Téma týdne – rodina

Už od malička jsem si začala plánovat, jak budu žít v dospělosti. Vždy jsem řešila nepodstatné věci, ale s přibývajícími roky jsem k tomu začala přistupovat odpovědněji.

Za velmi podstatné jsem brala povolání. Už od školky jsem chtěla být učitelkou. Bez ohledu na ostatní holčičky, které se chtěly stát princeznou nebo vílou. To mi vydrželo až doteď, i když se každý rok úplně mění předměty, které bych chtěla učit.

Dále jsem také řešila bydlení. Od narození žijeme v rodinném domku s velkou zahradou, na které si můj taťka postavil autodílnu, ve které teď pracuje. Vymyslela jsem, že rodiče by se mohli odstěhovat právě do dílny, starší sestra chce bydlet ve městě, takže s tou bych si starosti dělat nemusela, a já tedy můžu zůstat v domě. Sice nějaké malé úpravy budu muset uskutečnit, ale to nebude takový problém.

Jako důležité považuji i rodinu. Manžela tolik neřeším, to nechám samo vyplynout z dané situace. Ale děti bych chtěla dvě, i když vím, že se to nedá ovlivnit, přála bych si buď jenom holčičky, nebo jenom kluky. Z vlastní zkušenosti vím, že je to tak dobré.

Co bych ráda chtěla mít v dospělosti, jsou zvířata. Už odmala miluji psy, a to hlavně plemeno sibiřský husky. Chtěla bych jich asi tak šest. Mám i vymyšlená jména. A to jsou Waldemar Václav, Boleslav Síruis, René Rudolf, August Jiří, Vratislav Josef a Chrudoš. Uznávám, že to nejsou úplně typická jména pro psy, ale každé má svůj význam, a hlavně … mně se líbí. A navíc musím využít tu velkou zahradu u domu, na které se mohou všichni psi vyběhat.

To jsou pro mě nejdůležitější věci, které jsem si naplánovala, a doufám, že se mi všechny splní…

Petra Říhová

O letních prázdninách taťka naplánoval výlet vlakem do ZOO na Hluboké nad Vltavou. Celá rodina se na tento den moc těšila a také to, že pojedeme vlakem, přidalo tomuto dni na významnosti. Když jsme s malým zpožděním dorazili na nádraží na Hluboké, tak nás čekala nádherná procházka stromovou alejí až k zoologické zahradě.

Tady jsme už několikrát byli, ale vždy se nejvíc těším na výběh se zakrslými kozami, ale to jsem nečekal, kolik dalších zajímavých zvířat uvidím. Úplně mě uchvátilo pozorovat malé surikaty, jak stále panáčkují. Jsou to takové malé „myšky“, které žijí v houfu a neustále stojí na zadních a natahují svůj roztomilý nosík. Když jsme vcházeli do expozice „Český les“, tak jsem myslel, že mě tam nic nemůže překvapit, vždyť v našem lese byl snad každý. Ale zde jsem to vnímal úplně jinak, hned jsem zaregistroval zvuky ptactva … a co mě velice pobavilo, že mezi námi volně pobíhaly malé koroptve a ve stromech byli živí ptáci. Když jsme se dostali k exotickým zvířatům, tak jsme se všichni těšili na tygra indického, nejprve se nám ho nepodařilo zahlédnout, protože nebyl ve výběhu, ale krčil se uvnitř za sklem. Trochu mi ho bylo líto, že je tam zavřený a že nemůže jít, kam chce, ale táta mi vysvětlil, že se už narodil v zoologické zahradě a že kdyby jej vypustili do volné přírody, tak by nepřežil.

Nakonec jsme se konečně dočkali a přišli k výběhu s kozami. A protože se smí krmit na místě zakoupeným krmivem, hurá do ohrady. Takhle blízko k těmto zvířatům se dostanu vždycky jenom tady.

Cestou k výběhu jsme to vzali kolem plameňáků a kachen, od kterých je nádherný výhled na zámek Hluboká, kam nás chce vzít táta příště… a třeba pojedeme zase vlakem.

Byl to nádherný výlet plný nových zážitků a informací, například jsem se dozvěděl, že největší stisk čelisti má krokodýl… a to až přes dvě tuny…

Patrik Skovajsa

Moje babička bydlí kousek za vsí zvanou Nová Ves. Vedle ní se rozprostírá velký tajemný les, ve kterém bydlí spousta lesních zvířátek. A proto se to tehdy přihodilo…

Babiččin pes Eda je dobře vychovaný, ale když se otevřou vrátka a naskytne se možnost utéct… uteče.

