Téma týdne – památky

O letních prázdninách jsme se dozvěděli, že na hradě Kašperk pořádají večerní prohlídky s dobovým programem, a protože celá rodina něco podobného chtěla zažít, maminka nás na ni objednala.

Z domova vyráží v podvečer, a když přijíždíme na parkoviště pod hradem, je už tma. Stoupání černým lesem jen s baterkou bylo trochu strašidelné, ale o to víc nás přeneslo do atmosféry hradu, který působí hodně tajemně. Na nádvoří nás přivítal průvodce a prohlídka začala. Upozornil nás na to, že se všude musíme držet pořád celé skupiny, protože se všude potloukají nadpřirozené bytosti, ale my jsme se smáli, protože jsme pochopili, že to na nás mají připravené. Potkali jsme například bílou paní, která na nás z ochozu zamávala.

V nějakém sklepení nás chtěl do pekla odnést čert, lesní duch se zase rozzlobil, že ho rušíme při spánku. Potom se ale stalo něco zvláštního. Na jednom nádvoří nám zrovna průvodce vyprávěl, že hrad navštívil také Karel IV., když jsem ho najednou uviděl, jak otevřel dveře a přivolával mě k sobě. Nedalo mi to a rychle jsem se za ním pustil. Otevřu dveře a přede mnou byla nějaká tajemná chodba. Všude svítily svícny a slyšel jsem hudbu. Došel jsem do konce chodby, a to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Stál jsem na nádvoří před hradem, kde byl skutečný dobový trh plný lidí a stánků, ve kterých prodávali své zboží hrnčíři, kováři, pekaři… a všude to krásně vonělo dobrotami. Všichni byli krásně oblečeni a chovali se tak, jako by mě neviděli. Najednou zazněla fanfára a na nádvoří vjížděl sám Karel IV. Se svojí družinou.

Když jeli okolo mě, podíval se na mě, usmál se a vjel do hradu. Utíkám zpátky za rodiči, aby se také podívali na ten zázrak, ale když jsem je našel a otevíráme dveře do tajemné chodby.,.... chodba už za nimi není.

Dodnes nemohu uvěřit, jestli to byl jenom sen, nebo se to opravdu stalo.

Adam Krov

…tou dobou chodili skoro každý den kolem domu pana Motyčky. Starého pána, který rád bafal ze své dýmky a čas od času zalil květiny na okně svého malého domku. Všude ve vzduchu byl cítit podzim. Barevné listí pod nohama vydávalo zvláštní vůni, kterou doplňoval dým z okolních lamp, kolem kterých kroužily můry, jako by k nim byly přivázány neviditelnou nití. Kluci se vraceli ze svých oblíbených schůzek. Jejich parta se scházela pravidelně u vrátek, jimiž kdysi vcházel do města kat.

Ota se posadil na lavičku nedaleko kostela, ze kterého vycházely zvuky varhan a vytvářely pěknou atmosféru. Jirka si sedl vedle něj a oba tiše poslouchali. Z nenadání se varhany odmlčely. Ticho, které nastalo, připoutalo pozornost obou kluků. Vstali z lavičky a šli se podívat, co se děje. Ale našli jen zamčená vrata kostela, ve kterém nejspíš ukončil svou zkoušku varhaník. Zblízka si prohlíželi stěnu kostela, na které byly umístěny erby slavných rodů a také znak jejich města. Pradávný symbol obyvatel i jeho obránců. Nad vchodem byla deska se zvláštním písmem. „Co tam je napsáno?“ zeptal se Ota. „To nepřečtu. Ale je to asi něco důležitého, když si to dali přímo nad vchod do kostela.“ Pak už ale kluci museli domů.

Druhý den na schůzku nedorazili. Dohodli se, že se sejdou přímo u kostela a zjistí, co je nad vchodem napsáno. Na papír se snažili opsat ten tajemný nápis. Jednoduché to nebylo. Ale nakonec se jim to přeci podařilo. „Jdeme do knihovny,“ navrhl Ota. „To je dobrý nápad. Ale nevím, jestli najdeme knihu o nesmyslných znacích.“

V knihovně byla spousta knih. Ale najít knihu, která by jen trochu připomínala ten tajemný nápis, bylo skoro nemožné. Už to vzdávali, ale našli odvahu a zeptali se knihovníka. „....A.... kluci se dali na šifry. Tohle je ale napsáno latinsky. Najděte si slovník a možná něco přečtete.“ Kluci poděkovali a zamířili do správného oddělení.

