Soutěž o rodinnou vstupenku do Jihočeského muzea

V malém domečku žil dědeček Řežábek. Do zahrádky si zasadil jabloňku. Po několika letech měla konečně 30 jablíček. Okolo zahrádky chodily do školy děti a některé z nich si hezkých jablíček všimly. A dostaly na ně i chuť.

První se je pokusil ukrást Robert. Když navečer děda Řežábek odešel spát, přelezl plot a ukradl tři jablíčka. Hned je také snědl. Ráno se probudil, a když se podíval do zrcadla, s hrůzou zjistil, že má celý obličej posetý akné.

Druhý den uviděl Ota, že děda odpoledne odjel do města na nákupy, přelezl plot a bez povolení si utrhl také tři jablíčka. Při trhání ho však štípla do tváře vosa. Jablka cestou domů snědl. Ráno, když se probudil, měl celý obličej oteklý.

Třetí den se do zahrádky tajně dostal Tomáš a utrhl si také tři jablíčka. Jak ale přelézal nazpátek plot, spadnul. A ráno měl na čele tři velké boule.

Okolo domku chodil do školy také Petr. Jablíčka se mu moc líbila, ale nedovolil by si je ukrást. Zašel proto jednou cestou ze školy za dědou Řežábkem a poprosil ho, jestli by si nemohl utrhnout tři jablíčka. Protože si o ně hezky řekl, děda neváhal a dla mu hned 10 jablek.

Šel domů a potkali ho Robert, Ota a Tomáš. Věděli, že si nese jablka z dědovy jabloňky. A postrašili ho, ay jablka zahodil, že jsou začarovaná. Jestli je sní, ráno že bude koukat. Oni že o tom ví své. Petr nevěděl, o co jde, a tak neposlechl.

Doma mu z jablek maminka upekla koláč, do kterého se hned všichni pustili. Ráno se s napětím probudil a zabalila kus jablečného koláče, který cestou do školy zanesl dědovi Řežábkovi. V šatně už na něj čekali Robert a Tomáš. Velice se divili, že na Petrovi není nic divného. Všichni tři začali přemýšlet, čím to je.

Snad na to čeasem přijdou.....

Lukáš Karolyi

Chtěla bych vám vyprávět příběh jednoho starého stromu. Tahle velká borovice rostla na hrázi Karvašinského rybníka poblíž cest v hloubi zvlněné krajiny.

Často, když chodím venčit dědova psa, si u ní sednu, odpočívám a napadá mě, co všechno tahle letitá borovice asi zažila. Strom je vlastně něco jako velká nedopsaná kniha. Čas, který kolem ní neúprosně běží, do ní zapisuje příběh, který se v jejmí okolí odehrává.

Kdyby mohla mluvit, řekla by nám, že ji kdysi dávno, více než před 160 lety zasadil jeden sedlák žijící v nedalé vesnici. Zasadil ji jako poseltsví pro budoucí generaci a také, aby poutníkům ve stínu svých větví poskytla místo k odpočinku na jejich cestě. V průběhu let, jak borovice rostla, viděla, jak sedláci s koňmi obdělávají svá blízká pole, jak je sklízejí a na podzim orají. Jak spěchají děti do školy i jak se v podvečer kolem ní vracejí zpět.

Stejně jako mnoho lidí, kteří kolem ní procházeli cestou do světa za prací a po čase se vracejí domů ke svým blízkým. Ti všichni čas od času usedli v jejím stínu, zprvu jen do trávy, později na dřevěnou lavičku, kterou místní truhlář vyrobil. Také si dobře pamatuje sedlákovy děti, které si pod ní v horkých letních dnech chodily hrát. A v pozdějších letech si sem mladí vodili své první lásky, aby zde v teplých letních večer pozorovali západ slunce a vlnky pohrávající si na rybníce.

Borovice tu byla se svými plazivými kořeny prodírajících se po okolí i v horkých létech i v mrazivých zimách a sněhových bouřích. Stála zde neochvějně i v dobách, kdy kolem ní kráčely dějiny. Jak kdysi lidé jezdící s koňskými povozy začali jezdit automobily a v bouřlivých časech světových válek byla svědkem návratu vojáků z fronty.

Viděla a zapisovala si do své paměti v letokruzích osudy lidí z okolí. Děti, které rostly, zakládaly své rodiny a později umíraly v nezadržitelném koloběhu lidského života, který se může zdát v porovnání s dlouhověkostí mohutné borovice tak krátký. Napadá mě, že si možná zapamatuje i mě, která jsem se zde tak ráda zastavila a rozhlédla se do krajiny. Doufala jsem, že zde bude stát i za mnoho let, abych sem mohla přijít na procházku se svými dětmi, aby i ony zažily tu krásnou atmosféru, kterou svým bohutným kmenem a vysokou korunou tomuto místu dodává, aby viděly ten krásný výhled do okolí a šumění jejích větví, cítily omamnou vůni smoly .....

Bohužel, zbývá už jen rozloučení. Mohutný kmen byl rozřezán, pařez je smutným mementem končícího života, života stromu, ale i jedné etapy života lidí.......

Adéla Uhrová

Jmenuji se lípa srdčitá, už mi je 155 let a stále žiju. Budu vám vyprávět, jak to všechno začalo.

Každý strom, na který se podíváte, má svůj životní příběh stejně tak jako lidé. Také žijeme! Stojíme desítky až stovky let na jednom místě a je úžasné pozorovat lidi a dobu, jak se mění, pokud vás člověk zasadil třeba do městského parku. V lese maximálně vidíte, jak se střídá roční období.

Já jsem byla vysazena na velkém náměstí. Dříve tu nejezdily automobily, dámy měly dlouhé šaty a muži na hlavách klobouky a chovali se velice zdvořile. Ke mně si chodil dlouhé roky sedat jeden zamilovaný pár. Bylo hezké poslouchat jejich rozhovory o společném životě a bydlení. Znala jsem je od jejich 20 let, co se seznámili, až do smrti. Dovolila bych si říct, že jsem o nich věděla všechno.

Ale to, co už se málo ví, je, že stromy jsou velké drby. Mají dobrý zrak a sluch, naše lístečky slyší cokoliv, samozřejmě že si potom všechno povím s mým sousedem smrkem.

Měli by nás lidé brát více vážně a lépe se o nás starat. Nekácejte deštné pralesy! Jednou toho budete litovat. Můj názor je takový, že se lidstvo zničí samo. Užívejte život a stále mějte na paměti to, že stromy slyší všechno.

Nela Lusková