Téma týdne – duchové a Dušičky

Žil byl jednou jeden duch. Měl mnoho kamarádů, ale i pár nepřátel. Jeho protivníky byly vždy ježibaby. Jak už každé malé dítě ví, tato dvě strašidla už jsou odnepaměti ti největší nepřátelé. Ale dnes si povíme příběh, kde se stalo něco, co by nikdo nečekal.

Před pár lety, tedy při velké strašidelné válce se každý, kdo chtěl, mohl zúčastnit boje. Kdo ale nechtěl, musel si najít nějaký úkryt, což není tak jednoduché.

Malý duch Emil se války moc bál, ale nemohl se někde pořádně skrýt. Zkoušel to doma na půdě, jenže tam se skrývalo dvacet dalších duchů, proto už se tam nevešel. Poté utekl do psí boudy, ale jejich pes Alík ho tam pravděpodobně nechtěl, protože na něj pořád štěkal, a tak jej prozradil.

Ukryl se proto v lese, pod skalkou. Bylo to ideální místo, protože bylo léto a okolo skalky rostly maliny, jahody nebo borůvky a nedaleko tekla studánka s vlahou vodou.

Večer nemohl usnout, když v tom uslyšel ránu. Protože byl odjakživa velmi zvědavý, šel se tam podívat. Vzal si do ruky klacík, který našel na zemi, a s velkými obavami vyrazil.

Šel pomalu a opatrně, když vtom uviděl osobu, která seděla na zemi a plakala. Přiblížil se blíž a řekl: „Kdo jsi a co děláš u mě v doupěti.“ Nic se neozvalo... Emil řekl hlasitěji: „Ptám se znovu, kdo jsi a co tady děláš?“ „Prosím, neubližujte mi, pane, jmenuji se Laura a je mi teprve dvanáct let..... a jsem malá ježibaba. Protože jsem malá a bojovat se mi nechce, hledala jsem úkryt,“ řekla pištivým hláskem. Emilek na ni chtěl zaútočit, ale pak si řekl, že ještě před pár hodinami se cítil stejně a určitě by pomoc ocenil. Proto odhodil klacek a podal Lauře ruku. Ta zdvihla hlavu a zalekla se, ale poté dala svou ruku na jeho a slíbili si, že oni dva budou navždy ti nejlepší kamarádi.

Kateřina Bernasová

Byla jednou jedna princezna, která byla tuze krásná. A protože nadešel čas na vdávání, rozhodnul její tatíček - pan král, že ji provdá.

Jenže princezna si umínila, že si vezme pouze a jen toho, kdo ji naučí bát se. Nejraději totiž četla strašidelné knížky, detektivky, procházela se po hřbitovech, obdivovala hořící svíčky a věnečky, které v noci rozzařovaly hřbitov a s velkou oblibou poslouchala strašidelné vyprávění hrobníků, poutníků a bab kořenářek.

Na královský zámek se po vyhlášení vdavek začali sjíždět muži bohatí i chudí z různých končin krajin. Převlečení za nejrůznější strašidla, příšery a netvory zkoušeli princeznu vystrašit. Veškeré pokusy však dopadly marně. Pouze jimi princeznu rozesmáli tak, že se všechny komnaty zámku otřásaly v základech.

Také Honza, venkovský mladík, se rozhodl, že zkusí štěstí. Šel na věc chytře. Přišel do princeznina pokojíčku, uklonil se a nenápadně přistoupil k jejímu lóži. Z kapsy opatrně vytáhl největšího pavouka z jejich chalupy a ledabyle ho upustil přímo na princezninu postel. "Její jasnost princezna" kroutila nad smělostí Honzy hlavou. Myslela si, že se jí přišel tento sympatický mladík pouze poklonit.

Sotva se však za Honzou zavřely dveře princezniného pokojíčku, ozval se uvnitř hlasitý výkřik. Princezna spatřila na svém polštáři něco tak příšerného a chlupatého, že se celá rozklepala a vykřikla.

A tak princezna poznala, že i ona se umí bát. Honzu si vzala za muže a žijí spolu na zámku šťastně až do dnešních dnů. Všechna strašidélka mají dveře na zámek otevřená - jen pavoukům je dodnes vstup zakázán.

Irena Bátrlová