Téma týdne – koníček

Ráda čtu. Již jako malá jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych mohla do knížky, kterou právě čtu, vstoupit a zúčastnit se příběhu, nebo alespoň vidět, co obklopuje hrdiny knížky, jaká příroda, jaké věci, pokud se příběh neodehrává v našem čase. Obrázky většinou nestačí a filmové zpracování je jen představa někoho jiného.

A nedávno se mi to podařilo. Máme doma knížky z různých měst světa od Miroslava Šaška. Jsou to tituly: To je Londýn, To je Paříž, To je New York a poslední, který se mi dostal do ruky – To jsou Benátky. Mám ty knížky moc ráda.

Knížku To jsou Benátky jsem si vzala s sebou do postele a před spaním jsem ji otevřela a začala v ní listovat. Hned na začátku jsem se dozvěděla něco o vzniku, o tom, že Benátky postavili mezi 6. a 9. stoletím lidé, kteří sem uprchli z pevniny před barbary. Je zbudováno na 117 ostrůvcích Rivoalto, uprostřed mořské laguny. Domy jsou postaveny na kůlech, takže je to takový les hlavou dolů. Seshora vypadají Benátky jako ohromný delfín. Až do 18. století byly Benátky mocnou republikou a domovem významných mořeplavců, politiků, obchodníků a umělců. V Benátkách se hlavně obchodovalo. Vznikly tam nádherné paláce. Největší a nejkrásnější je Dóžecí palác, kde byl dóže – vládce města.

Text v knížce pana Šaška je výstižný, krátký a je doplněný krásnými obrázky. Tak se mi v mysli vynořují Benátky jako ve filmu.

A najednou stojím na jednom z mnoha můstků přes kanály, vedle mě jeden dům vedle druhého, mnoho dveří a na každých z nich číslo, i na těch, kterými již nikdo nevchází. Z oken by mohli obyvatelé skákat rovnou do vody. Ale vidím, že to jsou vlastně silnice. Pode mnou právě proplouvá loď, ale není to obyčejná loď, ale sanitka. Veze pacienta k lékaři a za ní jede loď policie. S úžasem zjišťuji, že lodě se řídí dopravními značkami a mají tu i semafory. Teď právě svítí červená, lodě musí dát přednost protijedoucím plavidlům.

Dívám se kolem sebe, v domech jsou i obchody, ale můžete si zboží koupit i od obchodníka z lodě. Támhle jeden prodává melouny. Začínám si připadat ztracená a osamělá. A najednou jako na zavolanou vedle mě stojí holčička asi tak velká jako já. Na hlavě má slamák proti slunci a na obličeji pihy. „Co tu okouníš, vypadáš, jako kdyby ses ztratila. V které části města žiješ ... a kde je tvůj táta? Můj je policista a právě projel okolo na lodi. Jel do kanceláře. „Nevím, jak jí vysvětlit, že vlastně vůbec netuším, jak jsem se tam ocitla. Tak si vymýšlím, že jsem přijela na velké lodi na výlet. „Aha, turistka, těch tu máme všude plno. Chceš, abych ti ukázala Benátky? Znám je jako svoje boty. Vždyť jsem se tady narodila. To právě byla velká voda, doktora k nám přivezli hasiči na člunu a maminka ani nebyla v porodnici. To víš, my žijeme na vodě a vodu milujeme. Ale voda miluje i nás a občas se nám to snaží dokázat. My jsme na velkou vodu připraveni, ale občas to přežene. Taky říkaji, že voda ničí základy domů. Ale zatím stojí. Pojď, půjdeme se na ně podívat.“

