Téma týdne – můj vzor

Když tak nad tím přemýšlím, sama jsem vzor nikdy neměla žádný. Zpěvačku, herečku, někoho z rodiny…ne, opravdu neměla. Rodiče rozvedení už od malička, babička s dědou daleko. Teď ale, když jsem sama maminka sedmiměsíčního syna, chtěla bych tomu trošičku obrátit směr. Ráda bych, aby třeba jednou on mě považoval za určitý vzor. Člověk se mění a postupem času s vlastními dětmi si začínáme uvědomovat co od života vlastně chceme. A já? Nic víc, než dát svym dětem lásku, celistvou rodinu, zážitky a porozumění v rodině. Zní to možná jako klišé..ale chtěla bych být jednou já tím "vzorem".

Martina Hrubá

Každý rok se maminky ptám, co by chtěla k narozeninám. Letos mě velmi překvapila, protože jediným jejím přáním bylo, abych si s ní vyměnila role. Já budu matka a ona dcera. „Vždyť to je úplně jednoduché! To zvládnu!“ říkala jsem a hned jí na to kývla.

Domluvily jsme se na sobotu. To mi ale nedošlo, že do soboty je ještě dlouhá doba.

V sobotu ráno se vzbudím a divím se, že mě neprobudila vůně kakaa a čerstvého pečiva. Zvednu se ze své vyhřáté postele a jdu se podívat, kde mám připravenou snídani. Ale co to? Kuchyně uklizená, plotna studená a mamka tu také není. „To je divné. Kde mám snídani?“ divím se. Jdu se podívat do ložnice. Když vejdu do pokoje, vidím maminku, jak leží v posteli a čte si knížku. „Mami, ty jsi nemocná?“ zeptám se. „Já nejsem nemocná, jenom čekám na snídani. Copak ty jsi zapomněla na naší dohodu?“ odpoví mi.

V tu chvíli mi do dojde. Ihned si běžím vyčistit zuby, obléct se a koupit čerstvé rohlíky. Když dorazím zpátky domů, vyndám z lednice šunku, sýr a máslo. Začnu mazat rohlíky. Ale ne! Máslo je úplně zmrzlé. „Měla jsem ho vyndat z lednice před odchodem do obchodu...“ pomyslím si.

Chvátám, aby se stihl nasnídat i taťka, který jede na fotbal. Když dodělám snídani, jdu za mamkou, ať si vyčistí zuby, obleče se a přijde se najíst. Najednou okolo mě proběhne otec, který už je najedený, děkuje mi za snídani a při sbíhání schodů do garáže křičí, že ve dvanáct hodin je tu na oběd.

Začnu dělat oběd. Dám vařit polévku, obalím řízky a okrájím brambory. Mamka mi připomene, že je sobota, takže musím vyprat prádlo a vytřít. Dám špinavé oblečení do pračky. Když se vracím, vidím, jak mi vytéká polévka na plotnu. S úmyslem to utřít chvátám k plotně, ale zakopnu o kbelík s vodou, kterou jsem si připravila na vytírání. Voda se po celé kuchyni rozlije, a tak pospíchám pro hadr. Při vysoušení té vody ale „něco“ ucítím. „Co to smrdí? Zdá se, že to jde z kuchyně...“ řeknu vystrašeně. Opět peláším k plotně a co nevidím. Řízky spálené jako uhel. Vtom se ozvou klíče v zámku a táta vchází do dveří. „Tak jsem tady na ten oběd!“ zvolá a udiveně se na mě podívá. Já s mokrými koleny, celá uplakaná a rozcuchaná držím na vidličce spálený řízek.

Mamka vychází z pokoje a se smíchem povídá: „Myslím, že už mi ten dárek stačil.“ Já si s úlevou sedám a židli a říkám si, jaká je mamka hrdinka, že to tak všechno zvládá.

