Téma týdne – dárky

Tak další den trávím v krabici na hračky a koukám jen škvírou v bedně do pokoje dnes už šestnáctileté Lindy. Takhle trávím skoro už dva roky. Mezi ostatními hračkami moc kamarádů nemám. Dřív to bylo jiné, když byla Linda malá, pravidelně jsem se s ní i mými na chlup stejnými kamarádkami kachničkami chodila koupat a nehrály jsme si jen ve vaně. Linda nás měla tak ráda, že s námi chodila i občas do školky. Ostatním hračkám se to nelíbilo a začaly nás nemít rády.

Jak čas plynul a Linda rostla, už jsme pomalu nebyly součástí jejího života. Když ale přijela na návštěvu pětiletá sestřenice, tak jsme jí hned padly do oka a Linda jí dala první z nás.

Každý týden přijela a odvezla si další. Když jsem slyšela, jak hezky mluví o tom, jak si s kachničkami hraje, už už jsem chtěla také jet. Tři dny před mým plánovaným odjezdem jsem zaslechla, jak maminka říká: „... takže vy se opravdu stěhujete?“ Hned mi bylo jasné, kdo se bude stěhovat. Rodina holčičky, která si pro mě měla přijet. Kdybych uměla plakat, tak mi tečou slzy jako malému dítěti.

Od té doby jsem tady zalezlá a nic nedělám.

Linda si sedla na postel a zapnula televizi. Projížděla programy od komedií až po detektivky. Zastavila se na nějakém dokumentu o zvířatech. Linda si někam odskočila a televizi nechala zapnutou. Náhle se na obrazovce objevila zvířátka, která vypadala jako já. S takovým klidem si plula po řece. „Kéž bych mohla plavat s nimi,“ povzdechla jsem si. „Můžou si plout, kam se jim zachce, a nemusí být zavřené.“

Z mého přemýšlení mě vytrhla až Linda, která otevřela moji bednu a vyhazovala věci... a s nimi i mne.... do té doby, než našla to, co hledala. Když tu přiběhl její pes, očichal, co se dalo, popadl mě do tlamy a vynesl na trávník před domem.

Líbilo se mi, jak si se mnou hrál. On mě zmáčkl, já pískla a on odskočil. Takhle jsme si hráli docela dlouho. Do doby než nás vytrhla náhlá průtrž mračen. Pes utekl, ale já zůstala ležet na zemi. Pramínky vody stékaly trávou a mě strhly s sebou po svahu až k řece. Tam v rákosí se krčily stejné kachny, jako jsem viděla v dokumentu, a já jsem se k nim chtěla přidat. Ale proud mě odnášel dál a dál. Zachytila jsem se až o nalomenou větev, která se smáčela ve vodě a nemohla jsem vyplout ven. Po čase déšť ustal a já zaslechla kroky, které se ke mně blížily. Po břehu řeky přicházel rybář, rozbalil si své nádobíčko a začal lovit ryby. Jak seděl a čekal, než některá z nich zabere, jeho pohled zamířil k rákosí, kde jsem byla zachycená já.

„Hele, takovéhle kachničky sbírá moje dcera.....“ Strčil mne do kapsy a odnesl mě s sebou. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že moje nová majitelka je i zároveň ta holčička, které Linda před lety dala všechny moje kamarádky. A tak jsme se po letech zase všechny setkaly....

Lucie Abera