„Co jsou tohle za plavidla?“ divím se dlouhým štíhlým loďkám s jedním mužem na zádi, který svírá bidlo a nejen, že se obratně vyhýbá jiným lodím, ale ještě zpívá hodně nahlas tklivé písně o lásce a vodě a kráse Benátek. „Ty si děláš legraci. To jsi nikdy neviděla gondoly?“ směje se pihovatá holka a táhně mě k molu, kde je napsáno SERVISIO GONDOLE. „Támhle je strejda Paolo, maminčin bratr, ten nás sveze zadarmo.“ Strýc Paolo je potěšen, že vidí svoji neteř ve společnosti cizinky, a je velmi dvorný. Bere nás do lodě, říká nám „vzácné slečny“ a vypráví o gondolách. „Věděla jsi, Julie,“ obrací se na neteř, „že na výrobu gondoly je třeba 8 druhů dřeva? Je deset metrů dlouhá, 1,5 metru široká a váží 600 kg. Stála mě tolik jako auto,“ chlubí se trochu strejda. „V 16. století plulo Benátkami deset tisíc gondol. Teď je nás tu sotva pět set. Ale teď vzhůru na Canal Grande, holčičky, ať té cizí slečně také něco ukážeme.“

Canal Grande je čtyřkilometrová benátská hlavní třída, lemovaná více než stovkou mramorových paláců nejrůznějších stylů a stáří. Strýc se v architektuře vyzná a poutavě vypráví, jak vznikaly někdy bizarní kombinace různých prvků byzantské, islámské a gotické architektury. To vše vznikalo proto, že Benátky čile obchodovaly i s východními zeměmi a přinášely různé kopule, minarety a lomené oblouky do nově vznikajících staveb. To se nyní nazývá benátská gotika. Novější paláce jsou potom ve slohu renesančním a barokním. Strýc nám ukazuje Palazzo Dario z patnáctého století, kterému se říká „Stará dáma s drahokamy“, CaRezzonicio, sídlo benátských uměleckých děl ze 17. století. Palazzo Grassi z 18. století, které je dnes Mezinárodním centrem umění. A potom přijíždíme k nejkrásnějšímu paláci ze všech – Ca´d´Oro- „Zlatému domu“. Jsem nadšena tou krásou.

Podjíždíme nejznámější ze tří mostů přes Canal Grande – Riato. Strýc zastavuje kousek od jednoho jeho konce a vybízí nás, abychom si prohlédli tržiště Erberis s nejstarším kostelíkem v Benátkách San Giacomo. „A ukaž jí, Julie, náměstí svatého Marka a nakrmte holuby!“ křičí ještě za námi a spěchá chytit ještě před obědem nějaké rito, aby si vydělal na živobytí.

„Pojď, chytne mě za ruku Julie a táhne mě k tržišti. Je tu plno stánků a lidí. Hospodyňky procházejí mezi spoustou zeleniny, ovoce, sýrů a dalších potravin a vybírají na večeři pro svoje blízké ty nejlepší kousky. Už vidím, jak večer sedí na terase jednoho z těch starých domů, večeří těstoviny, sýry, ovoce a zapíjí to červeným vínem. Pod nimi plují gondoly a nahoru se line zpěv ganzerů.

„Nemáš žízeň?“ ptá se Julie u stánku s melouny. „Nejlépe zažene člověk žízeň kouskem melounu.“ Nemám peníze, a tak je mi trapné říct, že mám žízeň jako hrom. Ale Julie už kupuje 2 kousky melounu a zakousne se do něj. Šťáva nám teče po bradě a na šaty. Maminky se budou asi zlobit. U stánku s klobouky a korálky si zkoušíme různé kloboučky. Mně se líbí krásné jantarové korálky, ale jsou drahé a já jsem se ocitla v Benátkách, nevím jak, ale určitě bez peněz. „Líbí se ti, holčičko,“ ptá se prodavačka a natahuje ke mně ruku s náramkem. „Vezmi si ho,“ říká Julie, „to je teta Agnes, maminčina sestra, ona ti ho dá, když jsi moje kamarádka.“

Potom běžíme na náměstí svatého Marka, nejkrásnějšího na světě, jak říká Julie. Ukazuje mi chrám svatého Marka, postavený v byzantském stylu s mozaikou ze zlata. Oči mi přecházejí. A všude je spousta holubů. Sedají si na domy, chodníky i lidi. Lidé si kupují u stánků krmení a krmí je. Holubi sedí i na nich a ostatní je fotografují. Bude to hezká vzpomínka na Benátky, holuby obsypaná babička s bílými fleky na nové blůze.

