Téma týdne – podzim

Letošní první nesmělé padání barevného listí ze stromů mi připomíná loňský kouzelný podzimní podvečer na okraji lesa. To díky tomu, že mám podzim ráda a že se ráda procházím tou barevnou podzimní přírodou, která se po celém náročném roce chystá k odpočinku.

Loni jsem se jako každý rok na podzim procházela za vesnicí až k lesům. Míjela jsem louky, pole i rybníky a vychutnávala si příjemnou atmosféru podzimního podvečera s vůní spáleného dřevo a natě, když jsem došla až k jednomu lesu. Na jeho kraji byly samé listnaté stromy, s jejichž lístky jemný větřík tančil a mnohé z nich ladně padaly až na zem. Právě v těchto spadaných lístcích, šatících ospalou zem, se každý rok moc ráda procházím.

Brouzdala jsem tou barevnou peřinou, když jsem si najednou všimla něčeho podivuhodného až kouzelného. V té hromadě listí jsem se neprocházela sama. Procházel se se mnou – no hádejte – plastový kelímek od jogurtu! Kdybych ten kelímek viděla v hromadě listí prostě jen ležet, ihned bych jej ze země sebrala a odnesla jej pryč z přírody, kam vůbec nepatří. Ale co s chodícím kelímkem? Sebrat jej? Nebo jej nechat nerušeně pokračovat v cestě?

Každopádně mě zajímalo, jak je možné, že kelímek chodí (navíc poměrně zmateně), aniž by měl přece nožičky. Odhodlala jsem se proto a přistoupila k němu blíž. Vtom mi náhle bylo vše jasné a musela jsem se začít smát. Vždyť ten kelímek měl na jednom konci bodlinky, funěl a také se mi zdálo, že přece jen i nějaké nožičky vidím. No ano, v tom kelímku byl schovaný ježek! Asi si chtěl pochutnat na zbytku jogurtu v kelímku, aniž by tušil, že se z něj pak nebude moci dostat.

Samozřejmě jsem ježka z kelímku vysvobodila a poté už jen sledovala, jak rychle mizí v hromadě listí u stromu. Nechala jsem ho tam a potichoučku, abych jej nerušila, jsem se vyplížila zpět na polní cestu a kelímek od jogurtu jsem samozřejmě vzala s sebou, abych jej při příští procházce lesem opět nepotkala zmateně se procházet ve spadaném listí.

Romana Sekerová