Téma týdne – léto

Když mi bylo asi šest let, byla jsem předškolák. Jeli jsme s babičkou, maminkou a malým bráškou o prázdninách za prababičkou do její malé chatičky v Kardašově Řečici. Je tam krásně, u chatičky je zahrada, lesík a rybníček. Chatka je malá, ale přesto se tam vyspí až osm lidí. My jsme ale kempovali v našem přívěsu na zahradě, protože se nás tam sešlo daleko víc.

Přes den jsme podnikali výlety do okolí, do hlubokých lesů, k lesním rybníkům, k řece Nežárce a večer seděli na zahradě pod chatičkou a povídali si různé příhody. Nejvíc mě baví, když se vypráví o prababiččině rodině, která částečně pochází z Kardašovy Řečice, o tom, jak tam trávily celé generace prázdniny, a co tam všechno zažily. Na zahradě byl krásný klid a nebýt komárů, tak to bylo dokonalé.

Občas se někdo zvedl a šel pro něco k jídlu nebo pití a rychle se vracel, aby o něco z vyprávění nepřišel. Pod nohama se nám motala psí smečka a my děti jsme poslouchaly různé příběhy z prázdnin prababičky, babičky, maminky...., o životě pradědečka, který z Řečice pocházel a měl dvanáct sourozenců, o osudech těchto bratrů a sester a nořily se do dějin svých předků. Byl to krásný teplý letní večer a země vydávala teplo, nastřádané za celý horký den.

Prababička Milena nás neustále nabádala, abychom hlavně zavírali dveře do chatky, aby tam nevletěli komáři. Spát s komáry v ložnici a slyšet celou noc jejich pískání a cítit, jak hladově sají naši krev, to jsme si opravdu nepřáli.

S tmou se konverzace stočila i na hrůzostrašné historky, jak někdo někoho vylekal, jak se schovávali na zahradě různí kamarádi a děsili obyvatele malé chatky, když nedobrovolně podnikali cestu na záchod v zarostlém rohu zahrady. To už jsme my děti nevstávaly od stolu a jen jsme fascinovaně poslouchaly.

Byli jsme u stolu všichni, nikdo nechyběl, když se stala ta strašná věc. Z chaty se ozvaly hysterické výkřiky, rány a potom jen padání nábytku a řinčení rozbíjeného nádobí. Pak se rozhostilo ticho. Babička s maminkou se na sebe podívaly, váhavě vstaly, obešly chatu ke vchodu a vešly dovnitř. Když maminka rozsvítila, naskytl se jim hrůzný pohled. Uprostřed chaty ležel povalený kredenc, ve kterém bylo veškeré nádobí. Nyní byly rozbité talíře, misky a skleničky pod povalenou skříní všude kolem. Skříňka s ručníky a utěrkami naproti byla také převrácená a vysypaná a uprostřed toho zmatku ležel na zemi červený telefon a fotografie pradědečka v dřevěném rámu s rozbitým sklem. V každém rohu malé místnosti se krčil jeden pes. Všichni dělali, že tam nejsou.

Babička reagovala okamžitě. „Zhasni, ať to Milena nevidí, nebo se zblázní!“ řekla mamince a ze zahrady se neslo prababiččino volání: „Děvčata, zhasněte, ať tam nejdou komáři.“ To jsme si poprvé uvědomili, že prababička Milena je hluchá jako poleno.

Dodneška nevíme, jak se to všechno semlelo. Začalo to zřejmě jednou z četných bitek našich psů. Dokázali vedle sebe ležet, navzájem se olizovat a najednou se servali jako psi. To se pravděpodobně stalo i v malé místnosti chatičky, kam se bohužel odebrali všichni, aniž bychom si toho všimli. Uvnitř došlo zřejmě k nějaké potyčce, při které se jednomu hafanovi podařilo zaklínit koště pod příborník a jako pákou ho povalit na zem. Ostatní věci ze stěn a okolí už strhl padající kredenc.

