Téma týdne – pohádky

Soutěž již skončila (20. 8. 2017 23.59).

Máte rádi pohádky? Kterou máte nejraději a proč? Píšete si vlastní pohádky? Pohádky radši čtete nebo se na ně raději díváte v televizi nebo na počítači? Chtěli byste žít v pohádce? Proč ano nebo naopak proč raději ne? Pokud ano, tak ve které?

Téma týdne – pohádky

Pokud chceš vyhrát tuto knihu, tak nám napiš pár veršů, jakkoliv dlouhou povídku nebo namaluj obrázek. Nezapomeň, že tvé příspěvky musí vystihovat toto téma týdne.

Své dílo pošli na *** soutěž již skončila *** a nezapomeň připojit své celé jméno a adresu, abychom Ti v případě výhry mohli odměnu zaslat.

Příspěvky, které nám zasíláte

Byl jeden orel a ten vyletěl nad lesy, nad pole, nad všecko až doletěl ke skleněnému domu a narazil do něj. A zlomil si křídlo. Pak přišel pan veterinář a orla si vzal domů a uzdravil ho. A orel už zase může lítat a křidélko ho nebolí.

Matýsek Ševčík, 4 roky

PEKLO

S kým nejsou žádné žerty?
No přece s pořádnými čerty!!!
To ví snad každé dítko,
i to největší kvítko,
peklo svou knihu hříchů má,
a tak o všech všechno zná.
A tak na každého lumpa dojde řada,
pak už nepomůže žádná rada,
na váze si to zkontrolují,
a už pod kotlem podpalují.
A tak je lepší hodným být,
a na zemi se dobře mít ;-)

Renata Ševčíková

Pohádky to je moje! Když jsem byl úplně malý, tak mi je četli máma i táta na střídačku. Ale každé úterý k nám až do dnes jezdí babička s dědou a od dědy jsem měl nejraději pohádky. Čte mi je z knížek, ale taky si je vymýšlí a ty mám nejraději. Nejlepší jsou o mašinkách a jsou srandovní. Ale když jsem byl malý dokonce mi pohádku předváděl, například jak vrána měla v zobáku voňavý sýr a liška ho od ní loudila.Tak děda si donesl z lednice sýr a tu pohádku mi zahrál. Pohádky mě asi nikdy neopustí. Mějte se fajn!!!

Matěj Kubát

Pohádky mám hrozně ráda, beru je za kamaráda,
každý večer čteme knihu, máme z toho bezva psinu,
děti v klidu poslouchají na princezny už se ptají,
na draka a pane krále, těší se neustále,
ale nejvíc rádi mají, ty čertovské pořád chtějí.

Hlavně když všechno dobře dopadne,
to nás radost popadne.
Ať jsou tam čerti nebo princezny,
důležité je, že dobro zvítězí.

Popelku a Z pekla štěstí, rádi v televizi máme,
potom když skončí rádi si o nich povídáme.
Dcerka by chtěla být Popelkou a tři oříšky mít,
krásné šaty nosit a na zámku potom žít.

Pokorná Olga

Babička vypráví pohádku

K nejlepším okamžikům každoročně patří vypravování mé babičky. Musíte uznat, kam se na ni hrabe třeba televize nebo jen tak obyčejná četba z nějaké knihy. Snad proto si neumíme představit dobu, kdy by naše babička řekla, že si máme jen tak jít číst nebo koukat na program v Tv. No posuďte sami, tohle nám třeba vyprávěla právě nedávno:

… za dávných časů v jednom království se narodil chlapeček. Nebyl by ničím výjimečný. Dvě kukadla, nosík, pusinku, na každé ruce… a jsme u toho, na každé ruce i noze měl však šest prstů. Copak dneska, děti, dneska by to nebyl problém. Ale tenkrát? Zrůda!

