Téma týdne – básničky

Janek je vášnivým rybářem. Chytá ryby jen pro potěšení. Nikdy by nedokázal chycenou rybku zabít, natož ji pak sníst. A má na ně opravdu štěstí. Už nejednou se mu podařilo chytit rybu zlatou, stříbrnou nebo duhovou. Rád si ji pohladil, pořádně prohlédl zblízka a nakonec ji pustil zpátky do vody.

Každá z ryb, které Janek daroval život, se k němu vždycky vrátila a naprázdno otevírala svá němá ústa, jako by mu chtěla něco povědět. Pak zvesela vyskočila a hned zase zmizela pod hladinou a Janek si pokaždé jen tak pro sebe říkával: „Copak mi ta rybka chtěla asi tak povědět?“ O to víc ho mrzelo, že jsou ryby němé tváře. Tak rád by si s nimi povídal, jen kdyby mu nějaká rozuměla. Přál si vědět, co si ryby myslí, o čem sní i proč ze sebe nedokážou vydat ani hlásku. „Každé zvířátko má přece svou zvířecí řeč, jen ryby mlčí,“ uvažoval Janek. Nejraději chodil chytat ryby k našemu rybníku pod les, kde sedával na lavičce pod velkou vrbou. Všechny ryby ho tam dobře znaly. Nechaly se dobrovolně chytat do jeho dlaní, protože si byly jisté, že jim Janek dopřeje svobodu.

Jednou se však stala podivná věc. Sotva se Janek usadil na svém oblíbeném místečku u rybníka, hned zpozorněl a zahleděl se do vody. „Copak se tu děje a proč všechny rybky proplouvají tak rychle? Vždyť jsou tak splašené a celé neklidné. Plavou tam a hned zase zpátky a žádná z nich si mě vůbec nevšímá. Něco není v pořádku,“ pomyslel si Janek. Pokoušel se nějakou rybku ulovit, ale tentokrát se nenechala chytit ani jedna. Všechny odplouvaly na druhou stranu rybníka. Tam se to rybami jen hemžilo. Janek vzal rybářskou síť a vydal se za nimi.

Tolik ryb pohromadě ještě nikdy neviděl a nestačil se divit, proč jsou všechny tak podrážděné. Pozorně ryby sledoval, když vtom vystrčila hlavu z vody krásná třpytivá bělice a promluvila k němu smutným lidským hlasem: „Prosím, Janku, pomoz našemu kamarádovi rakovi. Kámen mu zavalil klepítko a nemůže se hnout z místa.“ Janek na nic nečekal a vlezl do vody, kde měli raci skrýš. Byla tam tma a málo místa, ale snažil se zraněnému rakovi pomoci za každou cenu. Věděl, jak moc na něm rybkám záleží, proto natáhl ruku, co nejdál mohl, odsunul velký kámen a rakovo klepítko vyprostil. Měl však strach, že ho rak štípne, ale nestalo se tak. Rak byl rád, že mu Janek pomohl a zachránil mu život. Máš opravdu srdce ze zlata, proto se ti za tvou pomoc náležitě odměním.“ Ponořila se pod hladinu a zmizela. Po chvíli se však objevila znovu a podala Jankovi malou lahvičku s modravou tekutinou. „Na, to je pro tebe, vypij obsah až do dna, nebudeš litovat.“

Janek držel lahvičku v ruce a nestačil se divit. Čekal, kdy se krásná bělice znovu objeví, ale už ji nespatřil. Nerozhodně váhal, jestli nápoj vypít či nikoli. Ovšem zvědavost byla silnější. „Co se má stát, ať se stane,“ pomyslel si Janek. Neodolal a nápoj vypil až do dna. Rázem zbystřil svůj sluch a nestačil se divit! Všude kolem zazníval radostný smích a veselý křik. Překvapený Janek v tu chvíli uslyšel vše, co si ryby a raci v rybníce povídají. „Zázrak, zázrak! A pak, že jsou ryby němé,“ zajásal.

Jankovi se splnil velký sen. Cítil se velmi šťastně a oči mu jen zářily. Od té doby se mu život změnil v pohádku. Dodnes se věnuje svému oblíbenému koníčku, poznává vodní svět a neustále naslouchá rybím snům, pocitům i přáním. Dokáže s rybkami i s raky hovořit a ze života vodní říše zná už téměř všechno.

Jakub Hejna

Jednou jsme od dědy a babičky dostali dárkový poukaz. V něm stálo: „Pronájem vesmírné lodi na 10 let!“ Všechny nás to opravdu potěšilo a zvážili jsme, jestli vůbec někam poletíme. Po dlouhém přemýšlení bylo rozhodnuto. Poletíme! Hned jsme vyrazili létajícím autem do vesmírného střediska.

Tam nás naučili, jak létat s vesmírnou lodí a co dělat, když se něco pokazí.

Potom nastal den velkého balení. Naštěstí nám ve vesmírném středisku poradili, co si s sebou máme vzít. Balení nám dalo pěkně zabrat, trvalo nám asi týden. Chtěl jsem si s sebou zabalit jeden speciální počítač, který najde signál až několik miliard kilometrů od Země. Ale rodiče mi to nechtěli dovolit. V té lodi prý je obrazovka, která umožňuje mluvit se Zemí. Já jsem si ho na poslední chvíli tajně vzal.

Nastal velký den, loď byla připravená a nablýskaná, stála na letišti. Prohlédli jsme si loď, ve které budeme svůj domov 10 let, vypadala asi jako letadlo. Vlezli jsme dovnitř a všude byly nějaké přístroje. Naštěstí jsme věděli, na co jsou. Já se sestrou jsem dokonce měli i vlastní pokojíčky, máma s tátou zase obývali svoji ložnici. Konečně jsme mohli odlétnout. Taťka zapnul motory a začali jsme se rozjíždět po dráze. Odlepili jsme se od země a stoupali vzhůru. Konečně jsme se vznášeli nad rodnou planetou Zemí. Úplně jsem zkoprněli nad tou krásou.

Dobrodružná cesta začala. Nejprve jsme se vydali na planetu Saturn. Během cesty jsme pozorovali další planety. Když jsme přistáli, bylo to nádherné. Jenže se začala tvořit mračna a ohromně se blýskalo, okamžitě jsme zažehli motory a odstartovali. Měli jsme štěstí. Rozhodli jsme se navštívit nádherné mlhoviny. Dorazili jsme a opět nás čekala nádhera. Byl to asi můj nejhezčí zážitek. Rozhodli jsme se obletět celou galaxii, a jestli bude čas, i celý vesmír.

A také že se nám to splnilo – navštívili jsme všechny planety v galaxii a naše cestování vedlo i dál – byl náš snad celý známý vesmír.

Najednou se na obloze objevila nám neznámá planeta. Zvědavost nám nedala a chtěli jsme přistát na ní. Ale v tu chvíli přestaly motory fungovat a my jsme padali dolů.

Na poslední chvíli jsme vysunuli padák a v pořádku přistáli na planetě. Když jsme se snažili spojit se Zemí, nešlo to. Já jsem si vzpomněl na svůj počítač a hned jsem přes něj zavolal. Za chvíli tu byla opravářská loď a vše se vyřešilo.

Zůstali jsme ještě na planetě, ale najednou jsme zjistili, že nám do našeho pronájmu zbývá posledních 20 minut. Okamžitě jsme nasedli do lodi a vydali se domů. Na Zemi už mysleli, že se snad ani nikdy nevrátíme. Ale my jsme to na poslední chvíli zvládli. To bylo radosti.....

Vojtěch Bystřický