Soutěž s Karlem IV.

Budu vyprávět příběh, jehož hrdinou se stal sám král a císař Karel IV.

V roce 1348 začal se stavbou Karlštejna. A jak bylo zvykem u každého správného hradu, nechal si z něj vybudovat tajnou chodbu. Ta měla končit na Pražském hradě a na hradě Žebrák.

Když byla stavba dokončená, chtěl císař Karel chodbu vyzkoušet. V den svých narozenin se rozhodl podívat na Pražský hrad. Vzal si s sebou dva věrné sloužící.

Když dorazili k místu, kde se chodba rozdělovala, uviděli tam místo dvou hned tři cesty. Bylo jim to divné, ale řekli si, že se vydají prostřední cestou. Tak tedy šli a dorazili ke dveřím. Když je otevřeli, tak nevěřili svým očím. Stáli nedaleko Pražského hradu a před domem, odkud vyšli, stál kočár, který ještě nikdy neviděli. Byl takový dlouhý a netáhli ho koně. U něj stál jakýsi sluha a volal: „Kde jsi, Karle, tak dlouho? Blanka už je celá nervózní.“ Sluha otevřel dveře toho zvláštního kočáru a uvnitř seděla krásně oblečená žena, která byla velmi podobná jeho milované Blance z Valois.

Císař úžasem oněměl, vždyť Blanka byla již několik let mrtvá. Jako zmámený usedl vedle Blanky do prapodivného kočáru, který obrovskou rychlostí vyrazil vpřed.

Dojeli k bráně Pražského hradu, kde je přivítal pán s hůlkou. Všude bylo plno poddaných ve zvláštních oblecích. Císař Karel se velmi podivil, že už je hotová Svatovítská katedrála. Řekl si, že to asi je překvapení k jeho narozeninám.

Po velké hostině, při které si císař popovídal s mnoha lidmi, přijel zase ten zvláštní kočár, který ho zavedl zpět k domu, kde vyšli z tajné chodby.

Císařovi sluhové stáli pořád před domem. Všichni vstoupili dveřmi do domu a ocitli se zase v tajné chodbě. Tou se vrátili na Karlštejn.

Císař o této příhodě s nikým nepromluvil. Myslel si, že to byl jen sen. Za týden chtěl zkusit svůj výlet zopakovat, ale prostřední chodba tam už nebyla.

Lukáš Karolyi

Loni v létě jsme se s rodiči vypravili na hrad Karlštejn. Ten den bylo velké horko, a tak jsme se těšili, že se v kamenném hradě ochladíme. Koupili jsme si lístky a v půl druhé jsme se vydali na prohlídku.

Postupně jsme procházeli celým areálem hradu. Od hradeb přes nádvoří až do velkých sálů, vysokých věží a nakonec nás průvodkyně zavedla i do sklepení hradu. To už jsem byla unavená, a tak jsem koukala, kde bych si cestou na chvíli sedla a odpočinula si. Když jsme procházeli hlavní chodbou vedoucí skrz sklepení, zahlédla jsem na konci chodby pootevtené dveře. Za nimi jsme si všimla příjemné lavičky, na kterou jsem si zatoužila sednout a odpočinout si. Využila jsem chvíle, kdy se průvodkyně zastavila a vyprávěla cosi o historii sklepení a vyklouzla jsem pootevřenými dveřmi dovnitř. Sedla jsem si na lavičku a v příjemně chladné místnosti zavřela oči, abych si odpočinula.

Nevím, co se to stalo, ale najednou se mi zdálo, že ze dveří na druhé straně místnosti slyším zvláštní zvuky. Byla jsem zvědavá, a tak jsem vstala a těžké dubové dveře otevřela. Na konci chodby jsem se ocitla ve stájích hradu. K mému úžasu jsem zde uviděla krásné koně, které hřebelcovali muži v oděvech, jaké jsem předtím zahlédla při prohlídce hradu. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Vše bylo tak, jak nám to vyprávěla paní průvodkyně.

