Soutěž o krásnou knihu Srdce smečky

Jako malý jsem se vždycky bál psů. Měl jsem rád jenom jednoho, Maxe. Patříl mé tetě, ale protože jsme všichni bydleli v jednom velkém domě, byl jako nás všech. Pobíhal po dvorku, hrál si s námi, byl hodný. Hrůzu mi však naháněl bernardýn, co bydlel v ulici opodál. Když jsem šel okolo, dívali jsme se z očí do očí. Ještě, že byl za plotem. Když bafnul, zadunělo to celou ulicí. Nevím proč, ale mě si obzvlášť oblíbil. Když zaštěkal, div, že jsem neodskočil až na druhou stranu silnice.

Jednou jsme se vraceli z nákupu. Mamka nesla tašku s nákupem a mě vedla za ruku. Vtom nám cestu zkřížil ten bernardýn. Nějak se dostal ven. Podle mě mu stačilo, aby se opřel o chatrný plot. Já se zbaběle schoval za mamku. „Běž domů!“ volala na něj. „HAF!“ zněla jeho odpověď rázně. „Kubo, mám plné ruce, vezmi rohlík z tašky a hoď mu kousek, třeba odběhne.“ Hodil jsem špičku rohlíku. Bernardýn ho slízl jak malinu a my se o kousek přiblížili k domovu. Jenže za chvíli byl zase u nás. A navíc na mě skákal, až jsem upadl. Rychle jsem vstal a hodil další kousek. Tak se to opakovalo několikrát dokola. Pes byl neodbytný. Asi sto metrů od domova mamka řekla: „Kubo, já ho podržím a ty běž rychle napřed!“

Jenže on si chtěl hrát a honičce se mnou nemohl odolat. Vytrhl se! Spatřil jsem rychle se blížící montrum. Stále mám před očima jeho plápolající uši, hubu plnou zubů, ale i hlasitý štěkot. Doslova jsem cítil jeho dech. Bernardýnovy tlapy se opřely o moje záda. Nestihl jsem to. Ječel jsem. Ten pes mě musí sežrat. To se však nestalo. Najednou kdosi pískl a bernardýn ze mě slezl. Odběhl kousek stranou. Ohlédl jsem se a viděl jsem usměvavého souseda.

O víkendu mě vzal táta na ryby k řece. Bylo nezvětří, hladina se ani nehnula. Historka s bernardýnem byla ještě čerstvá a voda prý uklidňuje. Ryby nebraly, asi neměly na naše žížaly a těsto chuť. Ale já vytušil, že jsou blízko. Něco mi říkalo, ať hledám. Díval jsem se na vodní plochu a spatřil špičku hřbetní ploutve. A pak další. A vtom mi něco napovědělo, ať si sáhnu do kapsy.

V kapse byl poslední zbytek záchranného rohlíku, který jsem házel bernardýnovi. Napíchl jsem ho na háček a nahodil. Nástraha plavala na hladině. Najednou jsem uviděl, jak se hřbetní ploutev pohnula. Zatajil se mi dech. Rohlík sežrala s mlasknutím. Vlasec se napnul a prut mi málem vylétl z ruky. Nastal boj. Táta mi radil co a jak. A mně se klepala kolena. Pak se špička prutu narovnala. Kapr zvítězil.

Nejdříve jsem brečel. Táta mlčel, nechal mě se s tím vyrovnat. Pak si přisedl a utěšoval mě. „Byl jsi skvělý, dobře jsi bojoval. Dnes byl ten kapr lepší, i prohrávat se musí umět. Ale zážitek v tobě navždy zůstane. A to je to pravé vítězství.“ Měl pravdu. Zážitky jsou ve mně dodnes. Ten týden byly opravdu silné. A vše to vlastně začalo pouhým jedním rohlíkem…

Jakub Hejna

Bylo jednou malé štěňátko jménem Bobísek. Od chovatele si ho přinesl pár mladých lidí pro svého synka. Ten měl nejdřív radost, ale za pár týdnů už si pejska nevšímal. Nakonec ho dospělí vystrčili za dveře ven na ulici. Bobísek nechápal, co se stalo, když se ničím neprovinil, ale stalo se. Bloumal několik dní po ulicích, hladový a unavený, i špinavý. Jednou večer se zatoulal do opuštěné a zastrčené uličky.

Byl už tak vyhladovělý, že se rozhodl, jít do popelnice, i když se mu to velmi příčilo, avšak hlad byl silnější než cokoliv jiného. Tak to zkusil, ale dřív, než mohl něco pozřít, vynořili se psí obludy – čtyři velcí dospělí dobrmani. Bobísek se tak strašně lekl. Začali mu vyhrožovat a chtěli ho roztrhat. Tu kde se vzali, tu se vzali, jiní dospělí psi – rovných osm – i fenky mezi nimi byly. Postavili se před Bobíska s úmyslem ho bránit.

Začala rvačka. Osm na čtyři je sice vyrovnaný zápas, ale dobrmani měli obrovskou sílu. Avšak podařilo se je porazit. Bobísek byl vystrašený, a když se pejsci blížili po boji k němu, tak se krčil a klepal. Ten největší jménem George ho konejšivým hlasem uklidnil. Pak ho vzali k sobě. Žili také na ulici, ale měli takové zastrčené bydlení.

Tam mu dali najíst, posléze ho i umyli, až z něho bylo znovu krásné štěně. Tak tam s nimi začalo žít. Učili ho všechno, co má správný pes znát, jen lidem se vyhýbali. Bohužel museli krást, jinak to nešlo, když neměli pána. Ale jednou se to nevyplatilo. Když z jednoho obchodu táhly párky na špagátech, tak je bohužel chytili a chtěli je dát všechny do útulku. Pejskové se bránili, co to dalo, ale už je všechny měli nacpané v autech.

Poslední tam dávali Bobíska. Lidé okouněli a nikdo se neměl k tomu, aby zvířátka zachránil. Šli kolem manželé Dobrovští se svou dcerkou Julinkou a synkem Bertíkem. Jediní oni dva zareagovali. Napřed se zajímali, co se stalo a posléze všem okolo vyčinili. Za takovou hloupost do útulku a nikdo se neměl k tomu, aby si zvířata vzal. Aleš a Helena, jak se manželé jmenovali křestními jmény, se podívali navzájem do očí, usmáli se a bylo jasno.

Měli velký rodinný dům mimo město a tak si vzali nejenom Bobíska, ale i jeho psí kamarády, kteří ho kdysi zachránili. Pejsci byli zpočátku velmi nedůvěřiví, protože se jim to nezdálo. Čekali, že jim maximálně dají najíst a pak je vyhodí na ulici, ale to ne. Děti si s nimi všemi hráli a celá rodina je neuvěřitelně rozmazlovala. Pejsci a Bobísek tak začali šťastně žít, tak, jak se jim o tom ani nikdy nezdálo.

Jana Plecháčová