Té noci spali psi venku a ještě dlouho vcházeli do chatky opatrně, plni nedůvěry. Sousedka se nás druhý den nesměle ptala, cože se u nás přihodilo a jestli není někdo raněn. Došlo nám, že to muselo vypadat jako rodinná hádka poté, co se opilý otec vrátí z hospody. Nebylo co vysvětlovat, stejně by nám nevěřila, že ty skřeky vydávali naši psi, házejíc po sobě nádobím.

Johana Seidlová

Co nejvíce miluji na létě? Když odpovím, že je to déšť, hodně lidí si myslí, že je to jen vtip, ale ono to tak opravdu je. Procházet se v letním dešti je pro mě krásný zážitek.

Déšť pomalu pouští slzu za slzou a ty padají na mé oblečení. Najednou se zamyslím: „Jak to vůbec vypadá v nebi?“ Mračna se rychle pohybují a já se jen vznáším v myšlenkách. Jsou nahoře andělé, kteří ždímají mrak za mrakem a pouští ty kapky vody k nám na zemi... nebo jsou to jen báchorky? Tyhle otázky asi nikdo nikdy nezodpoví, ale v mé hlavě zůstanou napořád.

Kapky mi připomínají pláč smutného a zrazeného srdce. Je to jedna velká sprcha vzpomínek, na které nikdy nechci zapomenout, příroda, jako by se probouzela pod tím návalem deště. Nejdu se schovat, abych nezmokla, právě naopak, utíkám rychleji deštěm s otevřenou pusou dokořán, aby mi kapky padaly rovnou do pusy.

Začíná mi být zima. Jsem promoklá, ale šťastná tou náhlou svěžestí.

Kateřina Beličková

Bylo to o prázdninách. Jako každý rok jsme se s našimi kamarády sešli na krásné šumavské chatě. Letos jsme se rozhodli, že vyrazíme na celodenní výlet na kolech. Odpoledne jsme zasedli ke stolu a plánovali, kudy pojedeme. Po dlouhém dumání padlo rozhodnutí. Naplánujeme dvě trasy. Ti mladší se vydají kratší cestou a my starší zdoláme větší okruh.

Zabalit si musel každý sám. Všechno, co budeme potřebovat na celodenní výlet. Jenom jídlo připravovali rodiče.

Z postele se nikomu nechtělo. Pak jsme se přemohli a dali si rychlou, ale vydatnou snídani na cestu a mohlo se vyrazit.

Sice jsme jeli dvě trasy, ale dohodli jsme se, že se na oběd sejdeme. Konečně jsme se dočkali. Dřevěný přístřešek s lavičkami a stolem přímo zval k odpočinku. Vyndali jsme termosky s čajem a dožadovali se zaslouženého oběda. Jenže..... Teta nám s hrůzou v očích oznámila, že sice chleby k obědu namazala, i šunku do nich dala, přidala ke každému i sladkou a křupavou papriku, ale všechno to zůstalo v chalupě v lednici. Tetu už jsme znali i její vtipy, a tak jsme se i zasmáli. Jenže tentokrát to žádný vtip nebyl.

Protože jsme dobrá parta, rozhodli jsme se, že výlet dokončíme i bez oběda. Ti mladší dostali kousek jablka a mohlo se jet. Zbytek cesty jsme už jeli společně. Po dvou hodinách nám ale začaly docházet síly a hlad se nedal utišit. V tu chvíli nám taťka řekl, že kousek od cesty bude v nějakém pařezu určitě poklad. Někdo ho už asi hledal, protože všude kolem bylo hodně stop. Dali jsme se do hledání.

Za chvíli jsem držel v ruce sáček a volal na všechny: „Mám ho!“ Sáček plný bonbonů a čokolád přišel v pravou chvíli. S novou energií nám další cesta do chalupy ubíhala celkem rychle.

Nic se ale nevyrovnalo skvostné večeři. Teplá polévka, chléb, který měl být k obědu, a teplý čaj byly prostě skvělým zakončením náročného dne.....

Jan Červenka