Téma týdne – knihy

Byl jednou jeden starý slabikář. Měl spoustu barevných obrázků a velkých písmen. Ta písmena dohromady tvořila krátká slova, slova zase krátké věty. Slabikář byl moc pyšný, že dokáže spojit písmenka, slabiky a slova ve věty.

On byl totiž slabikář vůbec hodně pyšný. Jednou o víkendu se rodina chystala na výlet. Učebnice malé Aničky maminka uklidila do knihovny mezi ostatní knížky. A to nedělalo vůbec dobrotu. Hned, jak rodina odjela, v knihovničce mezi knihami to začalo skřípat. Slabikář se totiž začal naparovat: „Ohoho, já mám obrázky přes celé stránky! A jak velká písmenka mám!“ „To já mám písmenka malá a obsahuji užitečné informace!“ odpověděla encyklopedie. A tak se začaly pošťuchovat, kdo je z nich nejpotřebnější. Celé to hádání jim zabralo celý víkend. Ostatní knížky se těšily, že se Anička vrátí z výletu a uklidí slabikář do školní aktovky.

Ale Anička si slabikář vyndala, aby si mohla zopakovat písmenka, co se už naučila. A v tom si její bráška začal nahlas číst úryvky z encyklopedie zvířat. Byly to samé zajímavé informace. Dokonce tak zajímavé, že se zaposlouchal i slabikář.

Když se po chvilce ocitly knížky zase vedle sebe, musel slabikář uznat, že každá má svou důležitost. Slabikář totiž potřebují děti, aby se naučily číst, třeba právě encyklopedii.

Od té doby už se slabikář nad nikým nepovyšoval…

Vojtěch Gornický

V šerém pokoji jednoho malého domu stála stará knihovna z ebenového dřeva. Byly v ní knihy různé velikosti, druhu a stáří. Dalo by se říci, že to byla normální knihovna jako každá druhá. Ovšem opak byl pravdou. V noci, když všichni odešli, začala v knihovně debata. Knížky se bavily o všem, co znaly. Naučné slovníky chrlily neustále nové informace, detektivky pátraly a pozorovaly vše kolem. V oddělení komedií bylo slyšet smích, v oddělení tragédií zas jen pláč. Nejvíce lásky a dobra vyzařovalo z oddělení pohádek.

Majitel knihovny byl velice hodný a laskavý pán. Každý večer sedával v knihovně ve velkém koženém křesle a četl. Vybranou knihu uchopil do svých rukou, pohladil ji po hřbetě a prolistoval v ní pár stránek. A knihy to milovaly. Vždy čekaly, na kterou z nich přijde ten večer řada.

Jednoho večera však do místnosti vtrhnul neznámý člověk a začal házet vším, co mu přišlo pod ruku. Povalil stůl, křeslo, lampu a nakonec začal vyhazovat i knihy z knihovny. Jedna tenká kniha v několika vteřinách prolétla otevřeným oknem ven. Ležela na chodníku, byla odřená a měla několik roztržených stránek.

Netrvalo dlouho a kolem domu šel velmi starý pán, měl šedivé vlasy a bílé vousy. A i když velmi špatně viděl, knihy na chodníku si všiml. Uchopil ji do svých drsných svraštělých studených rukou, zadíval se na ni, ale název bohužel nepřečetl. „Nevím, co jsi zač, ale rád si tě vezmu. Vím o někom, kdo mi tě přečte…“ zadrmolil děda pod vousy. Strčil knihu do velké brašny. Kniha byla šťastná, že udělá ještě někomu radost.

Nějaký čas však ležela na dně brašny bez povšimnutí. „Zapomněl na mě,“ pomyslela si. Najednou se otevřelo víko brašny a dědovy ruce se natáhly pro knihu a vynesly ji ze tmy na denní světlo. Seděli v malé místnosti rodinného domku, kde kniha poprvé spatřila obličej malého chlapce.

„Co to máš, dědečku?“ zeptal se chlapec udiveně. „Tuto knihu jsem našel venku na chodníku, málem jsem na ni zapomněl. Bohužel písmenka jsou tak malá, že na ně nevidím. Nechtěl bys mi kousek přečít?“ Chlapec vzal knihu do svých malých hebkých rukou a polehounku ji pohladil po hřbetě. Začal číst a brzy se na jeho tváři objevil úsměv. Knížka si připadla velmi šťastná a znovu milovaná. A tak se stalo, že každý večer předčítal vnouček svému dědovi několik stránek. Všichni tři se na tuto chvíli těšili.

Nic ale netrvá věčně. Děda onemocněl a zanedlouho na to zemřel. Vnouček byl velmi smutný a nešťastný. Knížka o tom však nevěděla. Ležela delší dobu ve staré brašně a nikdo si jí nevšímal. Jednoho večera však opět ucítila malinké hedvábné prstíky, které dobře znala. Chlapec obejmul knihu oběma rukama a přitiskl ji k sobě. Sedl si na postel, byl sám a velmi plakal. Na nočním stolku měl fotku svého dědečka a zapálenou svíčku. Chvilku trvalo než knihu otevřel a nalistoval stránku, kde naposledy přestali číst.

……„Dědečku, poslouchej----“ zašeptal tiše a podíval se na fotku, utřel si slzy z očí a pokračoval ve čtení.

Jakub Hejna

„Dnes tady máme významného hosta, který nikdy nestárne a za něj stárne obraz. Pana Doriana Graye. A hned první otázka: Jaký jste očekával, že bude váš život v Londýně?“

„Když jsem do Londýna přijel, byl jsem plný naivních představ o budoucnosti. Jelikož jsem vyrůstal na venkově s milující rodinou, nikdy jsem nepoznal, jak krušný život může být, když se postavíte na vlastní nohy.“

„Myslíte, že lidé, které jste znal doposud, se nějak liší od těch londýnských?“

„Lidé jsou všude stejní, jde o to, v jaké společnosti se nachází a co v nich podporuje. Já jsem bohužel narazil na lež, přetvářku a pokrytectví. No, podívejte, jak jsem dopadl!“

„No, na vás to vidět není, ale co ten obraz? Co vám probíhalo hlavou, když jste viděl, jak se váš obraz mění?“

„Z počátku jsem nechápal, v čem byl problém. Myslel jsem si, že se začaly kazit barvy, až později mi došlo, že problém nebude v malířově obrazu, ale ve mně. Že mi obraz jen nastavuje zrcadlo mé duše.“

„Poslední otázka – když jste tohle všechno viděl, neřekl jste si, že už takový nechcete dál být …a nebylo právě toto příčinou vašeho odjezdu?“

„Já jsem takový vlastně chtěl být, jen jsem se na sebe nechtěl dívat. Až na sklonku mého života jsem pochopil, v čem je pravá krása…“

„Děkuji vám za rozhovor a těším se na další setkání s vámi, i když jen na stránkách knihy, kterou mám moc ráda…“

Lucie Abera