Téma týdne – pohádky

Z vypracování práce na pohádkové téma jsem naprosto nadšena a už se nemohu dočkat, laskavý čtenáři, až se s tebou podělím o střípky ze své fantazie. Jednoznačně bych se chtěla probudit v pohádce: Tři oříšky pro Popelku. Kdybych se mohla stát přímo Popelkou a prožít její příběh, byl by to pro mne splněný sen.

Na tomto příběhu se mi velmi líbí jeho průběh a následný dobrý konec. Vůbec by mi nevadilo zažít i těžkou práci u macechy a neustálé ponižování, protože bych se těšila, až potkám svého vysněného prince. Stejně jako filmová podoba Popelky v podání Libušky Šafránkové jsem dobrodružné povahy a věřím, že bych prince také dokázala zaujmout svým střeleckým uměním. Velice by mne bavily kouzelné projížďky na Juráškovi za svitu nočních hvězd v zasněžené přírodě. Popelčiny vysněné šaty, které získá otevřením oříšku, by se staly mým nejoblíbenějším kouskem ve skříni. Zajisté bych je dokázala předvést princi s patřičnou grácií za zvuků taneční hudby v sále plném lidí. Neskutečně bych si užívala závistivé pohledy dvořanů na můj skvostný, leč tajemný vzhled. A samozřejmě nesmím zapomenout při odchodu ztratit střevíček, aby mě mohl princ později lépe najít. A jak je v pohádkách dobrým zvykem, vše by skončilo dobře, a já se tak s princem dostala až k oltáři.

Chtěla bych ale reálně žít v pohádce? Zajisté ano, milý čtenáři. Pohádka nám nabízí bohatý svět plný fantazie. Člověk zde může mít, na co jen si pomyslí. Od nepřeberného množství nádherných šatů až po neohrožené draky a krásné prince. Obdivuji autory známých pohádek, že dokázali převést svoje myšlenky na papír a podělili se tak s námi o své bohaté vnitřní světy. Kdo by nechtěl žít raději v pohádce, kde vše dobře končí než v tomto nevyzpytatelném světě. A pokud si nudou, milý čtenáři, nad mým slohem neumřel, tak žij šťastně až na věky, jako to v pohádkách bývá.

Diana Šnajdarová

Bylo? Anebo nebylo? Ale bylo! Byl jednou jeden hrad, jmenoval se Bezděz. V něm bydlel jeden duch, který se jmenoval Myšáček. Duch, Myšáček, měl rád zvířata. Ale ze všeho nejvíc miloval včeličky. A víte proč? No odjakživa se vědělo, že duch Myšáček má rád med. Včely bydlely v lese. A ve stejném lese bydleli i jeho kamarádi. Jednoho krásného dne potkal duch Myšáček u stromu lesníka. Najednou ho opět uvidí po pár metrech a zeptá se, co že tam dělá. Lesník se otočil a náhle zakřičel: „Duch“ a utekl. Duch se podivil, proč se ho lesník bojí. Smutně kouká a jde dál. Jak tak pomalu kráčí dál a dál, potká myslivce. Ten nic netušíc, míří si klidně puškou na lišku. A tak duch jde k němu blíž a ptá se ho, proč na ní míří. Myslivec odpověděl: „To se musí, ony by se pořád množily a množily, až by se tu přemnožily a bylo by jich tu mnoho.“ Duch poslouchal, poslouchal, nevěděl, zda je to pravda či ne a pak odpověděl. „Aha“. Nebyl si moc jistý, ale vzal nohy na ramena a odkráčel dál. Jde stále dál a dál a dorazí ke včelkám. Byl tak vyhladovělý, že si včeličkám řekl o dva kbelíčky medu. Vzal si med a pokračuje v cestě. Dojde až k hradu Bezděz. Je celý uťapkaný, unavený a tak se posadí. Povečeří. Vezme si dva kbelíčky medu, zdolá je a jde spát. A spí a spí a spí. A jestli ještě neumřel, tak na Bezdězu každou noc duch Myšáček spí.

