Téma týdne – počítače

Dnes na mě na internetu vyskočila reklama „historické počítače“. Hledal jsem křížem krážem, ale pak jsem si všimnul toho obrázku. Zaujal mě natolik, že jsem si začal hledat informace a fotografie starých počítačů.

Na obrázcích byla zařízení většinou bílá, šedá nebo béžová.

Obrovská krabice, monitor, vyčníval na všech obrázcích. Dnes už nenajdeme v domácnostech takovou velkou bednu, ale LCD monitor, který je úspornější, skladnější a hlavně levnější ano.

Počítač ležel vodorovně pod monitorem, to by dnes nebylo možné, protože by se nám nevešel na stůl a byl by příliš hlučný, díky větrákům, které chladí procesor, grafickou kartu a počítač samotný.

Klávesnice často bývala ve stejné barvě s počítačem, byla vysoká a tlustá. Dnes máme spoustu druhů klávesnic – herní, mechanické, kancelářské a mnoho dalších…

Myš bývala kolečko a byla velice nepřesná, na tu dobu ale asi stačila.

Dnes máme myši laserové, velice přesné…

Ale co dodat. Možná právě proto mě velmi zaujala taková stará technika a začal jsem se o to víc zajímat. Chystám se, že navštívím technické muzeum a tam si teprve pořádně užiju…

Robert Jaroš

Počítač už od svého vynalezení ohromuje lidi na celém světě. I když…

Já sama jsem měla možnost se setkat s takovýmto, nevím, zda-li by se tomu dalo říkat počítače, ale tak dobře, přístrojem. Měla jsem psát jako obvykle domácí úkol ze slohu, a tak jsem si řekla, že podniknu pro mne zajímavé dobrodružství a využiju k tomu počítač, který před několika lety koupil tatínek, abychom… jak sám říká… šli z dobou. Našla jsem ho na půdě a řekla jsem si, že bych tuto „krabici“ mohla prozkoumat. Přivlekla jsem si stroj do pokoje, což už byl nadlidský výkon pro mě, a následně zapojila do elektřiny.

A pak… stiskla jsem tlačítko, díky kterému by se měla tato stařešina zapnout. Ozval se zvuk, takový ani ne pisklavý, ani ne hluboký, ale spíše bzučivý. Že by do něj vlétla včela? To asi ne, ale každopádně, na obrazovce počítače se stále nic neobjevovalo, stále na mne koukala příjemná černá obrazovka a zdálo se mi, že se mi i trochu vysmívá…

A tak jsem se rozhodla, že zavolám jednoho z rodičů. Přišel taťka. Sdílela jsem s ním svou momentální situaci. A on na to jen zareagoval: „Kdo si počká, ten se dočká! Znám to, vydrž!“ „Super!“ odpověděla jsem poměrně otráveným tónem. Jenže tatínek už byl pryč.

Čekala jsem dalších pět minut. Pak dalších pět. Čekala jsem tak dlouho, že jsem z toho dostala žízeň a radši jsem si došla pro sklenici s vodou.

Když jsem se vrátila, stále nic. Už jsem si pomalu myslela, že se toho nedožiju, když najednou… Píp… Cvak… Blik… Počítač konečně naskočil…

„Jenže, co teď já tady s tím?“ prohlásila jsem a bezradně se dívala na archaickou bednu a klávesnici. „Vždyť s tím stejně neumím.“ A pak jsem zmáčkla tlačítko s písmenem H …a nic, nereaguje to. „Tak na tohle jsem tak dlouho čekala?!“ pomyslela jsem si.

Po třičtvrtině marného snažení se o to ovládnout tento ďábelský stroj, který přidával v síle vrčení a hučení, jsem usoudila, že se asi stejně nic zajímavého nestane. A tak jsem počítač vypojila ze zásuvky, vzala si do ruky svůj notebook, něžně jej pohladila a pracovala s ním.

Je až neuvěřitelné, jak se technika vyvíjí a jaký posun udělala během několika posledních let… Jsem ráda za to, že mám svůj minipřístroj, který mi splní téměř každé mé přání.

Petra Říhová