Téma týdne – den stromů

Ve sluncem zalité krajině, kde pomalu plyne čas, mezi zelenkavými stébly trávy, vytáhl se tenký kmen a jeden lístek. Byla to lípa. Maličká a snadno zranitelná jako novorozeně. Ničím neposkvrněná a plná života.

Jak čas plynul, byl stromek větší a větší. Kmen zmohutněl, větve zesílily a korunu tvořily zelené lístky. Obloha se zatáhla a začalo pršet. Drobné kapky deště klouzaly z oblohy a dopadaly na zem. Po kmeni lípy stékaly v maličkých potůčkách a na listech vytvářely čiré perličky. Déšť ustal a slunce se vrátilo zpět vysoko na oblohu. Bylo to příjemné osvěžení, které dobíjelo tolik potřebnou sílu.

Po pár letech byla lípa již statným stromem. Plná života a zdraví. Měla mohutný kmen s drsnou pevnou kůrou, krásně rozvětvené silné větve a tisíce krásných lístků. Určitě byla jednou z nejkrásnějších lip široko daleko. Nastalo jaro a strom vykvetl do své plné krásy. Všude kolem to bzučelo pilnými pracanty, kteří opylovali každý kvítek a následně pyl nosili zpět do úlu. Bylo to velmi šťastné období. Rodil se nový život a vše rozkvétalo.

Uplynula spousta času a lípa dále jen kypěla zdravím. Silné kořeny rozvracely zem a draly se na povrch, kde následně vytvářely vlnky a podtrhovaly tím autoritu stromu a jeho mohutnost Byla vzrostlým stromem se širokým kmenem. Kdybychom ho chtěli obejmout, bylo by zapotřebí alespoň pět dospělých lidí. Majestátně se tyčila do výšky a svoji bohatou korunu stavěla všem na odiv.

Stromy jsou bohatství, kterého si někdo ani neváží a nemilosrdně kácí lesy, ale to se nesmí stát. Ne krásné lípě, která si v poklidu roste na sluncem zalité louce. Ta s námi zůstane navěky… Alespoň si to přeji…

Karolína Kozáková

Čaj mi pomalu, ale jistě chladl v prokřehlých rukách … a já se i přes vichr venku rozhodla procházet se podzimní zahradou. Zastavím se u majestátní lípy a dlouze se na ni zadívám.

Poslední listy vytrvávají na jejích rukách jako srdcový kabátek. Sklánějí se pod tíhou vody z včerejšího deště. Zpívají a šustí jako vokál do sóla větru. Oranžová barva pozdního podzimu hřeje jako oheň a zároveň chladí jako déšť.

Kůra stromu je také oblečena do mechových kalhot a kořeny prorostlé v zemi nelítostně brání lípě v jakémkoli pohybu.

Je mi jí líto.

Chtěla by se proběhnout? Tančit? Mluví na mě cizím jazykem a já nevím. Nevím, co dál mám od ní čekat.

Bolí ji každý rok ztrácet své děti? Má ráda lidi? Má ráda mě? Já ji ano. Chodím k ní již řadu dlouhých let… no, vlastně ani nevím kolik. Pokaždé mě uchvátí pohled na ni a já si nevzpomínám ani na své jméno.

Přemýšlí o životě? Žije vlastně vůbec? Má na všechno názor? Má vůbec názor na něco? Slyší mě mluvit? Slyší vůbec? Nevím… nevím… nevím.

Chci věřit – omyl – budu věřit, že ano. Že mě má ráda jako já ji a že ji baví být naživu. Mou srdcovou královnu.