Adéla Dufková

Za patero lesy a patero skálami byl jeden myslivec, který se kamarádil s lesníkem. Myslivec s lesníkem šli zkontrolovat les, když najednou viděli hrad Bezděz a viděli i strážníky lesa, skřítka Palačinku a vílu Marmeládku. Myslivec s lesníkem se báli, ale lesní stvořeníčka řekla temným hláskem: „Nebojte se, nebojte, my jsme strážníci kamarádský. Lesní stvořeníčka je pozvala na návštěvu. Myslivec s lesníkem museli pozvánku přijmout, neboť se jich stále báli. Až po jednom dni jim začali věřit. Myslivec s lesníkem tam začali chodit každý den a o les se vůbec nestarali. Lesní zvěř jako například vlk, medvěd, zajíc se začala množit a les se skoro celý rozpadl. Skřítci Palačinka a Marmeládka jim připomněli les. Myslivec s lesníkem se probrali a začali se o les starat, ale už to nedohonili. Skřítek Palačinka a víla Marmeládka jim museli pomoci jedním kouzlem, které se může použít jednou za sedm tisíc let. Riskovali, že k nim přiletí kouzelník a přenese je na jiné místo. Myslivec s lesníkem se rozloučili se skřítkem Palačinkou a vílou Marmeládkou. Skřítek Palačinka stačil říci ppřed kouzlem, aby si nenašli jiné kamarády a hlavně, aby se ten les znovu nerozpadl. Skřítek Palačinka a víla Marmeládka už odletěli. Lesy už nebyly poničené a poškozené. Myslivec s lesníkem se o les starali dlouho a dobře.

Radimír Popelík

Jednou jsme byli na výletě ve Skotsku a moc mi to tam bavilo. Koukali jsme se na západ slunce před naším hotelem. Před hotelem jsme měli jezero. Jak tak koukáme, najednou se z jezera vynořilo něco, jako periskop. Bylo to zelené a mělo to dvě oči. Najednou se na mě usmálo, vylezlo z toho jezera. Málem mi to zašláplo, ale to bylo fuk. Z hotelu začali křičet: „Už to přišlo, to je Lochneská příšera. „ My jsme si s ní dali svačinu a skamarádili se s ní. Ale to už byl konec naší dovolené. Lochneska si vlezla k nám do auta a jela s námi domů.

Anička Fučíková

Byl jednou jeden mimozemšťan, který hledal domov. Jednoho dne narazil na planetu Zemi. Když na ni přiletěl, tak letěl do Brna a tam zůstal tři dny. Pak letěl na Karlštejn. Tam se mu však moc nelíbilo. Ale najednou uviděl BEROUN. V Berouně jednu holčičku jménem Linda. Linda Jojo zavedla k ní domů a pak u ní zůstal. Chodili spolu na různé výlety. Jednou byli spolu čistit studánku, ale také v divadle, v kině. Jojo byl moc šťastný, že Lindu má.

Nikola Ježková

Byl jednou jeden mimozemšťan, který vypadal skoro jako kapr. Jmenoval se Pepa. Měl velkou fantazii a psal povídky a horory. Doma měl akvárium a v něm rybičky. Měl i své zaměstnání. Jeho úkolem bylo hlídat mimozemšťany ve vězení. A proto měl doma i pouta a pistoli. Jednoho dne měl prázdnou ledničku a všude bylo šero. Pepa se začal šíleně bát. A proto snědl rybu. Najednou si klekl a začal křičet: „Odpust mi rybičko, že jsem tě snědl. Já měl velký hlad!“ Rybička mu odpověděla: „Nikdy ti neodpustím!“ Vzal pistoli do ruky a chtěl mířit na ryby. Ale špatně otočil pistoli a zastřelil se. Mimozemšťané mají těžký život. Někdy je totiž napadne nemoc a oni se doslova zblázní.

Majda Lednická, Bára Konečná, Kája Váňová

Byl jednou jeden hotel a v něm žil horal s pejskem. Horal se jmenoval Adam a pejskovi patřilo jméno Hugo. Oběma se tam žilo moc hezky. Ale hlavně tam dobře vařili. Jednoho dne si šel horal odpočinout. I pejsek odpočíval. Během krátké chvíle slyšel horal strašný křik, jekot. Strašně se oba moc lekli a koukli se z okna. Uviděli všechny lidi z hotelu utíkat pryč. Všichni hrozně ječeli a byli vyděšení. Potom se Adam zeptal, proč všichni utíkají a ječí. Kdosi jim odpověděl, že je tam Yetti. Adam se samozřejmě též zděsil. Vzal nohy na ramena a utíkal. Potom Yettiho zahlédl a uviděl, že má kožich z prostěradla. Uklidnil se šel si lehnout.

