Soutěž o krásnou knihu Ztraceni v rudolfínské Praze

Barokní sen

Včera večer se mi zdál sen. Přenesla jsem se v něm do 17. století, do období baroka. Objevila jsem se na náměstí, kde na mne čekal velký, zlatem zdobený kočár. Nasedla jsem do něj a čekala, kam mne mladý kočí odveze.

Zastavil uprostřed velkého dvora, který byl lemovaný vysokými stromy. S jeho pomocí jsem vystoupila z kočáru a kochala se krásou místních zahrad, do kterých mě jeden ze služebných zavedl. Líbily se mi záhony plné pestrobarevných květin. Potom mne doprovodil až k pěšině, ze které byl nádherný pohled na zámek.

Zámek lemovaly vysoké hradby. Tyčily se z něj tři věže, ze kterých vlály bílé prapory. Šli jsme cestou, která vedla k zámecké bráně. Vešli jsme na nádvoří, kde se to hemžilo služebnými. Můj průvodce mi pokynul, abych vešla dovnitř. Přede mnou se objevily obrovské, kaštanově hnědé schody. Vyjdu do 1. poschodí, kde se rozprostíral krásný prosluněný sál. Po celém obvodu se tyčila veliká okna s barevnou vitráží. Na stěnách byly nástěnné malby, pochodně a obrazy. Uprostřed místnosti stál mohutný stůl, kde služebníci připravovali snídani. Podlaha byla z dubového dřeva. Na každém volném místě stála soška andělíčka. Vyšla jsem z místnosti a nahlédla jsem do dalších pokojů. Většina z nich byly soukromé komnaty. Dostala jsem se i do sálu, kde visely na stěnách obrazy různých panovníků, kteří zde vládli.

Při odchodu ze zámku, jsem v zahradách potkala princeznu, která mi začala vyprávět o životě na zámku… a v tu chvíli jsem se probudila. Doufám, že se do krásného snu ještě někdy vrátím a budu si moci doposlechnout princeznin vzrušující příběh.

Kateřina Bernasová

Tajuplný příběh z pražských uliček a zákoutí

Nikdo už přesně neví, kde přesně to v Praze bylo, ale tato ulice jistě stále stojí na svém místě. Je celá klikatá a polámaná stářím, vlní se cihlovými domky s břidlicovými střechami, které dodávají místu svůj půvab. Je tak krásná, možná je jen představou lidské fantazie, ale pokud je pravá,je tím nejbezpečnějším útočištěm. Jedná se o malou tichou pražskou uličku.

Jako vždy, tak i tu noc. Jen tu a tam prosvištěl lehounký větřík od jedné, ke druhé petrolejové lampě, které pomáhaly měsíci osvítit alespoň malý kousíček země, který v tu chvíli znamenal pro každého kolemjdoucího celý svět. Tu noc nevyšly žádné hvězdy, jen měsíc osvětloval krajinu, jehož záři by si každý mohl splést se září světlušek. Vše bylo tak potichu, že ani ona ulice si takové ticho nepamatovala. Chvilku po chvilce zablikala rozbitá lucerna v kuchyni jednoho z domů, jinak se nic nepohnulo.

Náhle se však ozvalo několik téměř neslyšitelných klapavých zvuků, které zněly jako klapot koňských kopyt. A znovu. Nebe se zatáhlo ještě více, než bylo a zakrylo měsíc. Déšť. Který padal pouze do listů malých stromků, se spustil naplno. Jeho píseň se rozezněla celou uličkou. Za pár minut už déšť ovládl všechny skuliny v dlážděné cestě. Kaluže se pomalu zvětšovaly a k lehkému ťukání kapek na okenní tabulky a listy stromů se přidala i tichá píseň větru. Ten se proháněl ulicí mnohem rychleji než předtím a bez námahy otevřel vrátka u jednoho z domků. Vrátka začala vrzat a zapojila se do pouličního rozruchu.

Proto si také nikdo nevšiml, že u jednoho konce uličky se objevila silueta vysoké postavy. Protáhlý stín se krčil u jedné ze starých zdí a sledoval dění. Postavě se zaleskly oči, pak se obrátila a odkráčela do ticha. To pražský lampář se schovával před deštěm, který uspával plamínek jeho lucerny. Vše bylo tak obyčejné, tajemné a zvláštní…

Jakub Hejna

Kuchtík u Karla IV.

Žil jednou v podhradí Pražského hradu kluk, který neměl rodiče a staral se o něj starý zahradník. Jmenoval se Jan, ale všichni mu říkali Honza.

Náhoda tomu chtěla a jednou za ním přišel z hradu pomocník z kuchyně, jestli by nechtěl práci pomocníka u samotného hlavního kuchaře. Honza byl moc rád, že bude mít práci, a navíc ho práce v kuchyni vždy zajímala a těšil se, až se toho spoustu naučí. Jenže jeho nadšení vystřídalo zklamání. Celý rok loupal cibuli a škrábal zeleninu. Samé pomocné práce a k vaření ho ani nepustili. Mohl se jen dívat, jak všechno do hrnců padá a jak se to vaří. Král měl rád francouzská jídla, ale protože rád zkoušel nové věci a dal prostor kuchařově fantazii, mohl Honza vidět, jak se připravuje kančí pečeně a křepelčí vajíčka. Honza měl rád polévky a jednu takovou si rád připravoval i pro sebe.

Jednou se stalo, že tu polévku ochutnal i velký kuchař. Moc mu chutnala a rozhodl se, že ji zkusí nabídnout i na královském stole při nějaké příležitosti. Polévka sklidila na královském dvoře velký úspěch, ale kuchař se nechtěl dělit s Honzou o zásluhy, a tak nic neřekl a nechal si všechno uznání jen pro sebe. Stalo se však to, že starý kuchař onemocněl a nikdo najednou neznal recept na tu výbornou polévku, co králi a všem na dvoře tak chutnala. V tu chvilku vycítil Honza svou příležitost a osmělil se nabídnout k večeři své kuchařské umění. Za ty roky se toho hodně naučil a zjistil spoustu možností jak dobře a chutně vařit a připravovat jídlo, aby chutnalo. Dalo mu to hodně práce a měl štěstí, že i ostatní kuchaři a pomocníci mu s tím vším pomohli. Jeho jídlo mělo ten den úspěch a všichni se olizovali a chválili nový jídelníček.

Tak se stalo, že když se vystonal starý kuchař, byl na jeho místě už Honza. A to se mu opravdu nelíbilo. Snažil se spolu s několika svými pomocníky Honzu sesadit z jeho postavení, ale nakonec to dopadlo pro Honzu dobře.

Jednou za čas totiž chodil král po hradu na obhlídku a v kuchyních zaslechl hádku mezi kuchaři, což neměl rád. Vyslechl, jak se kuchtíci hádají, kdo je lepší kuchař, jestli starý, nebo mladý. Král to nakonec rozhodl sám, vyhlásil soutěž… „a kdo vyhraje, bude kuchařem hlavním a ten druhý jen pomocníkem.“ Honza se snažil, jak to jen uměl a nakonec tu soutěž opravdu vyhrál. A to hlavně svou slavnou cibulovou polévkou a hrachovou kaší s křepelčími vejci a pečenou uzenou kýtou. Starý kuchař byl moc nešťastný a až po nějaké době se dokázal smířit se svojí porážkou. Od té doby se vařilo na hradě podle Honzových receptů a všichni byli spokojeni.

Adam Turinský