Soutěž o vstupenku na Devatero pohádek

Klára Valová

Ten večer byla noční obloha plná rozzářených hvězdiček. Z nebe dolů padaly velké bílé sněhové vločky. Jedna z nich spadla přímo za okno, kde právě ukládala maminka holčičku Vanesku do postýlky." "Dobrou noc Vanesko, hezky se vyspinkej a už nezlob", řekla maminka, dala Vanesce pusinku a zhasla lampičku.

Vaneska zavřela očička ale ne a ne usnout. Najednou uslyšela tichounké zaklepání. "Ťuk, ťuk". Posadila se na postýlku a poslouchala. "Ťuk, ťuk." To za oknem ťukala na sklo spadlá sněhová vločka. Vaneska vyklouzla z postýlky a utíkala k oknu. Za oknem seděla sněhová vločka a povídá. "Ahoj, já jsem sněhová vločka Valentýnka a spadla jsem přímo z nebe. Ostatní sněhové vločky spadly až na zem ale já jsem zůstala tady, za vašim oknem a je mi teď samotné smutno. Budeš si se mnou povídat?" " Ano", řekla Vaneska a tak si ty dvě povídaly dlouho do noci. Vaneska povídala vločce Valentýnce o zimních radovánkách na zemi, o sáňkování, stavění sněhuláků, vánocích a dárečcích. Vločka Valentýnka zase Vanesce o tom, jaké je to tam nahoře u hvězdiček, jaké je to krásné být zimní sněhovou vločkou.

V tom začala Vaneska zívat a říká vločce Valentýnce. "Už musím jít spinkat, jsem moc unavená. Dobrou noc Valentýnko." "Dobrou noc Vanesko", řekla vločka Valentýnka a zamávala Vanesce na pozdrav.

Vaneska si lehla do své postýlky, zavřela očička a už spala. A spala ještě ráno, když ji maminka budila. "Stávej Vanesko, ty jsi ale ospinkaná holčička." Vaneska si protřela očička a vtom si vzpomněla na sněhovou vločku Valentýnku. Vyskočila z postýlky a utíkala k oknu. Venku ale svítilo sluníčko a po sněhu a sněhové vločce ani památky." Maminko, kde je sněhová vločka, co byla večer za oknem?" ptala se Vaneska. Maminka se usmála a řekla Vanesce. "Ráno přišlo jaro a všechny sněhové vločky roztály."

Vaneska se rozplakala. Maminka jí utřela slzičky a řekla, "neplakej Vanesko." " Venku svítí sluníčko, budeš si chodit hrát na písek, v létě se budeš chodit koupat do bazénku, na podzim tě děda vezme do lesa sbírat hříbečky a potom už se zase vrátí zima a s ní sníh a sněhové vločky."

Vaneska se usmála a už nebyla smutná. Už ví, že se v zimě vrátí i sněhová vločka Valentýnka.

Hana Samsonová

Blížily se Vánoce a pejsek s kočičkou vzpomínali, jak před rokem navštívili pana Josefa Čapka v redakci, aby mu poradili, co napsat do novin. A jakou měl pan Čapek radost, že z něj nakonec nebyl tvarohový sloup!

„Pejsku,“ povídala kočička, „já jsme měla takovou radost, když jsem viděla, jakou radost má pan Čapek.“
„Já taky, kočičko, moc mě to hřálo u srdíčka,“ odpověděl pejsek.
„Co kdybychom zase udělali panu Čapkovi radost,“ navrhla kočička a zajiskřilo jí v očičkách.
„Jenomže jak?“ nevěděl si rady pejsek, „pan Čapek letos očividně naši pomoc nepotřebuje, určitě má nějaký dobrý nápad, co napsat.“
„To je sice pravda,“ souhlasila kočička, „ale my mu stejně už nemáme co poradit. Co kdybychom mu přinesli dáreček?“
„Ano, ano,“ zajásal pejsek, „třeba syreček.“
„Ale pejsku,“ zlobila se kočička, „ty pořád myslíš jenom na jídlo.“
„No dobrá,“ povídal trošku uraženě pejsek.
„Koupíme mu něco, co v zimě upotřebí, třeba rukavice,“ navrhla kočička.
„Rukavice? To je tuze sezónní záležitost, koupil bych mu něco, co může potřebovat celý rok,“ navrhl pejsek.
„To máš náramnou pravdu, pejsku,“ musela uznat kočička, „co třeba kravatu?“
Pejsek se zeptal: „Kravatu? K čemu to vlastně je?“
„Kravatu si může pan Čapek vzít do města, do práce i do divadla, a navíc, nemusíme přemýšlet, jakou velikost vybrat,“ vysvětlovala nadšeně kočička a pejskovi nezbývalo, než uznat, že má zase pravdu.

Vydali se tedy do města do obchodu s oblečením.
„Dobrý den,“ pozdravili pejsek s kočičkou zdvořile.
Prodavačka se sice trochu divila, ale neříkala nic, protože znala heslo: náš zákazník – náš pán.
„Co si račte přát?“ zeptala se jako jakéhokoliv jiného zákazníka.
„My bysme…“ vyhrkl pejsek, ale kočička ho opravila: „Rádi bychom koupili kravatu panu Čapkovi, když budou ty vánoce, a když o nás tak hezky píše.“
Prodavačka se usmála a povídala, že jsou moc hodní, když takhle myslí na pana Čapka. Zároveň jim řekla, že pana Čapka taky trochu zná a ukázala jim asi 30 kravat.

„Jeminkote,“ spráskl tlapky pejsek, který nevěděl, jakou kravatu vybrat.
Kočička se na kravaty nemohla vynadívat, ale byla poněkud rozhodnější než pejsek.
„Tyhle nechceme, jsou moc fádní,“ vrátila prodavačce všechny jednobarevné. Prodavačka se souhlasně usmála.
„Tyhle jsou zase moc divoké,“ zlobila se kočička, když zavrhovala kravaty s velkými oranžovými květy, růžovými srdíčky a jinými výrazně barevnými tvary.
„No a tyhle škrábou,“ stěžoval si pejsek nad posledními dvěma kravatami, které zbyly na pultě.
Kočička zesmutněla a špitla: „Takže jsme nevybrali žádnou, nemáme dárek pro pana Čapka.“
„Počkejte,“ zvolala prodavačka, „hned se vrátím.“

A opravdu, v mžiku se vrátila ze zadní místnosti a v ruce držela poslední zapadlou kravatu.
„Tahle určitě čekala jen na vás,“ podávala kravatu pejskovi a kočičce.
Oběma zvířátkům se rozzářila očka, kravata nebyla ani fádní, ani příliš barevná, byla tak akorát. Měla totiž jen decentní potisk – dva malé obrázky: pejska a kočičku.

Paní prodavačka kravatu dárkově zabalila, pejsek a kočička zaplatili a příštího dne se vydali do redakce za panem Čapkem. Ale o tom bude pohádka zase někdy příště.

Pavla Jaklová