Soutěž Pojďte, děti, za pohádkou

Za devatero paneláky a devatero obchoďáky žila byla jedna dívčina. Jmenovala se Tereza, ale všichni jí říkali Zelená karkulka, protože měla vlasy obarvené nazeleno.

Jednoho dne jí otec řekl: „Karkulko, dnes má babička svátek. Koupil jsem jí tabák a becherovku. Dones jí to a pěkně jí popřej.“ Karkulka chvíli remcala, jelikož u ní naplno propukla puberta, ale pak popadla vak, naházela do něj všechny věci, zastrčila sluchátka do uší a vydala se na cestu.

Cesta jí ubíhala velmi rychle, protože poslouchala své oblíbené písničky. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se vlk, bezdomovec a žebrák známý v širokém okolí a povídá: „Nemáš pár drobných nebo něco k snědku?“ „Nemám, ale jdu za babičkou, tak jestli chceš, běž napřed, bydlí za rohem v devátém patře vysokého věžáku. Určitě ti něco dá,“ poradila mu ochotně.

Když vlk došel k domu, zjistil, že nejede výtah, a tak funěl až do devátého patra po svých. Zazvonil, babička mu otevřela a pozvala ho dál. Za chvíli dorazila Karkulka a nestačila se divit. Vlk hrál s babičkou karty o peníze. Hráli, hráli, až se vlkovi podařilo obrat babičku o všechno, dokonce i o vzácné hodiny, které zdědila po pratetě. To už Karkulka na nic nečekala a zavolala policisty. Ti vlka zatkli za neoprávněné obohacování.

Karkulka pak s babičkou pořádně oslavila, že všechno tak dobře dopadlo. Zazvonil zvonec a pohádce je konec…

Kroužek kreativního psaní, ZŠ E. Beneše

Byla jedna moc milá a hodná dívenka, kterou měl každý pro její dobrotu rád. Protože jí její milovaná babička ušila červený čepeček a dívenka jej od té doby pořád nosila, začali jí všichni říkat Červená Karkulka.

Jednoho slunného dne upekla Karkulčina maminka koláče a dala je do košíku spolu s lahví vína. Plný košík poté podala Karkulce se slovy: „Karkulko, tady máš něco pro babičku na posilněnou. Je nemocná a koláče a víno jí určitě udělají radost. Moc ji pozdravuj, ale běž moc opatrně a hlavně rovnou, ať nezabloudíš nebo neupadneš. Mohla by ses zranit nebo bys mohla rozbít láhev s vínem a znehodnotit koláčky.“ Babička totiž bydlela na samotě za hlubokým lesem a maminka měla o Karkulku (a také o láhev vína a koláče) samozřejmě strach, proto dala Karkulce dobře míněné rady. Před něčím (nebo spíš někým) ji však v tom spěchu dočista zapomněla varovat…

Karkulka se vydala na cestu. Poskakovala po louce, až zanedlouho došla až do lesa. Šla stále rovně, jak jí maminka nakazovala, jen tu a tam si utrhla lesní ovoce, které měla na dosah ruky. Vtom se proti ní z jednoho křoví vynořil vlk.

„Dobrý den Karkulko, kampak to jdeš s tím košíkem?“ zeptal se drsným hlasem, ačkoli se snažil mluvit co nejmileji.

Karkulka nikdy dříve vlka neviděla, proto ji vůbec nenapadlo, že by to mohlo být zlé zvíře. Navíc jí připomínal jednoho starého psa ze sousedství, se kterým si občas hrávala. Proto mu bez váhání pověděla o nemocné babičce, kterou jde navštívit.

„Takže jdeš za nemocnou babičku? No to je od tebe moc hezké. Ale víš, co by jí určitě udělalo kromě vína a koláčů velkou radost? Přece květiny! Podívej se, kolik jich tu všude kolem roste.“ našeptával Karkulce vlk a rovnou se Karkulky zeptal, kde že to ta její babička bydlí. Karkulka vlkovi popravdě vylíčila, kde babička bydlí, a dala se do horlivého sbírání kvítí. Vlk toho hned využil, potichoučku se začal vzdalovat, a když byl z Karkulčina dohledu, rychle utíkal k babičce.

Když přiběhl až k babiččině chaloupce, zaklepal na dveře. Babička se nic netuše zeptala, kdo to je. Vlk jí odpověděl tím nejtenčím hláskem, který ze sebe vyloudil: „To jsem já, Karkulka.“

„Jen pojď dál, Karkulko, dveře nejsou zamčené.“ odvětila zvesela babička, jež měla velkou radost, že za ní vnučka přišla.

