Téma týdne – prázdniny

Část prázdnin jsem strávila u dědy na Vysočině. V okolí je krasná krajina a silnice bez aut, proto se tam ráda a často projíždím na kole.

Jednou odpoledne, když jsem se na kole vracela z výletu, všimla jsem si, že na kraji lesa pobíhá malý hnědočerný pejsek. Hned mi bylo jasné, že to není žádná čistokrevná rasa, byl to spíš takový ten vesnický voříšek. Nejdřív jsem se ho trochu bála, protože psi obvykle nemají cyklisty moc v lásce a také jsem ho tu ještě nikdy neviděla. Tenhle voříšek ale vůbec nevypadal zle, spíš opuštěně, a když jsem přijela blíž, dokonce vesele vrtěl ocáskem. Přesto jsem raději nezastavila a jela dál, protože od rodičů jsem často slýchávala, že na cizí psi se raději sahat nemá.

Když jsem vyjela z lesa na louku, uslyšela jsem zase štěkání, a jakmile jsem se otočila, uviděla jsem za sebou toho voříška, celou dobu za mnou pelášil. Zastavila jsem a překvapeně na něj hleděla. On se také zastavil a v uctivé vzdálenosti se posadil, začal si olizovat své unavené tlapky a s vyplazeným jazykem oddechoval.

Vypadal mile a vůbec ne tak, jako by chtěl na mě útočit. Byl spíš hladový a zanedbaný. Bylo mi ho líto, a tak jsem mu ze svého batůžku vyndala zbytek svačiny, která mi zbyla. Byl to sice jen rohlík se sýrem, ale hned ho slupnul.

Pak jsem si náhle uvědomila, že už je moc hodin, že musím domů. Sedla jsem na kolo, rozloučila se s pejskem a jela domů. Když jsem přijela před vrata od chalupy a otočila se, hafík byl zase za mnou. Já už ale musela domů.

Před večeří jsem vyhlédla z okna a on tam stále byl, seděl a čekal, jestli se za ním nevrátím. Děda mi dovolil dát mu za vrata misku s vodou, aby neměl žízeň.

Když jsem se ráno probudila, netrpělivě jsem vyhlédla z okna a on tam stále seděl. S dědou jsme se tedy domluvili, že vyrobím malé letáčky a vylepím je v okolí, třeba se mi tak podaří najít majitele toho milého psíka. Děda mi zatím dovolil, abych se o voříška starala, chtěla jsem ho nějak pojmenovat, pak jsem si ale řekla, že Voříšek je pro něj vlastně to nejpříhodnější jméno. Od té chvíle jsem se o pejska starala, jako by nám patřil, krmila jsem ho,vykoupala a hrála si s ním. Byli jsme kamarádi.

Během příštího týdne se o voříška nikdo nepřihlásil. Mezitím jsme se s nalezeným pejskem opravdu sblížili. Už jsem si ani nedovedla představit, že by s námi nezůstal. Potom, co uplynul ještě nějaký čas, jsem dědečka přemluvila, abychom si Voříška nechali, a protože má děda psi moc rád, nakonec souhlasil.

Od té doby se k dědečkovi těším dvakrát více. Čeká tam na mě totiž i můj psí kamarád Voříšek.

Adéla Uhrová

Letos v létě jsme jeli do Itálie. Vyjeli jsme brzy ráno, abychom se vyhnuli kolonám na dálnici. Vyplatilo se to, protože jsme viděli svítání v Alpách. Na slunce v Alpách jsme se dívali ještě dlouho, protože jsme se stejně kolonám nevyhnuli. A potom přišly tunely. Pak se opakovaly Alpy, tunely, kolony, Alpy, tunely, kolony... Stojí to moře za to?