Naštěstí měl docela kliku. Kdyby se narodil v uhlířské chalupě, kdo ví, jak by skončil. Asi špatně …… Matěji, nekopej Adélku, nebo ti jednu vrazím. Tak, kde jsem to… jo, měl kliku. On se totiž narodil jako princ. A víte, děti, kdo je to princ? Nikdo? Co vás v té škole… Princ má tatínka krále a maminku královnu. Tak tedy byl to princ. Jenomže pan král nechtěl šestiprstého prince. …Adélko, co bulíš? Uhlířská chalupa? No… to je… no prostě barák pro chudý lid. No…

Tak pan král chtěl nového prince. Jenomže… co s tímhle. Tak ho prostě paní královně vzal …a že ho odveze někam do lesa. Sedl na koně a vyrazil. Jel a jel, les byl daleko, kůň se unavil. A tak pan král, že přespí někde v hostinci. Jenomže princ měl hlad a strašně brečel. A uřvané děti, Matěji, nikam nesmí, to si pamatuj. A už vůbec ne do hospody, to si bude pamatovat zase děda.

Dědo, skoč dolů do Večerky! Vezmi kilo cibule, rýži. Děcka, jíte rýži? Ne? Tak vezmi špagety! Tak jsme u té hospody. Princ řve, král neví co s ním, kůň chce do stáje pro obrok. To je koňské jídlo, Adélko, než se zeptáš. Naštěstí letěla kolem čarodějnice na koštěti. Už je děda zpátky? Ne. Tak tedy ta čarodějnice letěla kolem. Neměla děti, a tak že si toho chlapečka vezme za svého. Jako za vlastního. Král byl rád, že už se nemusí trmácet a hledat kus hlubokého lesa, a prince jí dal. Čarodějnice na nic nečekala. Vzala prince a letěla pryč. Měla chaloupku v hlubokém lese. Hele, děda. Postav vodu na špagety, jen jim to dořeknu … a jdu dělat oběd.

Tak ta čarodějnice se o prince starala, vychovala ho a on vyrostl ve statného mládence. Mamince hezky pomáhal. Pro vodu chodil, dříví sekal, bylinky o půlnoci sbíral a sušil. …Adélko, co tam zase kníkáš?… No … o půlnoci proto, že mají větší sílu. A pak jsou kouzelné a bába v lese může být čarodějnice. Proto: Aby to nebylo tak jednoduché, královna už žádného dalšího chlapečka neměla. Ani holčičku. A král si vzpomněl na prince. Jak se mu asi daří? A vlastně těch šest prstů by mu teď ani nevadilo. A hlavně chtěl jít do penze. Sedl na koně a jel prince hledat.

Co? Ta voda se už… No prostě, děti, tentokrát měl král kliku, našel les i prince. Kluk se mu velice líbil. Dal čarodějnici nějaké peníze za výchovu a prince si odvezl. Z prince byl král a on šel konečně do penze … a měl se jako váš děda. Teď běžte na zahradu a já udělám ten oběd.

Jo, s vnoučaty je tak krásně, viď, dědo. Zítra jim budu vyprávět o Karkulce. Ta je také hezká. Doma jim pohádky určitě nikdo nevypráví…

Jakub Hejna

Pasák a čert

Byl jednou jeden pasák. Neměl nikoho než své ovečky. Jednoho dne se ale jedna někam zatoulala a nikdo ji nemohl najít. Pasáček si sedl na velký kámen a začal vzlykat. A najednou … kde se vzal, tu se vzal… z dýmu se vynořil čert. Byl docela malý, ale zato hodně chlupatý a vousatý, a hlavně celý umouněný od popela. Na hlavě mezi černými kudrnatými vlasy mu seděly dva mírně zahnuté růžky. Na jedné noze kopyto a na druhé hnědá špinavá bota, která … jak se říká… měla pořádného žraloka.