Natálie Kaštánková

Můj děda rád vzpomíná na své mládí. Když si s ním prohlížím staré fotky, úplně září nadšením.

Jednoho dne, když přinesl fotografie, kde byl ještě jako malý chlapec, vyplaval na povrch jeho tváře smutek. Nerada vidím, když je děda smutný. „Děje se něco, dědo?“ optala jsem se. „Ne, nic se neděje,“ ujistil mě a pokračoval. „Jen bych se rád vrátil do mého dětství, kdy jsem neměl žádné starosti a celé dny jsem trávil venku se svou partou kamarádů. Hráli jsme různé hry a tropili někdy nepořádek. Jo, to byly časy!“

Nepatrně se pro sebe usmál a chvíli jsme ani jeden nic neřekli. Ještě ten den mě napadl geniální plán, jak dědečka přenést do jeho mladých let. Večer jsem začala s návrhem na stroj času. Trvalo mi zhruba dva týdny, než jsem přišla na to, jak ho sestavit.

Po dokončení stroje jsem šla k dědovi. „Tak co, budeme si zase prohlížet fotky?“ nadnesl s úsměvem, jen co mě viděl. „Nemusíme se jen dívat na obrázky, dědo,“ odpověděla jsem tajemně. „Jak to myslíš?“ opáčil. „Vymyslela jsem stroj, který nás do té doby přenese,“ vysvětlila jsem dědovi, který bez hnutí seděl ve svém křesle a koukal na mě jako na blázna. „A jak to funguje?“ zeptal se mě. „Stačí, když se mě chytíš za ruku a já to ostatní už zařídím,“ odpověděla jsem mu. Udělal to, co jsem mu řekla, a já vzala svůj výtvor do rukou. Byl to starý toustovač, na kterém byly z obou stran přidělané kovové vidličky a mezi nimi napnutý měděný drát. Na jednom boku byla tlačítka různých barev a se spoustou páček.

Vzala jsem fotku, na které byl vyobrazen děda, jak s kamarády cvrnká skleněné kuličky. Byla to bezpochyby jedna z jeho nejoblíbenějších fotek. Obrázek jsem zasunula do přihrádky na toustový chleba a páčkou jsem fotku poslala do vnitřku přístroje. Následně jsem zmáčkla jedno z mnoha tlačítek a už se cestovalo. Ocitli jsme se ve víru barev. Zhoupla se s námi zem a najednou jsme byli úplně jinde.

Už jsme nebyli u dědečka v obývacím pokoji, nýbrž na prašné návsi. Děda se rozhlédl kolem sebe. „Hele!“ zvolal a chytil mě za rameno, aby mě mohl otočit správným směrem. „To jsem já a mí kamarádi z dětství!“ vykřikl nadšením. Ten den byl pro dědu skvělý, a když jsme tam tak stáli … neviditelní pro ostatní.... a pozorovali dění okolo, viděla jsem, jak moc si to děda užívá. V očích mu svítily jiskřičky štěstí a já měla radost, že se dědovi splnil jeho sen.

A když jsme se vrátili do přítomnosti, zanechalo to v dědovi i ve mně opravdu silný zážitek, na který dlouho nezapomeneme. Nic na tom nezmění fakt, že všechno byla jenom hra, která nám pomohla přiblížit se více jeden k druhému....

Karolína Kozáková

O víkendu jsem navštívil dědečka Josefa a povídali jsme si, jaké to bylo, když byl malý kluk. „Víš, Tomáši, byla to těžká léta. Po škole jsme museli pomáhat rodičům s hospodářstvím. Neměli jsme televizi ani počítačové hry, jako máš ty. Nikdy jsme si nedovolili nevypracovat domácí úkol, nebo odmlouvat, pan učitel nás za to vytahal za uši, nebo jsme dostali rákoskou přes ruce,“ řekl dědeček a já se zamyslel, jaké to asi muselo být, protože my jsme nyní zvyklí na úplně jiné postupy.

