Téma týdne – počítače

Jednoho dne, když jsem vycházel z budovy naší školy, věděl jsem, že bude doma zle. Test z chemie dopadl na pětku. Když jsem nastupoval k mamce do auta, hned to ze mě vypadlo. moc dobře vím, že zatloukat, nebo dokonce lhát mojí mamce, nemá vůbec žádný smysl, naopak je to všechno ještě horší. Následovala "studená sprcha" a výčet všeho, co v následujícím týdnu nemůžu rozhodně dělat.

Po příchodu domů mi mamka zabavila počítač, tablet, mobil, zkrátka vše, co bylo na elektřinu nebo se dalo připojit k internetu. Řekla mi, že si budu muset poradit týden bez všech těch moderních vymožeností a místo toho si můžu začít tykat se sešity, učebnicemi a knížkami. A pokud se nebudu učit nebo nebudu dělat nějakou smysluplnou práci, tak se mi trest bude prodlužovat. Začal jsem si dělat domácí úkoly a doučovat se postupně všechny předměty.

Samozřejmě že uběhlo třicet minut a já už byl na pokraji zhroucení. A to byl teprve první den. Zeptal jsem se mamky, jestli můžu dělat něco jiného než se jen učit. Bylo mi řečeno, že si můžu hrát se svými milovanými sourozenci. Nadšením jsem nepřekypoval, ale pořád lepší než ležet u knížek.

Šel jsem za mladším bratrem a zeptal se ho, jestli si s něčím nebudeme hrát. Očka se mu rozsvítila radostí a vychrlil na mě, že chce stavět bunkr, autodráhu, železniční trať z Lega a další věci. Já jsem jeho nadšení nesdílel, ale nemohl jsem mu zkazit radost a začal něčím, co i mě kdysi moc bavilo. Otevřeli jsme všechny krabice s Legem a ponořili se do konstrukčně velmi složitých plánů, protože, když stavím já, není to jen tak nějaká ledajaká jednoduchá stavba. Nejprve jsme museli přestěhovat naše dva pokoje, protože plánovaná stavba byla přes celý jeden pokoj. Když byl celý můj pokoj téměř prázdný, začala výstavba naší železnice s množstvím složitých výhybek, mostů a křižovatek. Postavili jsme garáže, letiště, opravny aut, benzínky, myčky, farmu, ZOO, a dokonce domy všude kolem. Drahou jezdily dvě motorové mašinky a pět bezmotorových stálo v nedalekém depu. Bráška byl nadšen, ale ne nadlouho. Po dvou hodinách intenzivní práce se rozhodl, že si budeme hrát na vojáky. Ve vedlejším pokoji jsme postavili obrovské bunkry ze všech našich matrací i dvojmatrací. Na zem jsme položili zbývající matrace tak, abychom mohli v bunkru i spát. Podíval jsem se na hodinky a s údivem zjistil, že uplynuly další hodiny. Donesli jsem si do bunkru svačinu a naplánovali strategický vojenský útok.

Musím říct, že přestože jsem si na začátku myslel, že to bude úmorná nuda, docela jsem se nasmál. Bratrovi jsou tři roky a je neskutečně vtipný a díky němu je u nás dost veselo. Čas uplynul tak strašně rychle, že byl večer a čas jít spát. Jenže naše hra neskončila, zalezli jsme si spolu do bunkru. Celou dobu jsem nepotřeboval žádný počítač ani jinou elektroniku a to odpoledne jsme si perfektně užili. Když jsem tak ležel v bunkru a poslouchal bratrovo pochrupávání, říkal jsem si, že ten týden nebude vůbec tak dlouhý, jak jsem si původně myslel.

Mamce bych to nikdy nepřiznal, ale není to nakonec tak špatné bez elektroniky…

Jan Žofka

Někdy si přemýšlím, jak by se líbil dnešní způsob života třeba mojí praprababičce. Asi by si pomyslela, že je v říši divů.

Představuji si, jak by se divila, kdyby jí ráno místo kohouta probudil svým zvoněním mobilní telefon, v rychlovarné konvici by uvařila vodu na čaj a dálkovým ovladačem by zapnula televizi, celá domácnost je řízena dálkově počítačem. Pak by metrem odjela do práce, kde myší bude ovládat v kanceláři další počítač.

To je nyní náš styl života, který známe a každý den prožíváme. Je pro nás samozřejmostí, ale pro někoho, kdo žil v jiné době, by to byl velký div.

Přemýšlím, až budu pradědečkem, jak to tady asi bude vypadat? Určitě bych si také připadal jako v říši divů. Představuji si, že lidi bude ráno budit třeba díky počítačům naprogramovaná obří moucha, která bude bzučet jejich oblíbenou hudbu a pohodlně je odnese do zaměstnání. V obchodech místo potravin budeme kupovat malé gelové kostičky, které se rozpustí ve vodě a my je budeme pít v přesném dávkování, které nám vypočítá náš osobní počítač podle potřeby živin v našem organizmu. Třeba už i děti v porodnici budou mít pod kůží čip, aby se neztratily.

Asi by se mi taková říše divů vůbec nelíbila.

Štěpán Stehlík