„… brý den, vinšuju,“ zašišlal. Vzlykající pastýř se polekal, až skoro nadskočil. „Já jsem čert Bonifác,“ představil se. „B-b-b-brý den,“ pozdravil pasák ještě vylekaně. Poté se pekelník začal vyptávat, co se stalo, a tak mu to pasáček všechno vylíčil a znovu se dal do vzlykání. Bonifác ale nabídl svou pomoc a slíbil, že ji tu bude mít, než stačí říct švec. Nic netušící pasák s úsměvem souhlasil.

A opravdu. Ztracenou ovečku tu měl vcuku letu. Rozběhl se k ní, ale čert ho zastavil: „Ne tak hrrr, něco za něco. Já ti dám tvou ovci a ty za to půjdeš k nám do pekla. O tvé hospodářství bude dobře postaráno.“ Pastýři zkameněla tvář. Ale protože měl své ovečky nade vše rád, tuto nabídku přijal. A než se nadál, už byl v pekle.

Celé dny musel přikládat pod kotlem nebo zametat pekelnou špínu. Asi po měsíci tvrdé práce šel za čertem s prosbou, jestli by ho už nemohl propustit. Bonifác ale řekl: „Nu dobrá, když uhodneš tyto tři hádanky, pustím tě. První zní takto: Čtyři rohy, žádné nohy, chaloupkou to pohne. Kdo je to?“

„Hlemýžď,“ vykřikl odpověď bez rozmyšlení pasák.

„No dobře, další už bude těžší: Běžím, běžím, nemám dech, při tom ležím na zádech. Kdo jsem?“

„To je přeci lehké, je to řeka,“ odpověděl znovu bez zaváhání pasáček. Čert si povzdychl: „Také dobře, ale tahle už bude nejtěžší: Na jakou stranu padne zajíc, když ho myslivec střelí?“

Pasák se zamyslel a pekelník se zaradoval. Pořád přemýšlel a přemýšlel. A pak na to přišel: „Na chlupatou!“ Čert si jen dupnul a přenesl ho zpátky domů. Pastýř byl šťastný, že mohl být zase se svými ovcemi.

Po roce se ovšem Bonifác objevil znovu. „Zase ty?“ řekl pasák. „Zase já, v pekle se nám po tobě stýská,“ oznámil mu čert. „A nechtěl bys to probrat u piva?“ přišel s nabídkou pasáček. „Ne, to ne…“ a než se nadál, seděli v hospodě u piva. Nejdříve čert pivo odmítal, ale potom se napil, aby se neřeklo.

Po pátém pivu byl už Bonifác opilý a smál se všemu, co kdo řekl. Najednou se ale objevil kouř a z něho vystoupil Lucifer. Pekelník se lekl, ale znovu se začal smát. „Co to tady děláš?“ zeptal se rozčileně Lucifer. A než Bonifác mohl něco říct, oznámil mu: „Ty nevíš, že nesmíš pít alkohol? Odteď už nejsi čert,“ zakřičel vrchní pekelník a zmizel. Bonifác se tomu znovu akorát zasmál a nevypadal, že by ho to mrzelo.

A tak to všechno dobře dopadlo. Pastýř mohl zůstat se svými ovečkami a z čerta se stal obyčejný chlapík.

Adélka Hašková

Vysněná zátka

Tento příběh se možná stal a možná nestal. V jednom domě, v jedné kuchyni, žil byl jeden otvírák s kovovou hlavou a dřevěnou rukojetí. Už nebyl nejmladší, ale sil měl stále dost a svou práci vykonával pořád dobře. Den co den otvíral zátky na lahvích piva, limonád a jiných nápojů. Přes den ho většinou odkládali na stůl, v noci pak byl uložen v šuplíku mezi ostatní kuchyňské nástroje a příbory.