Nina Petráňová, Bety Langmajerová

Rodina Pepi se rozhodla, že se ubytuje u Berounky. Po ubytování si řekli, že si na oslavu jejich bydlení uspořádají grilovačku. Večer po grilovačce šli spát a zapomněli špekáčky na lavičce. Ráno si Pepíček vzpomněl, že nechal špekáčky na lavičce, ale oni už tam nebyly. Řekl to mamince a tatínkovi. Maminka mu odpověděla, že asi spadly do řeky Berounky, která tady teče. Ale raději ještě nastražili past. Druhý den ráno Pepíček zjistil, že tam špekáčky opravdu nejsou, ale že je tam rozlitá voda. Koukli se na záznam, a viděli tam, že je tam nějaká šedá hlava. Předpokládali, že je to tatínek, ale pro jistotu tam nastražili další past. Své sledování zaostřili. Nakonec však zjistili, že to byla lochneska.

Miroslav Koubík, Jiří Fortuník

Byl jednou jeden Yetti, který se jmenoval Bubáček. Jmenoval se Bubáček proto, že pořád lekal lidi. Jednou potka malou holčičku. Bubáček praví: „Co tu děláš?“ Holčička mu odpověděla: „Já, já jsem se ztratila. Pomůžeš mi?“ Bubáček přemýšlel, jestli má té ubohé holčičce pomoci. Pak odpoví: „Dobře, pomohu ti.“ Holčička se zeptala Bubáčka, co bude chtít. On se zamyslel a praví: „No, já bych chtěl něco k jídlu. Třeba salám.“ Holčička mu odpověděla: „Tak dobře.“ Bubáček jí řekl, že ji vyvede pryč z tohoto lesa. Holčička říká: „Dobře, platí.“ Bubáček odvedl z lesa pryč holčičku a dostal k jídlu slíbený salám.

Monika Čížková

Byl jednou jeden mimozemšťan a jmenoval se Felix. Felix šel jednou po planetě Merkur a najednou k němu přiletěla a přistála raketa. Z ní vylezl průzkumník, který zkoumal země. Jmenoval se též Felix. Náhle potkal mimozemšťana Felixe a zeptal se ho, jak se jmenuje. Pak se zeptal i mimozemšťan, jaké je jeho jméno. Průzkumník též odpověděl, že Felix. A k tomu ještě dodal: „Ty jsi můj mimozemšťan.“

Adéla Dufková

Byl jeden vědec, který objevil mimozemšťana. Ten se schoval u něj ve skříni před požíračem světů. Ten prý má na jídelníčku i mimozemšťany a planetu Zemi. Vědec se mimozemšťana zeptal: „Z jaké planety pocházíš?“ Mimozemšťan mu odpověděl: „Jsem z planety Saturn.“ Mezi tím v Berouně, kde bydlel vědec, se shromáždil houf lidí, kteří šli do muzea. A v tu chvíli mimozemšťan vylezl z domu a výletníci se strašně lekli. Mimozemšťany pochopitelně neznali. Proto mu vědec vyrobil převlek. O rok později ho již nikdo nepoznal, alesvým nejlepším pozemským kamarádům to prozradil.

Tadeáš Hanke

Byly dvě holčičky a ty šly do lesa. Tam potkaly mimozemšťana Honzu. Honza byl růžovo červené barvy se třemi velkými kukadly, dvěma ústy a třemi vousy. Měl deset nohou a osm rukou. O dva týdny později ho holčičky viděly v lese. Ale co čert nechtěl, Honza byl nemocný a kýchl na ně. Holčičky se polekaly a odběhly pryč. Jejich maminky se ptaly, co se stalo, když se vrátily domů. Holčičky vypadaly velice vystrašené. Po jednom dnu se již maminky dověděly, co se stalo. Od té doby holčičky již do lesa nikdy nešly.