Když jsme jednou přijeli na Ves, jak už bylo zvykem, Eda nebyl, ale rozhodně jsme nečekali, že si s sebou domů na dvorek přivede i hosta.

Vrátil se odpoledne… Já jsem šla právě natrhat pár malin a najednou spatřím Edu, jak se ke mně přibližuje. Vidím, že vedle něj kráčí jakási divná bytost, kterou jsem zatím nedokázala identifikovat. Běžím do chalupy a volám: „Babi, mami, dědo… Eda se vrátil, ale přivedl si někoho s sebou!“

Všichni zvědavě vyběhli ven. A nemohli jsme uvěřit svým očím, Eda pobíhá po zahradě s malým, pruhovaným divokým prasetem. Prvních deset minut jsme jen koukali, ale poté jsme se rozhodli zakročit. Děda šel na prasátko s koštětem a my na Edu rukama. Ale bohužel… neúspěšně.

Jednu chvíli jsme se o našeho pejska strachovali. Zaběhli s prasetem do keře a uslyšeli jsme jen Edovo vzlykání a báli se, že se mu něco stalo. Naštěstí to bylo jen zdání… , protože se zahákl obojkem o větvičku a nemohl se vymotat.

Naší poslední nadějí byla záchranná stanice Makov, která se nachází jen pár minut od chalupy. Zavolali jsme tam a za chvíli přijeli i s odchytovou klecí, do které se sele až napodruhé podařilo nalákat.

Pepa, jak jsme ho později pojmenovali, stráví ve stanici asi dva měsíce. Je to pro mě nezapomenutelný zážitek. Snad i na celý život.

Veronika Lingánová

Jmenuji se Martina a je mi 21let. Od doby co se rodiče rozvedli a já zůstala samotná vyrůstat s taťkem, jsem dostala úplně jiný pohled na budoucnost a celkově pojem rodina. Nejde o to jen v ní žít, ale vnímat všechny ty pocity kolem, které se kolem nás odehrávají. Neplánovala jsem nikdy v tak brzkém věku svoji vlastní rodinu, děti, manžela… Nyní je mi něco málo po dvacítce a je fajn pocit, mít v hlavě srovnaný život, vědět co chtít a hlavně vážit si všeho co mám. Našla jsem si před rokem přítele, odstěhovala se daleko od předešlých problémů, našla si menší rodinný baráček, kam jsem s sebou vzala i svých pět pejsků a nyní je to přesně rok, co jsem se seznámila s přítelem. Možná pro někoho brzy, pro někoho značka ideál, ale jsou tomu něco málo přes dva měsíce a jsem těhotná. Tolik bych si přála holčičku, dcerku, které věnuji veškerou svou lásku, svůj volný čas a snažit se být skvělou mámou, kterou já jsem bohužel téměř celý život při dospívání neměla. Přitulit se, cítit vzájemnou rodičovskou láskou, vše kolem. Skloubit rodičovství s výchovou a radostí z mých pejsků - mám dva zlaté retrívry a tři malé fenky kříženečků už pátým rokem. Je to můj největší koníček, má rodina. Přítel, mé budoucí miminko a pejsci - to je má rodina.

Martina Hrubá

Ahoj, jmenuju se Růženka a mou rodinu tvořím já, máma, táta a sourozenci Honzík, Toník a Bára. Nejstarší je Honzík a úplně nejmenší Toník. ☺

Zvířátka máme pejska Míšu který dělá furt všelijaké lumpárny, kozu Lízu která se hrozně ráda mazlí, kočku Syndey která se chce furt lísat, králíky, slepice, husy, křečka Píp-píp a prasátko Bobinu. Měli jsme i Bohouše ale ten, jak říká táta, vzal čáru. Zvířátka mám moc ráda.

Jezdíme na výlety, koupat se, na túry, na houby a borůvky, se sourozencema vymýšlíme bojovky… Rodina pro mně znamená, že přijdu ze školy a máma s bráškou tam na mně čekají, že se máme rádi a držíme při sobě.

Budu mít, doufám dvě děti - kluky a milujícího manžela, bydlet bych chtěla furt tady v Bochově protože se mi tu moc líbí.

Růžena Šimkaninová