Julie se na mě dívá a říká mi: „Nechceš jít se mnou domů na oběd? Maminka bude ráda, že mám novou kamarádku. Musíš nám vyprávět o zemi, odkud jsi přišla.“ Ale já vím, že musím domů. Maminka se o mě jistě už bojí. A taky musím do školy.

Najednou se všechno ztrácí v mlze, náměstí, holubi, Julie a nade mnou se sklání maminka a říká: „Vstávej, Johanko, musíš do školy. Vůbec tě dneska nemůžu probudit. Kde jsi byla?“ „V Benátkách, maminko, a bylo to tam moc krásné, musíme tam jet o prázdninách. Čeká tam na mě Julie.“ Maminka odchází a kroutí hlavou. „Jaká Julie, vždyť jsi tam nikdy nebyla... a v té knížce, co jsi na ní spala, žádná Julie není.“ Usmívám se a běžím do koupelny. V dlani svírám jeden krásný žlutý průsvitný korálek.....

Johana Seidlová

Když se o prázdninách u babičky nudím, jdu štrachat na půdu. Jednou, když jsem se vydala za svou oblíbenou činností, našla jsem zaprášenou krabici pod starým stolem a v ní knihu. Měla kožený obal a zapáchala zatuchlinou. Popadla jsem ji a běžela za babičkou do obývacího pokoje.

„Babi, podívej se, co jsem objevila,“ zavolala jsem na babičku. „No, to je rodinné album, posaď se a podíváme se spolu na fotky ...“ Pohodlně jsem se usadila do babiččiny měkké pohovky a netrpělivě jsem čekala, co bude uvnitř.

Na první straně byla černobílá fotografie, kde stojí uprostřed cesty malý hubený chlapeček v šortkách a přihlouple se usmívá. „Babi, prosím tě, co to je za zvláštního kluka? To nevypadá jako můj tatínek,“ řekla jsem Babička se tajemně usmívala a začala: „To máš pravdu, že to není tvůj otec, protože to jsem já. Na to se váže příběh, kdy jsem byla malá, stoupla si před zrcadlo, vzala nůžky a začala si stříhat své vlnité vlásky. A to jen z jediného důvodu, protože jsem si chtěla hrát s kluky a ti mi řekli, že jsem holka a holky fotbal nehrají. A proto jsem se ostříhala, abych vypadala jako chlapec...“

Listovaly jsme dál, babička rostla, až jsme narazily na fotku, kde babička leží na kostkované dece s nějakým pěkným mladým klukem. A ten kluk, to byl můj děda. Teda těm to slušelo! Babička měla černé husté vlasy až po pás, světle modré tričko s dlouhým rukávem a džíny...

„Ty jo, babi, vy jste byli tak hezký pár! Ty jsi byla krásná!“ „Děkuji, Nelinko, to byl den, kdy jsme s tvým dědou jeli stopem do Prahy do Tuzexu. Koupili jsme si bony a já mermomocí musela mít džíny. Moji velikost už neměli, měli je prodané, tak jsem si v kabince lehla na zem, zatajila dech a narvala se do menších alespoň o jedno číslo.V tu dobu mi bylo jedno, že jsem nemohla ani chodit a dýchat, hlavní bylo, že jsem své vysněné džíny měla....“

Pokračovaly jsme dál, až jsme narazily na fotografie z babiččiny svatby, oddavky mých rodičů, moje narození a první krůčky...

„Ten čas tak letí, Neli, před chvílí jsi byla malá holčička a teď už jsi skoro na střední...“ usmála jsem se a cítila, jak na mě jde únava. „Tak a teď půjdeme spát, padají ti oči. Zítra budeme pokračovat,“ rozhodla babička a zhasla lampičku.

Už se nemohu dočkat, až zítra uvídím další fotky a uslyším babiččiny historky.

Až jednou budu stará, také si budu prohlížet se svými vnoučaty alba, tak jako to dělá moje milovaná babička...

Nela Lusková