Johanka Stryková

Byl žil pirát Orlí oko se svou posádkou Černý dráp. Orlí oko, si koupil loď a vyplul na cestu za pokladem. Věděli, že je čeká daleká cesta s mnoha nástrahami. Když překonali útesy smrti, tak nastal problém s počasím. Vikingové krve byli na toto počasí zvyklí, proto museli přestat. Bouře byla veliká a Orlí oko s posádkou ztratili mapu. Ráno uviděli Vikingy smrti a začali jim utíkat. Vikingům však neunikli. Vypukla bitva. Posádka Černý dráp bojovaly a jako zázrakem unikly bez zranění. Když dojeli k pokladu, přepadla je Lochnesská příšera. Strážci pokladu jim zničili loď a pak upluli. Shodou náhod byli poblíž Himalájí, kde se skamarádili s Yettim. Po pár letech si postavili tři lodě a útočili znovu. Tentokrát Lochnesku přeprali a vzali si poklad. Třetí loď přepadli Vikingové krve. Třetí loď se potopila, ale naštěstí posádka přeplavala na jinou loď. Vikingové měli jen malou část pokladu. Když dojeli, byli všichni šťastní, že dojeli dobře. O tři dny déle připlaval Yetti za nimi a nesl i druhou část pokladu. Od té doby byl i Yetti také šťastný. Nakonec se rozhodl, že zde zůstane a bude jim nápomocen.

Matěj Smejkal, Radimír Popelík

Rok 1935, vysoko na horách v Himalájích žije zvláštní stvoření. Jmenuje se Yetti. Jednou se vydal na horu pro potravu pro horolezce. Došel na horu a vidí, že tam nikdo není. Šel se podívat do chatky, ale tam také nikdo. Vzteky zařval a svalil se. Na něj se nahrnula lavina. Zemřel! O tři tisíce let později v roce 4935. Jednoho krásného dne se do Himalájí vypravil německý profesor Adolf Böhm. Zrovna v pondělí hledal kosti zvířat. Nic nenašel, až do chvíle, když tu najednou uviděl něco chlupatého. S pomocníky to vyřezal z ledu a zjistil, že to bylo bájné zvíře Yetti. Převezl Yettiho do Německa. První den ho dali do chladících boxů. Druhý den jim utekl. Když ho našli, tak ho zastřelili a vystavili.

Martin Ševčík

Byl a ještě je jeden hrad Bezděz. Kdysi dávno na tom hradě žil král, který tomuto hradu, říkal Běs. Jak on sám říkal, byl to běs na tomto hradě žít. Okolo hradu a v jeho širém okolí byl samý les. Kam se člověk podíval, samý les. Pro člověka dobře, ale pro pana krále asi běs. Les kolem Bezdězu byl naplněn mnoha a mnoha lesními zvířátky. A protože jsou lidé někteří velice zlí, neváží si zvířat a nemají je rádi, byl les protkán i pytláky. To jsou lidé, kteří načerno loví naši zvěř. Na počínání pytláků nestačil ani lesník, ani myslivec. A tak to bylo samé: „Pane králi, pane králi, zase ti pytláci.“ A král už toho měl dost. Byl z toho velice nervózní a naštvaný. Král byl totiž takový zvláštní člověk. Jemu v lese vadili i pohádkové bytosti. Když se totiž v lese objevil někdo, kdo si chtěl zde odpočinout, projít si krásnou přírodu, byl odehnán. Zmizel a šel pryč a nikdy se již nevrátil. V lese totiž žil hejkal, ten když někoho viděl, začal hejkat, povykovat a lidé odešli. Snad i oni se báli. Král se snažil mu domluvit, ale nic naplat. Nic nepomohlo. Ani s lesními bludičkami to nebylo jednoduché. V lese se nacházel jakýsi rybníček, ve kterém se čas od času někdo vykoupal. Ale bludičky chodily lidi strašit, ty se lekli a utopily se. Vždycky se ve vsi říkalo, že tu oběť má na svědomí král. Ale nebyla to pravda. Král si jednoho dne vzal za ženu královnu a v lese začal být klid. Ale pozor, jen chvilinku. Strážný, který hlídal královský les, králi ženu nepřál. Ukázal loupežníkům tajnou cestu na hrad, kde se nacházel i poklad. Když se zjistilo, že poklad chybí, svolal král všechny strážné. Najednou se zjistilo, že jeden ze strážníků pomohl loupežníkům. Musel se omluvit všem, domluvit se musel i s bytostmi, které zde žily, ale hlavně loupežníky vyhnat z lesa. A najednou vše bylo v pořádku. V lese se nic nedělo a král pak mohl prohlásit, že je to tu bez děsů. A podle toho se začal hrad jmenovat Bezděz.

Matěj Smejkal

Byl jednou jeden les a v tom lese žil lesník ve své chaloupce. Staral se o prostředí lesa, aby zvířátka se zde měla dobře. A protože to byl první lesník v revíru, les vůbec neznal, rozhodl se, že se se zdejším okolí seznámí. Jak tak prochází svůj revír, potká se se zajícem, vidí lišky, po lese běhají srnky, ale uviděl i krále lesa, kterým je jelen. Jak tak prochází sem a tam, najednou našel hrad. Byl to hrad, který nebyl moc udržovaný. Lesník vkročil do hradu, a co nevidí. Uvnitř se pohybují různí skřítci. Asi lesníka ani moc nevnímají. Skřítci se schovávají, pobíhají, chtějí někam zalézt, ale nějak jim to nejde. A co čert nechtěl, najednou se objeví neznámý muž s puškou. Myslivec to není. Ale byl to přítel lesníka, který se nikdy ničeho nebál. Společně s lesníkem klábosí, povídají si své dojmy, až lesník říká: „Měli bychom ten hrad nějak pojmenovat.“ Přemýšlejí dlouho a dlouho, až najednou vzešel název Bezděz. A tak od té doby se říká tomuto stavení hrad Bezděz. Protože je tu krásná krajina, navštěvují toto místo turisté, návštěvníci lesa a tak toto místo se stalo historickou a kulturní památkou. Čas plynul dál, lesník se zabydlil a z jeho kamaráda se nakonec stal myslivec, Hrad se stal oblíbeným místem mnoha Čechů.

Tadeáš Hanke

Dnes uslyšíte pohádku o strašidlech. Nebudete se bát? Jestli ne, tak jdeme na to. Jedné noci na hradě Bezděz chodila po cimbuří Bílá paní. Jak tak chodila sem a tam, najednou spadla. Šel kolem lesník a říká si: „Ach, jo, ty strašidla.“ Odnesl Bílou paní do hradu. Druhého dne ráno si uvědomil, že zapomněl nasypat zvířátkům jídlo. Tak rychle běžel, Uf! Nebylo pozdě, ale zvířátka už tam čekala. Nasypal jim, chvíli se porozhlédl kolem, a šel. Třetího dne ráno se šel podívat ke krmelci. Jídlo bylo všechno snězené. To je divné. A zvířátka měla hlad. Lesník začal vyšetřovat, divil se a tak se rozhodl a zašel za myslivcem. Lesník s myslivcem koukají kolem dokola, uviděli stopy, podivují se. Ale podle stop poznali, že to byl kanec Pepa. Oba se zasmáli a nasypali další potravu do krmelce. Rozhodli se, že budou hlídat, aby zjistili, kdo k tomu krmelci z těch zvířátek chodí. Jak tak hlídají, přijde ke krmelci kane Pepa a všechno ostatním zvířátkům sní. Dohodli se s kancem, že mu udělají jiný krmelec, a ten bude jenom jeho. Jak si řekli, tak udělali. Udělali Pepovi jeho krmelec a pak již všechno bylo úplně v pořádku. Pepa měl své a ostatní zvířátka bývalý krmelec. A jestli ten Pepa ještě žije, má svůj krmelec dodnes.