Dědečkův hlas jsem slyšel z dálky a já jsem se najednou ocitl ve školní lavici, která ale vypadala úplně jinak než ta moje. Byla celodřevěná, špinavá a zvláště nahnutá. V horní části byl otvor, ve kterém stál kalamář s inkoustem. Vedle bylo položené pero s násadkou, které znám jen z knížek. „Dávej pozor, Josefe, zopakuj nám, co jsem právě řekl.“ Hrozně jsem se lekl, kdo to na mě mluví, vždyť se nejmenuji Josef. Byl jsem vykulený jako sova, ale pan učitel opravdu mluvil ke mně a pokračoval: „Nerozuměl jsi? Nevíš? Tak nastav ruce, ty rošťáku!“ Šel jsem k tabuli celý vyděšený, nastavil ruce a čekal. Najednou mnou projela obrovská bolest. „Auuu, to bolí,“ zavzlykal jsem. Po škole jsem upaloval za maminkou domů, dostal od ní chléb a sádlo a odnesl jej tátovi na louku.

Bylo teplé červnové odpoledne, slunce svítilo, hřálo a já, celý zpocený, musel pomáhat obracet seno. „Neflákej se, Josefe, do večera málo času, musíme to trhnout dnes,“ zvolal na mne tatínek. Byl jsem unavený, ale tak strašně zmatený, že jsem neodporoval a pracoval. Když jsme všechno seno skopili, šli jsme domů na večeři. Měl jsem hlad jako vlk. Maminka nás již čekala. Na stole stála horká polévka se zelím. „Fuuuj, co to je?“ řekl jsem. „Nemáme něco jiného?“ zeptal jsem se. Tatínek se přísně podíval a poslal mě klečet do kouta. Takové ponížení.... „Tomáši, vnímáš?“ zeptal se dědeček Josef. Překvapeně jsem na něj hleděl. Seděl přede mnou ve svém křesle s fotografií v ruce. „Jen jsem se zamyslel,“ odpověděl jsem.

Ten večer jsem si uvědomil, že dříve to bylo mnohem složitější a my žijeme v jednodušší době ...a sám od sebe jsem umyl nádobí, abych pomohl mamince. Ale i tak rád poslouchám dědečkovo vypravování, jeho moudrost a láska k nám, rodině, a hlavně k vnoučatům... pro to všechno je děda můj velký vzor. Snad i já jednou budu vyprávět svým dětem a ony budou s napětím poslouchat to, co jsem já prožil...

Vojtěch Hanus

Jmenuji se Petr. Je mi 12 let a už odmalička miluji komiksy. Miluji všechny superhrdiny, miluji jejich případy, miluji dobrodružství a miluji to napětí při řešení zapeklitých případů. Vždycky jsem se chtěl jedním z nich stát, toužil jsem taky zachraňovat životy a být známý po celém městě. A dnes vám povím příběh o tom, jak jsem potkal toho nejlepšího superhrdinu na světě.

Byla zrovna sobota, brzy ráno, když mě probudil můj tatínek s tím, že dnes mají v práci den otevřených dveří a že tam půjdu s ním. Protože pracuje u hasičů a nic jiného kromě představení úplně „nového“ hasičského vozu, se kterým jezdí už asi 10 let, mi tam stejně neukáží, moje odpověď zněla jasně: „Ne!“ To ovšem mého otce namíchlo, vytáhl mě z postele a pohrozil mi, že mi jinak na tento týden nedá kapesné a já si tím pádem nebudu moci koupit nejnovější díl Kapitána Ameriky. Rodiče již bohužel ví, jak na mne, protože já bych nemohl promeškat ani jeden díl. Proto jsem na otce hodil jeden nepříjemný výraz a pomalu se doloudal do koupelny. I přes mé neustálé zdržování jsme nakonec vyrazili.