Najednou jim nápis připadal ještě známější. Objevili první slovo. TURRIS.... „To je věž!“ vykřikl Jirka. „REX je král a EQUES je jezdec!“ Postupně dávali dohromady celou skládanku. REGINA, to slovo označuje dámu. EPISCOPUS – je asi střelec? PEDES je pěšec“ „Co to znamená?“

„To jsou přece šachové figurky!“ zvolal nadšeně Ota. „Ale proč je to na kostelní věži?“ „Proč by dávali něco takového nad vchod kostela?“ Z druhé strany knihovny se pomalu ke klukům blížil pan Motyčka: „Protože tohle město je součástí pradávné šachové partie. Celý život se snažím vypátrat, proč zrovna naše město. Jedno ale vím. Je to bílé město.“

Kluci zůstali sedět s otevřenou pusou. Jak dlouho chodili kolem nápisu, kterého si vlastně nikdy nevšímal, a člověk, který si jen tak posedává u domu, ví víc, než kdokoli z města.

Jan Červenka

Téměř každý obyvatel města Písku určitě zná dům, který se jmenuje U Slona. Ale jistě ne každý ví původ tohoto názvu. Nyní vám tedy budu vyprávět jeden zajímavý příběh o panu Robertu Papouškovi, díky kterému nese tento dům název U Slona.

Pan Robert Papoušek byl mezi obyvateli města velice známý a oblíbený člověk a to nejen díky tomu, že to byl velice milý a přátelský člověk, ale především díky tomu, že to byl známý dobrodruh a cestovatel. Potuloval se po celém světe, během svých cest navštívil například i Japonsko, Tunisko, Francii a mnoho dalších zajímavých zemí. Ale jeho největší a nejdůležitější cesta byla ta do Afriky, kde se mu velice líbilo. Místní lidé si ho velice oblíbili a rovněž panu Papouškovi se tam líbilo natolik, že tam zůstal celé dlouhé tři roky. Ale bohužel obdržel zprávu, že jeho maminka je vážně nemocná, a musel se tedy ihned vrátit domů do Písku. Místní lidé byli velice smutní, že se musí s panem Papouškem rozloučit a chtěli, aby na ně je tak nezapomněl, a tak mu za vše, co pro ně pan Papoušek udělal, dali na památku to největší zvíře, které kdy pan Papoušek ve svém životě viděl..... a sice slona, kterého pojmenoval pan Papoušek Bimbo.

Pan Papoušek se tedy i se svým novým kamarádem slonem Bimbo vydal na cestu domů - zpět do Písku. Cesta byla velice dlouhá a složitá, to víte přepravit slona není žádná legrace, ale nakonec úspěšně dorazili domů. Zde ovšem nastal malý problém, kam tak velké zvíře dát? Jediná možnost byla na zahradu, která byla hned za domem rodiny Papouškových. Slon Bimbo se během chvilky stal velice známým a oblíbeným mezi obyvateli města Písku, a to především díky tomu, že byl velmi užitečným a ochotným pomocníkem. Například pomáhal lidem hasit požáry, do svého mocného chobotu se mu vešlo tolik vody, že ani hasiči do své malé cisterny tolik vody nenabrali. Možná vám to bude připadat divné a nevěříte tomu, ale je to skutečně pravda.

Poté až se maminka pana Roberta Papouška uzdravila, pomáhal Bimbo i jí na zahrádce, kde svým chobotem zaléval záhonky plné květin, dále jí nosil tašky s nákupem a také sloužil jako dopravní prostředek, to víte auta v té době nebyla. Takto pomáhal slon Bimbo nejen paní Papouškové, ale i mnoha dalším lidem. Bimbo se stal díky své síle také velmi užitečným při stěhování těžkého nábytku.

Takže není divu, že když slon Bimbo bohužel stářím zemřel, tak se všichni obyvatelé města Písku shodli, že dům, kde slon Bimbo spolu s Papouškovým bydlel, pojmenují na jeho počest U Slona. Rovněž mu na památku nechali na tomto domě udělat i erb, na kterém je slon Bimbo vyobrazen. Název domu U Slona spolu s erbem umístěným na domě se dochoval až do současné doby.

Michaela Sitterová