbu, a tak všichni žili šťastně až do smrti.

Tobias Tischler

V jednom království žil král Dobromil se svou ženou. Před osmnácti lety se jim narodila jediná dcera – princezna Johanka. Rodiče o ni měli velkou starost. Nesměla být bez dohledu svého vychovatele ani okamžik.

K 18. narozeninám se král a královna rozhodli, že nechají u čaroděje Merlina vyrobit věc, která by mohla vždycky určit, kde se Johanka nachází.

Čaroděj jim tedy připravil kouzelný náhrdelník. Černokněžník chtěl, aby si pro něj přijela osobně princezna a řekla mu, jestli se jí náhrdelník líbí.

Následující den přijel královský kočár a zastavil před čarodějovou chatrčí. Vystoupila z něj Johanka a uviděla dárek, pravila: „Ó, jak překrásný náhrdelník to je.“ čaroděj byl rád, že se jí líbí.

Náhrdelník brzy prokázal sovu moc. Královští rodiče zjistili, že princezna se tajně schází s mladým kovářem. Zakázali jí za ním chodit. Johanka přemýšlela, jak se to rodiče dozvěděli a bylo jí také divné, že poslední dobou vždycky vědí, kde byla. Došlo jí, že to asi dělá náhrdelník. Vždyť byl přímo od čaroděje!

S kovářem se rozhodli, že spolu ze země utečou a cestou se zbaví náhrdelníku. Následující den plán uskutečnili. Princezně se nějak podařilo přemluvit strážného, aby ji pustil do města, kde se k ní přidal kovář. Utíkali, až se dostali k mostu přes řeku. Princezna do ní hodila náhrdelník a unikali dál.

To už byl na královském zámku vyhlášen poplach. Král s královnou vyslali jízdu, aby je přivedla zpět. Vojáci dorazili k mostu a z řeky pod ním vylovili Johančin náhrdelník. Mysleli si, že se princezna utopila. Vraceli se se špatnou zprávou na královské sídlo. Královští manželé truchlili a říkali si, že kdyby ji nechali si vzít kováře, tohle by se nestalo.

Po třech letech se vypravili král s královnou na návštěvu do sousedního království. Cestou se zastavili v malé kovárně, protože jejich kůň ztratil podkovu. Jaké bylo jejich překvapení, když je přišla přivítat mladá kovářka Johanka s malým chlapečkem v náručí.

Vše bylo odpuštěno, všichni se společně vrátili na královský hrad a žili šťastně a spokojeně až do smrti....

Lukáš Karolyi