Soutěž o krásnou knihu Univerzita výjimečných - Zkouška

Bylo nebylo, byla jedna školní třída, původně úplně obyčejná s kluky a holkami, kteří spolu více či méně kamarádili a pomáhali si opisovat tak, jak to ve škole chodí. Občas se někteří kluci poprali nebo holky se spojily proti kamarádce, ale vždy to rychle přešlo a nastal mír. Prázdniny byly sice prima, ale když skončily, všichni se těšili na kamarády.

Až jednoho dne se otevřely dveře a do třídy vešel nový spolužák jménem Čárymáryfuk. Na pohled na něm nebylo nic výjimečného. Byl malý, hubený, s nožičkama jako sirky, s pronikavým pohledem. Rozhlédl se po třídě a vtom se to stalo. Třída se barevně rozdělila na normální a žluté. Těch žlutých bylo pár, ale v dalších dnech změnili život celé třídy.

Již další den o přestávce vytvořil žlutý tým skupinku v zadní části třídy a něco si domlouvali. Smáli se a pitvořili a ukazovali si na ostatní. V dalších dnech už bylo jasné, koho si vybrali jako objekt svého zájmu. V zadní lavici seděl Karlík. Byl to obyčejný kluk, snad jen trochu vyšší než ostatní, s brýlemi na nose a přátelským pohledem. Nikdy nikomu neubližoval. Skrček, budeme mu říkat pro zjednodušení Čárymáry, vyhodnotil, že trápit ho bude jednoduché, protože Karlík se nebude bránit a Čárymáry nepřijde k fyzické úhoně. Jednoduše řečeno, nedostane od Karlíka za to, co mu provádí facku jako trám. Kromě toho začal svými triky ovládat i další kluky a některé holky a tím získával sílu. Šli za ním jako zmámení jeho jedinečností a slepě plnili jeho nápady. Jednou například vymyslel, že by bylo dobré Karlíkovi vzít brýle, aby neviděl. Podařilo se to dokonale, neboť jeden z mamlasů hodil brýle na zem a ještě na ně šlápl. Podruhé rozbili Karlíkovi telefon. Karlíkova maminka se nestačila divit, co její dosud normální chlapec dělá se svými věcmi, když ví, že nemají zrovna moc peněz.

Ani další děti se nevyhnuly zájmu řádící skupiny. Když si ani ostatní netroufali zaútočit přímo, alespoň nadávali a zesměšňovali spolužáky.

Je zajímavé, jak ta magická síla fungovala na všechny. Nikdo neměl síly něco s tím udělat nebo to někomu říct.

Karlík byl sice hrdina a doma to mamince neřekl, aby jí nedělal starosti, a bral všechny zničené věci na sebe, ale začal se škole vyhýbat. Neustále ho něco bolelo a měl teploty. Unikala mu školní látka a začal mít i horší známky. Po vyučování se bál jít sám domů, protože Čárymáryfuk ho se svojí družinou pronásledoval, a i nějakou ránu schytal. Ve třídě byla dusná atmosféra.

Kdo ví, jak by to bylo dopadlo, kdyby byl příběh skutečný a nešlo o pohádku. Ale v pohádce vždy všechno dobře dopadne a dobro zvítězí. Tak i na Čárymáryfuka dopadla spravedlivá ruka osudu. Zlomil si svoji tenkou nohu. Tou zlomeninou unikla jeho čarovná moc a nikoho už nedokázal ovládat. Žlutí spolužáci dostali zase svoji normální barvu a než se Čárymáry vrátil do školy, začali se chovat normálně. A protože jeden zloduch bez čarovné moci sám nic nezmůže, belhal se Čárymáryfuk o berlích po škole a nikomu už neubližoval.

Jen mi řekněte, co si počít s takovým příběhem, kdyby byl skutečný?

Johana Seidlová