Téma týdne – město

Město Protivín, ve kterém žiji s naší rodinou, není ani tak město, ale spíše městečko. Nachází se 15 kilometrů od Písku směrem na České Budějovice u velké silnice, která spojuje jižní Čechy s německým a rakouským pohraničím.

Od nádraží se táhne hlavní ulice až na náměstí a dál směrem na Milovice a přes most za řeku Blanici na Krč.

Náměstí má obdélníkový tvar a kromě obchodů a lékárny je tu vyhlášená cukrárna a kavárna. Tam chodí hlavně v neděli dámy na kafíčko a rodiny s dětmi na sladkosti a chlebíčky.

Na konci náměstí stojí opravdový zámek a okolo se rozprostírá zámecká zahrada. Nikdy jsem tam nebyla, a proto můžu snít, co se tam kdysi odehrávalo, kdo tam bydlel a jestli tam jako v pohádce pořádal plesy. Představuji si, že se vrata zahrady otevřou a vyjede kočár tažený koňským spřežením s krásnou kněžnou. Zatím se zdá, že zámek spíše chátrá.

Nalevo se z náměstí dostaneme po mostě přes Blanici do části, která se jmenuje Libochov. Vede tudy i železnice a nahoru do kopce jsou louky a les. Úplně nahoře je v lese protivínský hřbitov. Každý zde má někoho, koho chodil hlavně na dušičky navštívit, položit na hrob květiny a zapálit svíčku a vzpomenout si na členy rodiny, kteří už s námi nejsou.

Libochov je při velké vodě vždycky odtržen od zbytku městečka a část domů okolo Blanice bývá zatopena vodou. Lidé tam v posledních letech už několikrát museli vyklízet své domky, kterými se prohnala velká voda a zničila jim jejich majetek. Někdy se divím, že tam ještě bydlí. Ale je to jejich domov a ten se nikomu nechce opouštět.

Z náměstí směrem na Písek procházíme okolo protivínského pivovaru. Jsou to velké budovy uprostřed platanové aleje. Platany také daly jméno protivínskému pivu, které je známé alespoň určitě v jižních Čechách.

Vedle pivovaru vybudoval náš protivínský občan pan Procházka krokodýlí ZOO. Je to něco úžasného a hlavně v létě přitahuje spoustu výletníků do našeho městečka. Všichni chtějí vidět exotické krokodýly a aligátory.

Za pivovarem míjíme kino a sokolovnu, která také křičí o pomoc, ale nikdo ji neslyší, tak asi spadne. A za sokolovnou a parkem už začíná naše čtvrť, která se jmenuje Rafanda. Je to nahromadění malých rodinných domků v ještě menších zahrádkách, které spolu sousedí, a přes ploty je možno volat na sousedy. Vládne tady docela přátelská pohoda a klid. Lidi si dokážou pomoci, když je potřeba.

Mám rád naši čtvrť. V zimě tu chodí čerti a Mikuláš a navštěvují malé děti. O Vánocích se lidé navštěvují a dávají si dárky a na Silvestra se všichni potkáváme v ulicích a přejeme si nový rok a hodně zdraví. Ale nejlepší je to o Velikonocích. To chodí kluci ráno a v poledne vyřehtávat. Řehtají řehtačkami místo zvonů, které uletěly do Říma.

Mám ráda tohle malé město, řeku, která občas dělá lumpárny, náš dům, kde bydlíme s rodiči a prarodiči. Je to můj domov a za nic bych ho nevyměnila.

Johana Seidlová

V Třebkově bydleli i moji předci. Babička, prababička, teta a bůh ví kdo další. Když jsem se snažila zjistit, jak stará je vesnice, došla jsem k závěru, že to nejspíš nikdo neví, ale obyvatelná podle mě byla už hodně dávno. Soudím jen podle toho, že na domu, ze kterého si rodiče udělali garáž, je napsaný rok postavení 1928.

Mojí vesnici obývá přibližně padesát lidí, což je akorát počet, abyste se nemuseli ptát, kdo je tenhle? A kdo je támhleten? Prostě a jednoduše jsme tu jako jedna velká rodina, každý se tady zná a každý se s každým baví.

Žiju tady přibližně třináct let a stejně to tady neznám jako svoje boty, ale znám to tady dostatečně na to, abych se neztratila, výhoda malé vesnice.

Zajímavostí tu moc nemáme, ale přeci jenom nějaké ano. Přibližně asi uprostřed ve vsi stojí zvonice, o které se ví asi jen to, že opravdu ještě zvoní. Poblíž zvonice je postaven kříž na kamenném podstavci, který už je trochu rozbitý a na úplném kraji vesnice stojí kaplička. Je stará asi čtyři roky. Postavil ji pán, který prohlásil, že dokud ji nepostaví, tak se se svojí půvabnou přítelkyní neožení. Když jí postavil, zařídil si svatbu v krojích.

Každý rok se scházíme u ohně a slavíme májku a s tím spojené pálení čarodějnic. Vždy někdo přinese vyrobenou čarodějnici v lidské velikosti a společně ji hodíme do ohně. U ohně máme postavený přístřešek. Když chlapi dostanou ozdobenou májku stužkami konečně nahoru, aby byla vidět ještě v další vsi, společně si sedneme pod pergolu a popíjímě pivo, v mém případě limonádu. Často se stane, že u májky zůstaneme až někdy do dvou ráno. Já a mí přátelé se tedy zabavíme povídáním si nebo hraním na schovávanou ve tmě. V horších případech, kdy se užíráme nicděláním. si zahrajeme fotbal.

Samořejmě slavíme i svátky jako Den dětí, Silvest,r kdy se sejdeme u prázdné louky a zařídíme si ohnňostroj.

Na Velikonoce chodí šlehat starší kluci, sice se jim nechce, ale také nechtějí, aby šlehání zaniklo jen proto, že se menší chlapci nechtějí očima odlepit od monitoru počítače. Každý rok si stejně vydělají nějakých pár korun, tak proč to nebrat. Já jakožto holka si říkám, že by se mohlo zavést polejvání kluků vodou, jako to bylo za doby mojí mamky i babičky, nebylo by to od věci.

Poslední, co se tady u nás slaví, je poslední víkend našich letních prázdnin, kdy se rodiče těší, že už se nebude válet v postelích a užívat si volno, když oni musí chodit do práce. Otázky typu: ,,Už se těšíš do školy?“ „Doma už je nuda, viď?“ apod. by si, alespoň jednou mohli dospustit.

Třebkov, můj domov, bych ale za žádné přelidněné město neměnila. Slyšet každou minutu, jak vám pod oknem projede auto, nebo vidět, jak vám lampa svití přímo do okna, to není můj šálek kávy. Jen doufám, že práve tady, kde můj život začal, i skončí.

Kateřina Pirná