Přede mnou stály ušlechtilé klisny a hřebci Karla IV. Královští podkoní se o ně vzorně starali hřebelcovali je a čistili jim kopyta. Údivem jsem nemohla ani dýchat. Naštěstí jsem neztratila duchapřítomnost a schovala se za velký sud s vodou, který stál vedle dveří. Bylo mi jasné, že pokud by mě někdo spatřil, jak tam stojím v džínových šortkách, tričku a teniskách, byl by možná ještě více překvapený, než jsem byla já. Pak se najednou ve dveřích, které byly na druhém konci stájí, objevil muž oděný jako šlechtic. Ve chvíli, kdy vstoupil, všichni přestali pracovat a uklonili se, vzpomněla jsem si, že nám paní průvodkyně vyprávěla o královském komořím. Jistojistě to byl on. V ruce měl dlouhou, zlatem zdobenou hůl, kterou ťuknul o zem, a pravil: „Váš král přichází na prohlídku stájí.“ Nastalo úplné ticho. Do místnosti vstoupili dva zbrojnoši a za nimi muž s pronikavým pohledem v překrásných šatech a důstojným držením těla. Stála jsem tam za sudem s vodou a koukala jak vyoraná myš. Nemohlo být pochyb. Ten, kdo vstoupil, byl sám Karel IV. Vzrušením se mi rozbušilo srdce. Král prošel stájemi, pohladil koně a prohodil pár slov s vrchním podkoním. Pak všem pokynul a rázně odešel z místnosti. Za ním i královský komoří a nakonec i královští zbrojnoši. Všichni v místnosti si vzrušeně vyprávěli o tom, co se právě událo. Ani pro ně nebylo setkání s vladařem nic běžného. I já jsem se probrala z prvního šoku a zatoužila vše vyprávět rodičům a bratrovi. Bylo to naprosto neuvěřitelné a úžasné.

Rychle jsem se vydala chodbou zpět. V malé místnosti minula lavičku, na které jsem předtím odpočívala a vzrušeně vběhla na hlavní chodbu, kde průvodkyně stále vyprávěla o historii sklepení. Byla jsem tak vzrušená, že jsem nemohla nalézt slov, a tak jsem vzala rodiče i bratra za ruku a vedla je do místnosti s lavičkou. K mému velkému údivu byly spojovací dveře do chodby zamčené. Vypadaly, jako by je už dlouhá léta nikdo neotevřel. V hlavě se mi honily otázky. Jak je tohle možné? Jak se to mohlo stát? Nezdálo se mi to jen náhodou?

Rodiče i bratr na mě nevěřícně hleděli. Sedla jsem si na lavičku a přemýšlela. Napadlo mě, že kdybych jim teď vyprávěla, co se mi stalo, jistě by mi neuvěřili. Mysleli by si, že jsem usnula a vše se mi to jen zdálo. Já jsem si byla ale naprosto jistá. Nebyl to sen. Bylo to skutečné a já byla š'ťastná, že mi osud dopřál tu jedinečnou možnost projít kouzelnou chodbou a na chvíli spatříl tu výjimečnou osobnost, toho významného panovníka Karla IV.

Kdykoliv od té doby slyším o Karlu IV. vyprávět, vím přesně, o kom je řeč. Sice to nikomu nemohu svěřit, protože by mi nikdo neuvěřil, ale já vím, že jsem alespoň na malou chvilku spatřila Karla IV. .........

Adéla Uhrová

Večer byl jako každý jiný. Po celém dni, kdy jsem pomáhal mamince v královské kuchyni, jsem byl úplně unavený. Ruce mě bolely od drhnutí špinavého nádobí a nekonečného leštění stříbrných příborů. Konečně nastal čas, kdy si mohu lehnout do své postele a pořádně si odpočinout. Naše komůrka byla sice tmavá, ale teplo od komína z královské kuchyně z ní dělalo kouzelné místo, na které se celý den tak moc těším. Opřít bolavá záda o horkou zeď a prohřát si promáčené ruce po celodenní dřině je zasloužená odměna. Maminka ještě nedorazila. Zdržela se přípravou zítřejší snídaně. Sice vstáváme ve tři hodiny ráno, ale připravit jídlo pro královský stůl je hodně náročné. Konečně jdu spát. Sotva si lehnu, slyším tiché klepání na dveře. Asi se mi to jen zdá. Ale klepání se ozývá znovu. Kdo sem může jít tak pozdě? Co chce?

Líně slezu z postele a s trochou nechutě i s napětím jdu otevřít.

Za dveřmi stojí dvě zahalené postavy. Jedna je vysoká a určitě je to žena. Druhému se dívám zpříma do očí. „Jsme přátelé. Můžeme dál?“ zeptala se. „Jistě.:..“ Uhnul jsem se ze dveří a tiše za nimi zavřel. Ta žena se mě zeptala: „Chlapče, máš něco na krku?“ Vytáhl jsem přívěšek a na něm byl obrázek sovy. V tu chvíli mi bylo vše jasné. Mladík přede mnou vytáhl stejný přívěsek. „Dej mi na mého synka pozor.....“ Pak se s ním rozloučila a mně jen řekla: „Ty víš, co máš dělat.“ Odešla. Byla to pro mě velká čest a zároveň jsem měl strach, abych vše dobře zvládl. Řekl jsem mu, ať si na sebe obleče moji košili a já zatím odsunu postel. Pod ní je dobře utajený vchod do temné chodby. Moje tajemství, které nikdy nesmím prozradit. Jenom já a několik dalších lidí ví, kam vede a jaké jsou v ní pasti.