Markéta Srbová

Tma. To je vše, co viděl, když se poprvé probudil. Pak se dostal ke slovu čich. Cítil nádhernou zemitou vůni půdy. Hmat také nezůstal dlouho pozadu. Pocítil vlhkost, chlad a samotnou půdu. Pak přišel sluch. Slyšel různá přehrabování, pískání a dunění. Chuť také přišla. Ochutnal hlínu, která byla všude kolem něj. Vysál z ní vodu. Chutnala mu. Nastoupila paměť. Vzpomněl si na pád a na velký strom a na to, kdo on sám je. Byl ořech. Byl zvědavý, kdo byl ten velikán. Chtěl se dozvědět víc o svém původu. A také proč spadl. Chtěl nahoru. A tak začal náš příběh…

Od toho dne, kdy se probudil, kolem prolezlo hodně žížal a červů. Celou tu dobu poznával svět kolem sebe, sál vodu a rostl. Už mu dokonce vyrostly bílé nožičky tenké jako nitky a zelené ručičky, které se stále a neúprosně prohrabávaly k povrchu. Teď po dlouhém prokopávání se k povrchu země, po složitém proplétání se mezi hustými kořínky trávy, oříšek oslepilo jasné sluneční světlo. Nad ním a všude kolem něj se v mírném vánku pohupovaly trsy trávy, vysoké jako mrakodrap. Tu a tam prolezl nějaký brouček, jehož nožičky se rytmicky zvedaly a zase dopadaly. Ořech byl šťastný, že se dostal na povrch, ale neviděl ten velký strom, na který si vzpomínal, a tak rostl dál. Sluneční svit mu dělal dobře a posiloval ho. Proto zanedlouho rozevřel své dva lístečky…

Čas plynul. Slunce mnohokrát šlo svou pouť. Poznal chladnou tichou noc, viděl mraky černé, šedé i bílé brvy. Modré nebe. Déšť, silný vítr, horka, sníh, led, kroupy, hromy a blesky. Za tu dlouhou dobu jeho tělo zesílilo. Z nitek se staly kořínky, z lístečků listy a ze zelených ručiček kmínek. Trsy trávy kolem si o něm začaly něco šuškat. Svět si ho začal všímat. Ale stále byl moc malý, aby veliký strom alespoň zahlédl. Rostl dál. Tam nahoru. Pořád výš a výš. Dál, dál. … Dál!

Po letech pilného nasávání vody a vyhřívání se na slunci, viděl velikánskou, ohromnou, košatou korunu. Po dalších letech i mohutný kmen a další větve a jeho stářím zvrásněnou kůru, každičký lísteček, každé hnízdo ptáčka pod ochranou jeho obrovských paží. Jeho houževnaté kořeny, které mizely kdesi v zemi. Náš ořech byl už jen o málo menší než jeho druh, ale stále se neslyšeli. Ještě kousíček! Náhle zafoukal vítr tak silně, až se náš ořech zatřásl. Jeho kmen zaúpěl. Větve a listy se divoce třepotaly ve větru. Vítr byl ale neúprosný, foukal dál a dál a zdálo se, že stále sílí. Ale scházel už jenom maličký kousíček. Cítil, jak se naklání. Kmen trošku zapraskal. Jeho listy a větve od něj s praskotem odlétávaly. Tak malý kousek. Další praskot. Kousíček! Další větve v tom strašlivém pekle odlétly. Kousek! Sebral poslední síly a povyrostl. Vtom se vítr uklidnil, on se zase narovnal a spatřil mohutnou korunu velikánu.

„Ahoj… maličký,“ zašustily jeho listy. „Bál jsem se, že se ke mně nikdy nedostaneš. Jsem již starý a nemám moc času. Jsem tvůj předek, král této louky. Poskytuji domov všem zvířatům, hmyzu a rostlinám Jsem tu už stovky let a čas se mi krátí. Proto jsem si vybral tebe jako následovníka. Dorostl jsi až ke mně a tím dokázal, že ty jsi opravdu hodný být mým dědicem. Proto si předávám tuto louku a s ní i vládu nad ní. Opatruj ji dobře. Je to jediný domov, co máš.“ Naposledy zašustil a seschl.

A tak se náš ořech dozvěděl, jaké je jeho poslání. O louku se staral dobře, a když po stovkách letech vytušil, že jeho konec vlády se blíží, shodil oříšek ze svých větví na zem. Ale to už je zase jiný příběh…

Tomáš Zadražil