Když jsme přijeli na stanici, nasadil jsme svůj profesionální úsměv, který používám vždy, když musím dělat něco velice „zábavného“. Po několika pozdravech a větách: „Ty jsi ale vyrostl! Už je z tebe hotový chlap!“ se mi výraz pomalu začal měnit, avšak když mi můj tatínek řekl: „Synku, už jsi viděl naši novou Květu? Je to náš nový hasičský vůz!“ můj upřímný úsměv se vytratil.

Byl jsem zrovna v kufru auta, když najednou slyším: „Rozlehlý požár v hájovně u lesa, výjezd! Opakuji … výjezd!“ Atmosféra najednou zhoustla, hasiči rychle naskočili do auta, aniž by si všimli, že mají černého pasažéra – mne. Po pár minutách jízdy mne tatínek uviděl a začal se rozčilovat, co tam hledám. Ale protože na vrácení se na stanici a vysazování mě prostě nebyl čas, jel jsem s nimi až na místo, kde jsem dostal jasný pokyn nevylézat z auta. Ten jsem rád poslechl, protože když jsem viděl plameny, které šlehají z každého kouta domu, byl jsem rád, že jsem schovaný. Celou dobu jsem je pozoroval, viděl jsem, jak zevnitř přivedli popálenou ženu a jejího muže. Žena brečela a křičela: „Dítě.... uvnitř je naše dítě!“ Zahlédl jsem, jak se na mne můj otec podíval, otočil se a vběhl do domu. Můj dech se zastavil. Vyběhl jsem ven z auta a křičel z plných plic, ať se vrátí. Slzy mi stékaly po tvářích a doufal jsem, že se mu nic nestane, když najednou uvidím jeho tvář a jak společně s malinkým miminkem vyběhne z hořícího domu celý popálený. Běžel jsem k němu ho obejmout. Toto byl pro mne pravý hrdinský čin. Dům poté všichni úspěšně uhasili a rodinu převezli do bezpečí.

Při jízdě domů jsem nemohl myslet na nic jiného. Uvědomil jsem si, že pravého hrdinu vídám každý den a že nemusí umět létat ani nemusí mít kouzelný meč. Stačí, když bude mít dobré srdce. A že ho nezná celé město? Právě naopak. O tomto činu se dozvěděli všichni a všichni o něm mluvili. A já můžu s radostí prohlásit, že jsem hrdým synem superhrdiny.

Kateřina Bernasová

Neznám nikoho lepšího, obětavějšího a laskavějšího než jsou moji prarodiče. Dědeček s babičkou jsou svoji již 60 let. Wow. Obdivuji je za to a jsou pro mě i velikou inspirací. Ráda bych měla život jako mají oni. Bydlet v domečku na samotě, mít kupu dětí a být navěky věků spolu. Je to jako pohádka se šťastným koncem. Ve všem se doplňují, mají stejný smysl pro humor a oba mají to největší srdce na světě. Rozdávají tolik lásky, tolik radosti. Žijí pro svoji rodinu a nezajímá je to zlo, které je okolo nás. Brali se velmi mladí, tenkrát byla taková doba. Mají čtyři děti, osm vnoučat. A jsem velmi ráda, že jsem jedním s tím vnoučat. Oni jsou inspirací pro nás všechny. Nikdy si neublížili a vážili si vždy jeden druhého. Někdo může obdivovat zpěváka, malíře nebo třeba vynálezce. Já nejvíc ze všech lidí na světě obdivuji právě mé prarodiče. Nejen že jsou ti nejlaskavější lidi na světě, navíc jsou oba výborní kuchaři. Ráda bych uměla jednou vařit jako oni. Jsou oba milovníky zvířat, oba celý život pracovali se zvířaty. Milují přírodu, houbaření i rybaření. Jejich život je tak nádherný, že jej ani pořádně nedokáži popsat slovy. Pohádka, dokonalý svět, nebe na zemi. Miluji Vás oba a děkuji, že Vás mám. Jste mým vzorem.

Andrea Šmídová