Cesta byla dlouhá, ale rychle nám utíkala. Najednou slyším: „Ááááá cccoo ttooo jjee?“ „To je pavouk. Sice velký, ale jen pavouk... Nekřič!“ Po dvaceti minutách jsme dorazili k východu. Všude byla tma a hrobové ticho. Pomalu jsme se rozhlédli. Když jsme si byli jisti, že nás nikdo nepozoruje, zaběhli jsme do hustšího lesa. Za chvíli bude svítat. Dobře znám cestu do vesnice. Tam se musíme dostat dřív, než začnou všichni vstávat. Utíkali jsme.

Na určeném místě jsme byli včas. Už tam stál. Nedaleko postával vysoký muž. Jeho kůň spásal čerstvou trávu, které bylo všude kolem dostatek. Schovali jsme se za křovím. „Počkej tady a ani se nehni! Když bude vše v pořádku, přijdu pro tebe.“ Pomalu jsem došel ke vzpřímené postavě. Na krku měla stejný přívěsek se sovou. Muž se mě zeptal: „Kde ho máš?“ „Koho?“ odpověděl jsem. „Mně můžeš věřit. Zde tvůj úkol končí a ochranu královského syna přebírám já.“ Došel jsem pro něj.

Když jsem se loučil, dal jsem mu svůj prak. „Šťastnou cestu a buď na sebe opatrný,“ popřál jsem ještě chlapci. „Děkuju!“ odpověděl. „Až se vrátím, rád tě zase uvidím.“ A dal mi svůj zdobený nůž.

Úkol jsem splnil, ale nesmím prozradit tajemství, které střežím.

Jan Červenka

„Vstávat, chásko líná, jeho veličenstvo císař vás tu nebude živit zbůhdarma!“ ozvalo se skoro ještě za tmy z dlouhé chodby, která vedla přímo do hlavní kuchyně. Ach jo, to zase bude den. Dnes přijde na hrad nějaký významný host, císař pořádá hon a večer samozřejmě velikou hostinu. Takže máme celý den co dělat. V kuchyni už nejmladší kuchtík Jindřich rozdělává oheň. Vůbec se mi nechce z vyhřátého slamníku. Moje kamarádka Anička ještě ani neotevřela oči. „Ani, vstávej, Marie už nás volala, dnes máme hostinu. Musíme si přivstat, zase bude hubovat, že to nestihneme.“

Běžím rychle ven ke studni, trochu se opláchnojut vodou. „Brr, ta je ale ledová. To nám to ráno pěkně začíná!“

Sice je ještě podzim, ale po ránu začíná už trochu mrznout. Na dolním nádvoří u hlavní brány se zrovna střídají stráže. Vrchni štolba už také svolává své pomocníky. Všechno musí být na dnešní den dokonale připravené. Celý hrad je na nohou.

„Lado, kolikrát ti mám říkat, že ti to tvoje lelkování nebudu trpět,“ Marie už zase křičí. „Ach jo, to je hrůza.“ Venku dnes bude ještě nádherně a já zase z kuchyně nevystrčím ani nos. Naposledy, když tu byla velká sláva, přijeli i kejklíři. S Annou jsme se moc těšily, že až umyjeme nádobí, půjdeme se jen škvírkou z bočních vrátek podívat na představení. Nakonec jsme až do půlnoci umývaly v kuchyni nádobí. Práce služky v kuchyni na dvoře Karla IV. není zrovna velká zábava. Moje snění opět přerušilo Mariino lamentování: „Sakra, děvče, dělej už něco! A honem nanoste další vodu, oškubejte slepice a bažanty! Ze sklepa doneste mouku, zeleninu a vejce! A ty, Jindřichu, hlídej pečínku, ne že to spálíš! Až budete mít hotovo, čeká vás ještě nádobí od včerejška a za chvíli i další od snídaně!“

Sotva domyjeme jednu horu nádobí, už se k nám hrne další. Do toho znovu tucet bažantů na oškubání. Došly vejce, běžím do sklepa, než bude zase Marie hubovat, jsem celá zpocená, úplně cítím, jak mi kapka potu teče po čele.....

* * *

„Ladi, Emi, vstávejte!“ Jsem celá zmatená, rozhlížím se po pokojíčku. Emička se už taky probouzí. Mamka stojí ve dveřích a volá: „Vstávat, holčičky moje, jde se do školy. Co si dáte k snídani........?“

Lada Hromádková