Po nekonečné cestě jsme konečně přejeli italské hranice a přišla otázka: „Kde že je to moře?“ Taťka po nás hodil otrávený pohled a mamka se jen usmála a řekla: „To si ještě chvilku počkáte....“ A měla pravdu! Po dalších pár hodinách jsme konečně vjeli do města. Byl tam strašný chaos. Spousta troubících aut, pokřikující Italové a cyklisté proplétající se mezi nimi. Když jsme dorazili k apartmánu, byli jsme mile překvapeni. Ubytování bylo krásné a hned vedle byl obrovský bazén. Když jsme vynosili všechny kufry z auta, naše první cesta vedla k moři. První dojmy byly skvělé. Písek byl příjemně teplý, moře bylo krásně čisté a pláž byla plná mušlí. Navíc jsme měli nádherný výhled na starý kostelík.

Druhý den jsme opět šli k moři. Užívali jsme si teplé vody a příjemných vln, když se najednou začalo ozývat: „Pozor, medúzy!“ Nikdo tomu nevěnoval pozornost a všichni se dál koupali. Ptala jsme se rodičů, co se může stát, a dozvěděla jsem se, že medúza může člověka ošklivě popálit. Začala jsem být nervózní, ale nikdo nehnul ani brvou. Najednou se ozvalo: „Pozor! Žralok!“ A opravdu byla vidět blížící se žraločí ploutev. Všichni začali hystericky utíkat z vody. A čekali, co se bude dít dál. Vtom ale vyběhli z vody dva italští chlapci a jeden z nich měl na zádech připevněnou umělou žraločí ploutev. Nejdříve byli všichni naštvaní, ale když se ukázalo, že u břehu opravdu plavali malé medúzy, nikdo se už na chlapce nezlobil a všichni byli rádi, že jsou z vody venku.

Po zbytek dovolené se už naštěstí nic takového nestalo. Mohli jsme si vychutnávat italskou zmrzlinu a pizzu, procházet se po večerním městě a cestou domů opět obdivovat krásu Alp.

Martina Říhová

Moje prababička bydlela v malé vesničce nedaleko Písku. Jako malý jsem k ní často jezdíval o prázdninách na návštěvu. Prababička chovala mnoho domácích zvířat. Po dvoře chodily slepice a kachny, u stromu se pásla koza, ve chlévě měla prase a několik králíků. Měl jsem tam pořád hodně práce. Krmil jsem králíky, sbíral vajíčka, pomáhal jsem sušit seno....

Jednoho dne jsme byli s prababičkou na návštěvě u sousedky. Šli jsme se podívat na malá koťátka. Dostal jsem od ní mourovatého kocourka, kterého jsme pojmenovali Venoušek. Byl moc roztomilý a přítulný. Netrvalo dlouho a Venoušek za mnou chodil jako pejsek. Prababička ho také rozmazlovala. Kocourek dostával samé dobroty. Asi i víc, než bylo zdrávo! A tak byla za chvíli z Venouška vypasená kulička. Maminka se na prababičku zlobila, ať ho pořád nekrmí.

Nějaký čas jsme ale Venouška neviděli. Měli jsme strach, že se ztratil. Jedno květnové odpoledne jsem si hrál s kamarády na dvoře a míč se zakutálel do stodoly. Když jsme pro něj utíkali, našli jsme Venouška na seně a u něj leželo pět mourovatých koťátek. Běželi jsme rychle za maminkou. „Maminko, našli jsme Venouška. Leží ve stodole na seně a hlídá něčí koťátka...“ Maminka byla trochu zmatená a šla s námi do stodoly. Pomalu jí došlo, že Venoušek to krásné nadělení nikomu nehlídá, a dokonce že to nebude ani Venoušek. „Děti, vypadá to, že náš Venoušek není kocourek, ale kočička.“ Všem bylo hned jasné, že to vypasené bříško nebylo jen z dobrot od prababičky.

Venouška jsme přejmenovali na Vendulku a je stále naším mazlíčkem. Její koťátka mají domov u nás na chalupě, ale i u známých ve vsi.

Jakub Hejna