Jednoho dne, brzy ráno, majitelé domu přivezli nové limonády, které ještě nikdy předtím otvírák neotvíral. Zátky měly krásně barevné a lesklé. Když majitelé celou bednu s limonádami nesli do kuchyně, jedna zátka se ve svitu slunce, které dopadalo do kuchyně oknem, obzvláště zaleskla. Otvíráku se zdálo, jako by na něj mrkla. To nemohla být jen náhoda. Měl pocit, že k němu zátka promlouvá. Otvírák na ni se zalíbením hleděl. Zdála se v jeho očích barevnější, lesklejší a krásnější než ostatní zátky. Otvírák se nemohl dočkat, až se s ní setká. Těšil se, až ji otevře. Naneštěstí byla až na konci poslední řady…

Jak dny plynuly, otvírák postupně otvíral všechny limonády. Dělal to s neuvěřitelnou lehkostí a galantností a vždycky si dával záležet na tom, aby ho jeho vysněná zátka viděla.

Po dvou týdnech se otvírák konečně dočkal. V bedně zbyla už jenom jediná láhev… a to byla právě ta s jeho vysněnou zátkou. Celý den otvírák natěšeně čekal, až ji bude moct otevřít. Byl z toho sice trochu nervózní, protože věděl, že musí udělat skvělý dojem, ale přesto se velice těšil. Večer se konečně dočkal. Nastala ta chvíle. Otvírák se k zátce přibližoval stále víc a víc. Pak ji objal, pevně sevřel v náručí a jak nejlépe uměl, limonádu otevřel. Nadšeně na zátku mrknul a očekával, že mu zátka jeho gesto oplatí. Ta byla však chladná a místo odpovědi jen zasyčela: „Pssst.“

Otvírák byl zklamaný. Tak dlouho se na tuhle chvíli těšil. Teď však nenacházel slov. Zátka byla tak nafoukaná a povýšená, že tomu ani nechtěl věřit. Když ho stejně jako jiné večery uklízeli do šuplíku, byl smutný a zlomený. Bylo mu na nic. Jeho smutku a neštěstí si všimla vývrtka, s kterou se už delší dobu v zásuvce potkávali. „Už delší dobu tě pozoruji,“ zašeptala vývrtka. „Poslední týdny jsi byl veselý, a teď jsi jako hromádka neštěstí. Stalo se něco?“ Otvírák se na vývrtku smutně podíval a řekl: „Ale to nic. Jen jsem se zakoukal do špatné zátky.“ Vývrtka se pousmála a pronesla: „Kolikrát já jsem zažila nepovedené námluvy. Ani to nedokážu spočítat. To je holt náš osud. Vždycky láhev jen otevřeme a tím to končí…“

Dlouho si otvírák s vývrtkou povídali. Zjistili, že si jsou podobní víc, než mysleli a než bys řekl švec, našli v sobě zalíbení. A od té doby se večer co večer schází otvírák s vývrtkou v šuplíku a je jim spolu dobře.

Adéla Uhrová

Žil byl jednou jeden čert jménem Roháč. Ten pobýval pod zemí v Pekle, hlavním městě říše Podzemí. Roháč pracoval na ministerstvu zahraničí jako práskač. A to byla velice přetěžká práce, protože práce práskače spočívala v tom, že jste museli najít člověka, ale ne tak ledajakého, musel být pořádně drzý, prolhaný, zlý… zkrátka takový, aby zapadl do kolektivu v Pekle. A toho lidského červa, jak se odborně říká v Pekle, jste pak práskli a ministerstvo vyslalo svého zmocněnce, takzvaného napravovače, který přišel za tím člověkem a snažil se ho napravit.

Jednoho rána přišel našemu Roháčovi dopis přímo z ministerstva. Roháč zrovna snídal pálivé sušenky se šálkem lávy, když najednou zacinkal zvonek. Roháč otevřel dveře a za nimi stál malý rarášek se špičatýma ušima, na sobě měl pošťáckou uniformu.

