Soutěž o krásnou knihu Spolkla mě knihovna

Je večer a já dočítám poslední stránky mé oblíbené knížky, která se jmenuje „Sen nebo budoucnost“. Rodiče na mě zavolají, ať už jdu spát, jelikož jsem velmi „poslušná dceruška“, tak zavřu knížku a zhasnu. Těsně před tím než usnu, přemýšlím, co jsem se nestihla naučit do školy. To nevadí, přivstanu si ráno a doučím se vše. Nastavím si budík a jdu spát.

***

… Je středa 22. 10. roku 2070 a já jako obvykle vstávám do školy. Ještě než se mi podaří vylézt z mé vyhřáté peřiny, přemýšlím nahlas nad tím, co máme dnes za předměty? Takže školu máme od 8 do 12 hodin, v tom případě mě čeká strojírna, posilovací výchova, datová nalévárna a hodina minulosti.

A jéééééééjee… já jsem se neučila na minulost, píšeme test ze 3. světové války. Po dlouhém přemýšlení konečně vstanu a letím do školy.

Crrrrr… Zvoní konec školy a jde se domů. Ve strojírně jsme dnes opět opakovali Humorobota 01 a učili jsme se, jak do umělého mozku převedeme lidské schopnosti, vnímání a pocity. Do hodiny minulosti přilétla paní myslitelka pozdě, omluvila se …. a že dnešní test budeme psát až příští týden – tak to jsem měla štěstí. Nyní mám šanci se na minulost pořádně připravit. Chci mít pěkné známky, protože mám slíbený od rodičů za hezké vysvědčení gravityphone. Pro toho, kdo nesleduje novinky v technice, tak je to telefon, který se dá ovládat myslí.

Cestou do Databooku přemýšlím, jaká data si potřebuji půjčit a jestli se v nové budově vyznám. Pomalu se blížím a opravdu vypadá úplně jinak. Je daleko větší, celá prosklená, na straně slunce jsou skla tmavá, jelikož se automaticky sama ztmavují. Připomíná mi veliké eskymácké iglú. Snad se tam neztratím. „Jdu dovnitř,“ dodávám si odvahu.

První, co mě zaujalo, bylo pípnutí skeneru a tiché oznámení, že jsem právě prošla antivirovou ochranou budovy a mohu vstoupit. Bylo to, jako kdybych vstoupila do nějakého upraveného parku s cestičkami. Každá cesta má jinou barvu. Otočím se a už se ke mně blíží robot, který se mě ptá, jaký druh informací hledám. Odpovím, že hledám informace o 3. světové válce. Ihned je mi nabídnut k zapůjčení datový disk zelené barvy a robot mi oznámí: „Jděte po zelené cestě…“ Poděkuji, i když je to jen robot, a vyrážím.

Po pár krocích najednou vše zhasne a utichne i všudypřítomný reprodukovaný zvuk ptáků a vody. Robot, který funguje na vlastní baterii, se ke mně vrátil a oznámil mi, že celá budova je bez elektřiny, a dokonce se porouchal i záložní zdroj energie, takže budovu musím opustit. Tak… a jsem nahraná! Co teď? Jak seženu informace, které potřebuji?

Šourám se domů a nevím, co budu dělat. Je horko a mám žízeň. Zajdu k babičce, abych nemusela jít hned domů.

U babičky je příjemný chládek a už se napájím její výbornou citronádou. Vyprávím babičce, co se mi přihodilo v Databooku … a že nevím, co budu dělat. Babička se na mě podívá, pusu od ucha k uchu, ukáže na velikou knihovnu plnou opravdových knížek a s hrdostí mi oznámí, tady vše najdeš, a dokonce i bez elektřiny.

„Děkuji, babi! Děkuji, babičkooo!“ křičím ze spaní. Koukám kolem sebe, vedle postele leží spadlá moje knížka, kterou si mohu vzít, kam chci, bez toho, abych hledala nějaký zdroj energie. Pohladím ji a jsem šťastná, že to byl jen sen.

Lucie Boháčová

V dnešní době dává spousta lidí přednost před klasickou knihovnou elektronické čtečce. Národní archivy digitalizují staré knihy, takže si v počítači můžeme listovat knihou nebo nějakým lejstrem starým stovky let.

Z toho důvodu mě napadá, že by tak mohla fungovat i budova s knihovnou. Samotná budova bude vlastně plnit funkci spíš muzea. Všechny knihy budou schované ve skříňkách, aby se na ně neprášilo. Návštěvníci zde budou moci zhlédnout dokumenty o tom, jak se knihy dříve vyráběly.

Půjčovat si ji nadále budou ale z pohodlí domova. Pod nějakým přístupným heslem, které si v knihovně zakoupí, se přihlásí a potom si budou moci listovat v elektronické nebo audio podobě. Bude to mít své klady i zápory.

Klady budou rozhodně v tom, že se dostane na každého, kniha bude stále k dispozici a odpadne starost s vrácením v termínu. Zápory vidím hlavně v tom, že v knihovně to mám moc rád. Hezky to tam knihami voní a má to své kouzlo.

Je hezké odnášet si knihy domů a těšit se na ně. To žádná čtečka nenahradí…

Adam Krov

Kočka má prý 9 životů. Já mám pouze tři. Jeden školní, kdy jsem hodná a tichá žačka. Druhý je domácí, (tam jsem asi nejvíc sama sebou), hodně mluvím, směju se, dělám potrhlé věci… A ten třetí je knižní, žiji tím, o čem zrovna čtu. Jsem jasným příznivcem knihoven. Než nějaké elektroknihy, které kazí oči, raději držím v ruce opravdovou knihu, kde se mi písmenka nikam neztratí. Ano, má to i své nevýhody, kupříkladu čas od času čtu nějakou knihu, která byla užívána už tolikrát, že chybí nějaká ta stránka (v tom ojedinělém případě beru zpět, to, že se písmenka z knih neztrácí :-)). Ale aspoň je vidět, že je je to opravdu vydařená publikace. Tak vydařená, že si z ní někdo vzal kus domů. Když se mi nějaká kniha opravdu líbí, teprve pak si jí koupím, ale většinou si pořizuji pouze knihy opakovaně použitelné (slovníky, kuchařky, příručky). Vlastně si už další knihy ani kupovat nemůžu, ne že bych neměla dost penez, nebo se mi žádné nelíbily, ale zkrátka už se nám nikam nevejdou. V naší malé městské knihovně už také není moc místa, a tak všechny vyřazené knížky končí v mých poličkách. Klidně bych si mohla otevřít vlastní pobočku.

Věra Polášková