Anička Fučíková

„Mami, řekni mi prosím pohádku, aby se mi dobře snilo.“ „Tak dobře, ale povím ti pohádku o hajném, lesníkovi, o víle na hradě Bezděz“, řekla maminka. „Tak dobře, ale už prosím začni.“

Na hradě Bezděz žilo tajemné stvoření, které každou noc honilo zvířátka, a lesník s hajným se každé ráno divili, proč jsou plné krmelce. Lesník napíše dopis hajnému do jeho obydlí, a vzkáže strace, aby ten dopis doručila. V dopise stálo: „…někdo mi v revíru honí zvířátka a já si myslím, že pochází z hradu Bezděz. ….sejdeme se v hájovně.“ V8, 45 hodin ráno se sešli a začali debatovat. A shodli se, že si na to stvoření počkají. Když byl myslivec na odchodu, tak se ujistil. „Tak ve dvanáct hodin v noci.“ Je přesně půlnoc a oba čekají v křoví. Možná tenkrát měli bláto na hřišti. Ale pozor, já bych měl asi také. Číhali a číhali….asi až do rána. „Tak to neopustíme, ne!“ Povídal hajný. Lesník křikl: „Co ne, jsem unavený a chci se vyspat.“ Ale ne, krmelec je zase plný a to tu celou noc hlídali. Každý koukal na jinou stranu než ten druhý. „Nebáli jste se?“ „Ne!“ Oba se na sebe podívali a táží se. Kdo to řekl? „Já jsem to řekla. Vždyť jsem vás viděla.“ Oba se otočili a tu viděli vílu. „Ty ty ty“.. koktal myslivec. „Ano, já jsem to stvoření, které krmilo ty zvířátka. Jsem lesní víla, opatrovnice všech zvířátek pod hradem Bezděz.“ Oba omdleli. „Tak v tom budu pokračovat,“ řekla víla. A tak víla dál krmila, ale změna v něčem přeci jen byla. Hajný s lesníkem se už nedivili, kdo plní krmelce. A tak se v hájovně scházejí každý pátek ve tři čtvrtě na devět nejen dva, ale tři. Hajný, víla a lesník. A možná se tam scházejí dodnes.

Adam Šantora

Byla jednou jedna trpasličí rodinka, která žila v kmeni starého dubu. Tento starý dub se nacházel uprostřed lesa, který se rozprostíral v prostoru, kde se nachází starý hrad Bezděz. Tento hrad je obklopen krásnými lesy s mnoha lesními zvířátky. Společně zde žili malý trpaslík Filda, jeho maminka Krosička a tatínek Pajda. V kmenu starého dubu se jim žilo přepychově. Měli krásně uklizeno a velice útulno. Jednoho dne se Filda rozhodl vydat se na procházku. Chtěl si totiž najít kamaráda, který by ho měl rád. Najednou potká veverku. Byla strašně moc zrzavá, asi jako Fildova košilka. Filda hned na první pohled se s veverkou skamarádil. Běhali spolu po lese, hráli si a Filda se rozhodl, že si jí vezme domů. Maminka byla velmi překvapena, ale Fildovi nedovolila, aby se s veverkou kamarádil. A tak ho napadlo, že ji může pomoci lesník. Vydali se spolu tedy za lesníkem. Ten se podivil, co veverka s Fildou u něho hledají. Filda vše lesníkovi povyprávěl, ale ten pravil: „Milé děti, já vám opravdu v tom nepomohu, musíte zajít za myslivce. Omlouvám se, ale je to těžké.“ Filda řekl: „To nevadí, my vám přesto děkujeme za radu.“ A tak se rozloučili a společně jdou dál lesem, cesta necesta až přijdou k myslivci. Ten se též podivil, co Filda a veverka potřebují a co tam dělají spolu. Filda opět myslivci vše povyprávěl, postěžoval si, že maminka nechce, aby se kamarádil s veverkou. Myslivec naslouchá a pak praví: „Milé děti, musíte maminku přesvědčit, že kamarádit s veverkou není nic špatného. A když jí přesvědčí, mamince to jistě nebude vadit.“ A tak děti poděkovaly a šly zpět. Pozastavily se uprostřed lesa a přemýšlely, jak to udělat, aby vše bylo dobré a v dobro se obrátilo. Filda vymyslel, že naučí veverku nějaké triky. Když se veverka všechno naučila, aby dokázala, že též něco umí, odebrali se spolu domů. Zašli k mamince, aby ji přesvědčili a dokázali, že kamarádit se s veverkou není opravdu nic špatného. Maminka naslouchala, koukala a nakonec řekla: „Děti moje, opravdu jte mě přesvědčily, že jste spolu věrní kamarádi.“

Nikola Ježková