A ten povídal: „Já jsem přišel, abys ty vzal ode mě tuhle čmáranici. Tak si ji vezmi …a nezdržuj.“ Roháč naštvaně vytrhl raráškovi z pazourků dopis a zabouchl mu dveře před nosem. Dopis byl poměrně stručný, ale dost vážný. V dopise se psalo, že se bude konat výprava nahoru na zemi, protože se potřebuje, aby se o lidech zjistilo něco nového. Dále zde stálo to, že nikdo jiný se nehlásí než on a že tedy výpravu Roháčovi ministerstvo laskavě povolilo.

Roháč si moc dobře uvědomoval, že k žádné výpravě se nehlásil, ale neměl na výběr. To psaní nebyla otázka, jestli souhlasí, byl to přímý rozkaz. A tak Roháč nemarnil časem a neochotně se vypravil na cestu. Nastoupil do pekelného výtahu, zmáčknul tlačítko úplně až nahoře. Za chvíli se výtah s Roháčem vynořil v cíli cesty, na zemi.

Roháč pomalu vystoupil z výtahu, rozhlédl se a nedaleko uviděl chalupu. Nejprve se tedy vydal tam. Když přišel před dveře, zaťukal a trpělivě čekal. Chvíli se nic nedělo, ale pak se najednou rozletěly dveře a ven vyběhl sedlák s vidlemi a hrozivě s nimi mířil na Roháče. Ten tedy vzal nohy na ramena a utíkal neznámo kam … a ještě přidal, když za ním křičel sedlák: „Ty kříženče, já ti pořádně vypráskám kožich, jestli mi sem ještě jednou vlezeš.“

Roháč běžel až do města, kde se konečně zastavil a řekl si: „No, to jsou lidi, chtěl jsem si s nimi popovídat a oni na mě hned vyletí a mávají nad hlavou vidlemi.“ Když se konečně uklidnil, vydal se na náměstí, kde se to hemžilo lidmi na trhu a také dětmi. Roháč si pomyslel: „Dospělí lidé jsou zřejmě dost hákliví na čerty, ale děti, ty by mohly být přeci jenom rozumnější.“ Rozeběhl se tedy za dětmi.

Děti si zrovna hrály na slepou bábu, ale to Roháč ovšem nemohl vědět. Vletěl přímo mezi ně. Všechny děti, kromě toho se zavázanýma očima, se rozeběhly do všech stran a křičely tak, že se země až otřásala. Roháč je nechápavě pozoroval a než se vzpamatoval, chytla ho malá ručka za nos. Roháče to bolelo jako čert, a tak začal zase utíkat někam pryč.

Dítě se ho ale jen tak nechtělo pustit. A tak Roháč utíkal i s dítětem pověšeným za nos. Doklopýtal tak až ke stánku s ovocem, kde stála stará babka s brýlemi tlustými tak, že div se přes ně nedalo ani koukat. Ta babička si proto spletla Roháče se zlodějem a jak bylo jejím zvykem, každého pobertu bouchla holí. Tloukla do Roháče tak dlouho, dokud se omylem netrefila do dítěte, které se stále drželo nosu jako klíště. Dítě se pustilo a Roháč upaloval k výtahu do Pekla.

Za okamžik byl ve výtahu a jak šílený mačkal úplně spodní čudlík. Když dojel dolů, pelášil na ministerstvo podat zprávu o tom, že lidé jsou extrémně nebezpeční a že si s čerty nechtějí povídat, hned vyrukují s vidlemi, chytají bezdůvodně za nos a mlátí všechny kolem na potkání.

Po tomto zážitku se vrátil domů a šel rovnou do postele, aby se vylízal ze všech ran, které při návštěvě na zemi schytal.

A ministerstvo? To vyslalo mírovou výpravu, která ale dopadla podobně jako Roháč. A od té doby čerti vychází na zem jen v zimě s Mikulášem, který je ochraňuje před lidmi.

Tomáš Zadražil

Autor:
Vydáno: