Soutěž o krásnou knihu Zvířata v kostce

V jednom krásném a možná i pohádkovém lese žije rodinka lesních medvídků. Tatínek medvěd a maminka medvědice vypadají jako dvě velké hnědé a značně huňaté koule a jejich dvě medvíďata Lili a Lala zase jako dvě malé hnědé a značně huňaté koule. Jen jejich nejmenší a zároveň nejmladší z medvíďat Lolo je naprosto odlišné od svých rodičů i sourozenců. Vypadá totiž jako malá bílá huňatá kulička.

Když byl podzim, mnoho zvířátek se chystalo k zazimování, ale malá medvíďátka by si nejraději jenom hrála. Už je nebavilo jen tak běhat po lese, proto se rozhodla hrát si na schovávanou. Lili a Lala se náramně bavili a nedělalo jim sebemenší problém schovat svoji hnědou srst vždy do některé z hromad spadaného listí, kde zcela zanikala. Jen chudák Lolo běhal bezradně sem a tam a marně hledal místo, kde by jeho bílá srst mohla naoko splynout s okolní podzimní krajinou. Nakonec si Lolo vyčerpaně posteskl: „Ach jo. Má vůbec cenu, abych hrál na schovávanou, když moji bílou srst na tom hnědavém listí nemůže přehlédnout jediné zvířátko v lese?“

Najednou se však začaly stahovat mraky a začal foukat stále chladnější vítr. Z oblohy se začaly snášet k zemi obrovské sněhové vločky. Neustále se zvětšovaly a padalo jich stále víc a víc, až nakonec zcela zahalily celou širou zem bílou nadýchanou přikrývkou, pod níž zcela zmizelo všechno to hnědavé listí.

Medvídci, celí zabraní do hry, si zprvu vůbec neuvědomili, že podzim vlastně pomalinku přechází v zimu, a hráli si dál na schovávanou. Když tu se náhle stala podivná věc. Zrovna se měl schovávat Lolo, který byl již zcela smířený s tím, že jej stejně bráškové opět hned najednou, proto zůstal jen tak bezmyšlenkovitě ležet pod nejvyšším stromem lesa. Lili a Lala se rozhlédli, ale Lola nikde neviděli. Snažili se tedy podívat lépe, ale opět jej nikde neviděli. Nakonec jim to nedalo a začali prohledávat celičký les, avšak marně.

Lolovi najednou začalo docházet, že najednou je on tím jediným, kdo nyní splývá s okolní zasněženou krajinou, kdežto jeho bráškové by se před ním nyní jen tak neskryli. Začal samou radostí skákat a jásat, díky čemuž jej nakonec Lili a Lala našli.

Vtom za nimi přišli tatínek a maminka, kteří mezitím nachystali vše potřebné na zazimování. Maminka jim starostlivě řekla: „Medvídci, asi jste si už všimli, že se již o slovo neúprosně přihlásila zima. Za chvíli dočista pokryje celý kraj sněhem. S tatínkem jsme připravili dostatečnou zásobu na zimu. Ppojďte se napapat, abychom se mohli uložit k zimnímu spánku.“

Medvídci se na sebe podívali a vůbec nic nenamítali. Byli velmi unavení a hladoví po všem tom hraní a nakonec nebyli spokojení jen Lili a Lala, ale také Lolo, který měl radost, že díky své bílé srsti mohla být jejich poslední letošní hra na schovávanou tou nejnapínavější.

Jan Sekera