Téma týdne – léto

Každé léto trávíme část prázdnin u babičky. A i když je tam spousta jiné zábavy, čas od času mamku nebo babičku napadne, že si uděláme výlet. Začneme plánovat, vymýšlet a pak se jede. Jelikož babička pochází kousek od Týna nad Vltavou, často se do těch míst ráda vrací, a tak i většinou jeden z výletů bývá právě do tohoto města.

Jednou, asi tak před třemi lety, právě o prázdninách babička povídá: „Doslechla jsem se, že v Týně nad Vltavou dělají vyhlídkové plavby parníkem. To by mohlo být docela fajn… projet se v horkém dni po řece. Co vy na to, holky?“ Nám se ten nápad zalíbil a mamka také nebyla proti, tak se jelo. Už když jsme projížděli na místo, byl z mostu vidět výletní parník a nás všechny překvapilo, jak je veliký. Parkoviště bylo kousek od mola, kde kotvil parník, takže jsme za chviličku byli u něj. Vybrali jsme si vyhlídkovou plavbu na soutok Vltavy a Lužnice, který se nachází asi tři kilometry od Týna nad Vltavou, protože to byla nejbližší plavba a nám už se nechtělo moc čekat. Skvělé bylo, že na parníku byla restaurace, takže mamka s babičkou si daly kávu a já s Emčou zmrzlinu a limonádu. „Tak už pojedeme?“ ozvala se po chvilce Ema. Mamka Emu uklidnila, že za pár minut to bude, protože musíme vyjet podle jízdního řádu. A opravdu, ještě nastoupilo pár posledních opozdilců, kapitán nastartoval motor, ozvala se lodní siréna, odvázal lana a mohli jsme vyrazit.

Ze začátku plavba probíhala v klidu. Voda krásně šplouchala, bylo nádherné počasí a občas nás ochladil lehký větřík. Pomalu jsme pluli po řece, procházeli jsme se po lodi a rozhlíželi na všechny strany. Babička nám vyprávěla, kam jako děti chodívali. Za chvilku se před námi objevil soutok Vltavy a Lužnice s malou kapličkou a na protějším břehu se tyčily vysoké skály. Kapitán s námi dojel až dolů ke skalám a vypnul motor. Tedy to, že vypnul motor, jsme si mysleli my. Až když jsme si všimli, že kapitán znervózněl, nám bylo jasné, že se něco děje. Ještě chvilku jsme pozorovali, jak se kapitán snažil motor nahodit, běhal stále někam dolů do kajuty, ale pak už bylo jasné, že jsme ztroskotali. Ale co teď, na té straně, co jsme stáli, byly vysoké skály a na druhý břeh to bylo daleko. „Mami, co teď s námi bude?“ bála se Emička. „Budeš muset doplavat ke břehu,“ dělala si legraci babička. Ale mamka nás uklidnila, že na tohle je pan kapitán určitě připravený. A měla pravdu. Zanedlouho se v zatáčce objevily dva záchranné čluny. My jsme si nejdřív mysleli, že loď zapřáhnou a odtáhnou, ale nakonec jsme do těch člunů museli přestoupit a odjeli jsme zpátky do přístavu. A taková projížďka v záchranném člunu, to byl teprve zážitek. Zatímco starý parník si jel pěkně pomaloučku, takový motorový člun to dokáže pěkně rozjet, až od něj stříkala voda a občas nás pokropila. Trochu jsme se chvilkami i báli.

Nakonec všechno dobře dopadlo a my vystoupili, za pomoci záchranářů dokonce i suchou nohou na břeh. Pak jsme se ještě dlouho smáli tomu, jak jsme ztroskotali na Vltavě s parníkem.

Lada Hromádková

Je sobota ráno. Krásný slunečný prázdninový den. Nevstávalo se mi lehce. Jsem nervózní, nemám chuť k jídlu, pobolívá mě břicho. Dnes mě čeká můj první velký koncert na klavír před mnoha lidmi na zámku Kratochvíle.

Jak to vlastně všechno začalo. Několikátý rok chodím do základní umělecké školy a hraju na klavír. Několikrát jsem už vystupoval na besídce pro rodiče. Jednoho dne mi paní učitelka povídá: „Adame, vybrala jsem tě, budeš s námi hrát na koncertě na zámku Kratochvíle.“ Nevěděl jsem, jestli se mám radovat, nebo brečet. Nikdy jsem na zámku Kratochvíle nebyl a nikde jsem nikde nevystupoval. Rodiče byli nadšení, že je to velká příležitost a že to pro mě bude nezapomenutelný zážitek. A to teda byl! Taťka mi oznámil, že s námi jet nemůže, jede pracovně do Prahy. Bude muset řídit mamka. Ta pořádně neznala cestu, není zkušená řidička. Jela s námi i babička, protože ta bude pyšná na svého vnuka, a moje teta, mamky sestra, a naše malá sestra Adélka. Dostali jsme od taťky instrukce a mapu.