Jenže vtom vlk vtrhl do pokoje, kde babička ležela, a bez jakéhokoli přemýšlení babičku spolkl, aniž by si chudák babička stačila alespoň sundat brýle z nosu. Vlk rychle skočil do postele místo ní, dal si na hlavu její čepec, který ležel na nočním stolku, a popadl knížku, jež babičce vypadla z rukou. Jen si pomyslel, že je škoda, že si babička nestihla sundat z nosu tu brýle na čtení, které mu teď chybí k dokonalé nápodobě. Zpola zasycen se však touto myšlenkou už dál nezaobíral.

Zanedlouho k chaloupce přišla také Karkulka. Také ona zaklepala na dveře a čekala, až ji babička pozve dále. Z pokoje se ozval podivně chraplavý hlas: „Kdopak to je?“

„Babičko, to jsem já, Karkulka.“ odvětila Karkulka bez špetky podezření.

„Pojď dál, děvenko moje, dveře jsou otevřené.“ zachrčel vlk.

Karkulka šla tedy dál, ale zůstala překvapená, jakým podivným hlasem to babička mluví. Pak si ale uvědomila, že jí maminka vlastně říkala, že babička stůně.

Přišla tedy blíže k babiččině posteli, vyřídila pozdrav od maminky, na stůl položila košík s koláči a vínem a do prázdné vázy s vodou dala čerstvě natrhanou kytičku. Poté chtěla dát babičce pusu na přivítanou. Když ji však uviděla zblízka, vylekala se, jak to dnes babička vypadá.

„Babičko, proč máš tak velké uši?“ otázala se překvapeně Karkulka.

„To abych tě lépe slyšela.“ odpověděl mile vlk.

„A babičko, proč máš tak velké oči?“ zeptala se ještě překvapeněji dívenka.

„No přece proto, abych tě lépe viděla.“ odvětil klidně vlk.

Jenže vtom si Karkulka uvědomila, že ještě podivnější než ty velké babiččiny oči je to, že babička, ačkoli má u sebe otevřenou knížku, nemá na nose své brýle na čtení a nemá je dokonce ani na nočním stolku. V Karkulce tak pomalu začalo klíčit silné podezření, že ta babička ležící v posteli možná není tak docela její babičkou. Zadívala se tedy na babičku ještě lépe a všimla si, že místo babiččiných krásně upravených rukou drží knížku jakési zarostlé ruce s přerostlými nehty. Stále méně v té ležící osobě viděla svoji babičku, zato v ní však stále více začala vidět vlka. To už byl jen krůček ke Karkulčině velkému odhalení, jak se vlastně věci mají.

Karkulka opatrně nakročila směrem ke dveřím a ještě opatrněji se zeptala: „Babičko, proč máš ale tak velké zuby?“

Vlk si v posteli rychle sedl a svým hlubokým hlasem chtěl zařvat: „To abych tě mohl lépe sníst!“ Na to už však samozřejmě bystrá Karkulka, která celou vlkovu lest prohlédla, nečekala a rychle utekla z chaloupky. Vlk byl přece jen dost zasycen babičkou a nebyl už tak rychlý, jak by potřeboval. Mávl tlapou a v posteli usnul.

Naštěstí šel zrovna kolem myslivec. Karkulka mu ihned vylíčila, jak vlk pozřel babičku. Myslivec, jenž slyšel až před chaloupku vlkovo chrápání, se potichoučku vplížil do pokoje a rozpáral tesákem vlkovi břicho. Z něj vyskočila babička, pochopitelně celá šťastná, že je živá a zdravá. Myslivec pak břicho vlkovi znovu sešil a kolem krku mu dal obojek, že si jej vycvičí, aby mu v lese pomáhal namísto psa, čímž se aspoň naučí lepším mravům.

Babička pak rozdělala láhev vína, aby mohla nalít myslivci, a vyrovnala koláče na talíř, aby nabídla odměnu také své Karkulce, která babičce vyprávěla vše, co se stalo. Když si babička celé vyprávění vyslechla, byla nakonec ráda, že si ty brýle na čtení nestihla sundat. Kdo ví – kdyby si je sundala, možná by Karkulka nestihla vlka odhalit včas a skončila by také u vlka v břichu tak, jak se to ostatně běžně v pohádce o Červené Karkulce vypráví…

Romana Sekerová