Téma týdne – nuda

Byl jednou jeden malý chlapec. Jmenoval se Emil Král, chodil do páté třídy. Měl svojí třídu rád, ale nikdy v ní neměl ty pravé kamarády, se kterými by si mohl odpoledne zajezdit na kole nebo jít do kina. Možná to byl jeden z důvodů, proč měl doma tolik hraček. Pokaždé když přišel domů ze školy, tak se zavřel do svého pokoje a stavěl. Měl desítky krabic naplněných stavebnicí Lego až po okraj – dlouhé kolejové dráhy s nástupišti, autíčka na ovládání a hromadu dalších krásných hraček. Když se všechno spojilo, tak z toho vzniklo krásné království, ve kterém si každý našel tu svou hrací část – svůj svět hraček.

Emil bude mít oslavu desátých narozenin a už se těší na to, co dostane. Budou to deskové hry? Nebo snad nové auto na autodráhu? Když přišli kamarádi, tak se už nemohl dočkat, až to všechno vypukne. Hned potom, co všichni popřáli všechno nejlepší k narozeninám, tak začal rozbalovat dárky. Byl nemile překvapen. Všechny dárky od kamarádů byly úplně jiné, než si představoval. Byly to samé počítačové hry a ještě k tomu ty, které nesnášel a nechápal, proč je všichni hrají. Mrzelo ho to, ale už se těšil, až si bude moci užít s němými kamarády v jeho království hraček. Když otevřel dveře od pokoje, tak se mu začali všichni smát. Dělali si z něj legraci, ptali se ho, jestli nechodí ještě do školky, a měli spoustu podobných urážek. Emil byl z toho velmi smutný. Myslel si, že si svůj den s kamarády užije, ale oni si z něj jen „stříleli“. Jedna z narážek na něj zněla takto: „ A nechceš třeba vyrábět hráčky? Ty mimino!“ Ale ta první věta ho velmi zaujala. Přišlo mu to jako dobrý nápad. Nebyl z té oslavy moc nadšený, ale odnesl si z ní možná celoživotní ponaučení. Celý večer přemýšlel, co by chtěl umět a jakou práci by chtěl dělat. Po dnešním náročném dni usnul rychle.

Zdálo se mu o tom, jak tomu bylo v době, kdy nebylo žádné Lego, ani žádné firmy, které hračky vyráběly. V tom snu viděl děti, které si hrály s obyčejnými větvemi a kamínky. Větve měly jako meče a bojovaly. S kamínky se trefovaly do důlků v zemi. Najednou se ocitl v době, kde už obchůdky s hračkami byly. Daly se koupit dřevěné kostičky, panenky a malá autíčka, ale pořád to nebylo ono. V dnešní době by o to moc dětí asi nestálo. Za chvilinku se posunul zase o kus dál. A to už bylo zajímavější! Začaly se objevovat první vláčky na kolejích, sběratelské kartičky a mnoho dalších věcí, které už byly pro Emila známější. Další „zastávka“ byla přítomnost. Přišly na řadu „kapslíkové“ pistole, Barbie panenky, vrtulníčky na ovládání a další hračky, o kterých se dětem před mnoha lety ani nezdálo. Myslel si, že už je konec, ale ne. Bylo to zvláštní, nevěděl, co se děje. Najednou stál před obrovským hračkářstvím. Pomalu, ale jistě začal číst velikánskou ceduli: „Království hraček Emila Krále.“ Nemohl tomu uvěřit! Vešel do obchodu a bylo tam opravdu všechno. Od hraček, které má on sám doma, až po ty, které ještě nikdo v současnosti neviděl. Po obchodě létaly speciální stroje, které dodávaly všechny potřebné věci do regálů a stojanů. Vše bylo zautomatizované a v obchodě pracoval jediný člověk – on sám. Všude bylo plno lidí a obchod doslova praskal ve švech.

Věděl, že to byl jenom sen, ale nikdy na ně j nezapomněl, a právě proto ve svém životě dělal vše, aby se jeho sen stal skutečností. Snažil se nevšímat si lidí okolo sebe, kteří mu říkali, že to je hloupost mít vlastní hračkářství, nebo svých otravných spolužáků, kteří se mu smáli za to, že si hraje s Legem i ve věku, ve kterém ostatní hrají jen a jen na počítači. A nakonec se mu to vyplatilo. Teď má svůj velký podnik a vítá tisíce lidí denně. A jeho sen se opravdu stal skutečností.

Jan Žofka