Je odpoledne a vyrážíme. Koncert začíná v podvečer. Je spojený s večerní prohlídkou zámku. Jsem nervózní, musíme tam být včas. Ještě máme zkoušku. Vyrazili jsme. Je horko, slunce pálí, mamka se rozčiluje, že špatně vidí. Sluníčko jí svítilo přímo do okna. A hned na první křižovatce špatně odbočí. A já si říkám: „To bude cesta!“ Vzpomínám na taťku, škoda, že nemohl řídit a jet s námi. Jedeme dál, jen doufám, že tím správným směrem. Vidím odbočku Netolice a najednou nám v autě začne škubat… a zastavíme. Ach jo, zbývá hodina do koncertu, to nemůžeme stihnout. Mamka se potí… já se potím… voláme taťkovi, co máme dělat. Taťka je v Praze, po telefonu těžko poradí. „Asi přehřátý motor. Dejte si pití a svačinu a chvíli počkejte,“ ozve se z mobilního telefonu tatínkův hlas. Po několika minutách zkusíme znovu nastartovat. „Hurá, jedeme…!“ Opravdu motor vychladl a jede se dál. Dorazíme na parkoviště a já jsem v údivu. Před námi zámek Kratochvíle. Je nádherný. Už nás čeká paní učitelka a ostatní žáci. Máme to akorát. Proběhne zkouška a jedeme hrát naostro. Sál je plný lidí. Bojím se a těším zároveň. A už jdu na řadu, ukloním se a už nevnímám okolí. Hraji nacvičenou skladbu. Slyším potlesk,… „Jupíí, zvládl jsem to!“ Po vystoupení si prohlížíme nádhernou zahradu a já jsem rád, že jsem poslechl a nevzdal jsem to.

Je to pro mě nádherný zážitek, fotíme se, všichni mi děkují. Babička má slzy v očích, taťka volá, jak jsem to zvládl.

Uvědomil jsem si, že je důležité překonat sám sebe, ustát trému a zbytečně se nenervovat. Všechno se zvládne, i když dnešní den byl pro mě tedy hodně náročný. Příště ale zase rád přijedu…

Adam Karásek

Už dlouho se přátelíme s jednou rodinou ze sousedství a jezdíme společně na výlety.

Jednou jsme se domluvili, že pojedeme do Prahy. Děti se nejvíce těšily do Podmořského světa, maminky na nákupy a tatínkové na oběd.

Ráno jsme vyjeli auty, cesta utekla velmi rychle a za hodinu jsme dorazili do hlavního města. Naše první zastávka byla Výstaviště Praha, kde se nachází Podmořský svět.

Velké akvárium, ve kterém plavalo nespočet druhů ryb, se nám líbilo. I přes všechny pestrobarevné mořské rybičky a nejzajímavější různě velké vodní rostliny se nám však nejvíce zamlouval malý žralok, který vypadal roztomile kvůli malým zoubkům, s kterými se na nás jako by usmíval.

Pak jsme jeli do velkého nákupního domu s nábytkem a doplňky do domácnosti, který se nachází na Zličíně. Jako první jsme však vyhledali jídelnu, která je právě v tomto nákupním centru. To se nejvíce líbilo tatínkům, kteří při obědě vypadali náramně spokojeně.

Po doplnění sil jsme vyrazili na nákup. Rodiny se tedy rozdělily a každý si šel pro to, co potřeboval.

V poměrně rušné atmosféře se ozval hlas, který začal mluvit o nalezené holčičce, která nechtěla říct svoje jméno a šíleně brečela. Toto oznámení nás nijak víc nerozrušovalo, dokud se nás přátelé nepřišli zeptat, jestli s námi jejich dcera není.

A tak se šli tatínkové podívat do dětského koutku. A byla tam. Stále brečela a to tak, že ani nemohla mluvit. Stála u ní paní, která se ji snažila uklidnit.

Náš známý k nim přišel a paní se holčičky zeptala, jestli je to její tatínek, malá stále nepřestávala hystericky křičet. Ale žádné slovo neřekla, zato její táta začal: „No, to moje holka není! Moje holka umí mluvit a ví, jak se jmenuje.“ A odešel za roh a tam se začal smát a uvědomovat si, že tohle asi nebyl zrovna nejlepší nápad. Jeho dcera začala vykřikovat, že je to její tatínek. Tak se pro ni tedy vrátil.

Tato vzpomínka nás dodnes vždy zaručeně rozesměje. I když to možná v té chvíli úplně nebylo vtipné, tak se tomu smějí i ostatní, kterým tuto historku vyprávíme.

Petra Říhová