Téma týdne – sci-fi

Šílený sen

Jedné noci se mi zdál takový zvláštní sen a ten vám dnes povím.

Probudil jsem se doma, kde mi něco přišlo divné, cosi tu chybělo. Ale co? Přemýšlel jsem. Sešel jsem proto o patro níž, abych se zeptal rodičů. Vešel jsem k nim do pokoje, ale nikde nebyli. „Kde jsou?“ pomyslel jsem si. Podíval jsem se z okna, protože mě zaujal podivný světelný úkaz. Byl to jakýsi zářící válec. Vypadalo to, jako by kdosi z nebe svítil na zem obří baterkou. Šel jsem tedy k němu, abych ho prozkoumal. Když jsem byl pod zdrojem, začal jsem se vznášet a poté mě nějaká síla táhla nahoru do obrovské mimozemské lodi.

Jakmile jsem se ocitl ve vesmírném korábu, okamžitě mě chytili neznámí tvorové s pěti očima, čtyřma rukama a jednou nohou. Skákali jako hopíci, ale stejně mě odtáli do cely. Nevěděl jsem co dělat, a tak jsem čekal na to, co se bude dít. Najednou přišla stráž a odvedla mě k veliteli.

Ljkoau řčei mvíluš?“ zeptal se mě.

„Co?“ řekl jsem.

Kapitán stiskl pár tlačítek a zvolal: „ Touto řečí mluvíš?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Jak se jmenuješ?“ odvětil.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu povím své pravé jméno…. nebo raději ne. Nakonec jsem se rozhodl: „Filip…“

Po rozhovoru mě vedli nazpátek do vězení. Cestou jeden ze strážných zaškobrtl a mně se naskytla příležitost utéci. Vystartoval jsem jako kulka z pistole přímo do únikového modulu.

Když jsem doletěl na nejbližší planetu, zjistil jsem, že to není Země. Jakmile jsem vylezl ven, okamžitě na mě zaútočilo nějaké zvíře, co vypadalo jako medvěd. Vzal jsem nohy na ramena a snažil se co nejrychleji prchnout z dosahu té šelmy. Ale ejhle, nohy mě přestaly poslouchat. Byly těžké jako z olova. Příšera se blížila. Už jsem viděl její zahnuté tesáky. Strachy jsem ani nemohl dýchat. Náhle stále nade mnou, příšerně řvala a otvírala mohutné čelisti, aby mě pozřela.

Leknutím jsem se probudil a chvíli jsem nevěděl, zda jsem ještě na jiné planetě, nebo ve své posteli. Když jsem se rozkoukal, šel jsem se ujistit, že je vše tak, jak má být. To byla úleva! Byl to jen sen.

Filip Kovářík

Záhada černé díry

Můj dětský sen se stal skutečností, a přestože to nebylo jednoduché, ve svých 35 letech jsem byl vybrán jako astronaut do unikátního NASA programu Vega 3000. Měli jsme prozkoumat životní podmínky na planetě X1, která se před 10 lety objevila v blízkosti černé díry. Družicové záběry dávaly lidstvu naději na nový život bez smogu, znečištěné vody a množství odpadků. I když to byl můj patnáctý start, těšil jsem se jako malé dítě. Dříve létali astronauti po skupinách, to už nebylo díky špičkovým strojům a vybavení nutné, takže jsem byl jediným členem na palubě. Zmocňovala se mě nervozita – tato cesta mohla být pro lidstvo zlomová.

Z kabiny bylo vidět jen zvířený prach a slyšet neskutečný zvuk silných raketových motorů. Cítil jsem , jak se raketa zdvihá do vzduchu. Dostat se do stavu beztíže bylo nádherné. Všechno šlo podle plánu do té doby, než jsem před sebou uviděl černou díru. Působila jako magnet a vychýlila mě z kurzu. Snažil jsem se raketu dostat zpátky pod kontrolu, ale nešlo to. Všechno kolem mě se začalo třást. Viděl jsem jen černočernou tmu, když vtom se přede mnou vynořila úplně jiná, dosud nepopsaná galaxie. Nikdy jsem o ní nic neslyšel a ani nečetl. Byl jsem v šoku.

Za chvíli byl stroj zpátky pod mou kontrolou a já očima hltal tu podívanou. Uprostřed na místě zářilo bílé slunce a kolem něho obíhaly tři planety – modrá… jako naše Země, zelená a červená. Zjistil jsem, že mám poruchu na jednom motoru. Muselo do mě něco vrazit… nebo to způsobila ta veliká rychlost. Nouzové přistání bylo nevyhnutelné. Rozhodl jsem se pro zelenou planetu, byla totiž nejblíž.

Když jsem přistál, udivilo mě, že ve vzduchu létají pestrobarevní ptáci, bylo zde mnoho zeleně, a dokonce v blízkosti se rozprostíralo velké jezero. Vše nasvědčovalo tomu, že je tady život! Sundal jsem si helmu s přívodem kyslíku a zjistil, že mohu klidně dýchat. Všude kolem mě byly stromy a keře, které jsem si pamatoval z dětství. To vše jsme na Zemi už neměli – rostlin bylo tak málo, že kyslík byl vyráběn synteticky. Jedinými živými ptáky byly vrány a voda měla šedý nádech. Tady byla voda průzračně modrá. Uslyšel jsem hlasy a bleskurychle poznal, že docela dobře rozumím. Byla to má rodná čeština, kterou už téměř nemluvím, protože všichni komunikují jen anglicky. Z dálky na mě mával děda Jirka.

Asi jsem po smrti, anebo se za chvíli probudím ze sna, říkal jsem si. „Co tady děláš, Honzíku?“ volal děda. Už dávno jsem nebyl malý Honzík. Nezmohl jsem se na slovo. Začal jsem mu překotně povídat o tom, co vše se stalo a proč jsem přistál na zelené planetě. „Já všechno vím, Honzo, ale teď si pospěš, musíme dát dohromady ten motor, protože jestli tady budeš víc než šest hodin, zemřeš a zůstaneš tu na věky.“ Pracovali jsme beze slov. Děda nás opustil po těžké nemoci, když mi bylo deset, a teď tady se mnou opravuje raketu. Řekl jsem mu, jak moc babička byla smutná, když zemřel, jak dlouho se trápila a dodnes na dědu myslí. Už jí bude 87 let, ale není tak veselá, jako když byla s ním. Zase mi odpověděl, že ví. „Pozdravuj ji a řekni, že se zase budeme mít hezky, už brzy,“ řekl vesele děda. Měl jsem na jazyku snad tisíc otázek, ale nezmohl jsem se na nic. Děda pilně pracoval a povídal o tom, jak je na této planetě hezky, protože na ní žijí jen samí hodní a rozumní lidé, takže to tady nemá kdo kazit. Je moc šťastný a má se tady jako v pohádce. Je tady všeho dost – nic nechybí, ale ani nepřebývá. Čas běžel a já jsem musel opustit tuto podivně krásnou planetu. Děda byl zručný a technicky nadaný, s mou pomocí si hravě poradil i s opravou motoru raketové novinky výroby 2038.

Rychle jsem nastartoval. Povedlo se a já se pomalu vzdaloval zelené planetě. Přede mnou probleskovaly stovky světel. Na radu dědy jsem sledoval jen to žluté - bylo to Slunce. Letěl jsem vstříc naší sluneční soustavě a za nedlouho jsem proletěl černou dírou zpět. Naprogramoval jsem autopilota na přistání na Zemi. Hlavou mi proudil milion myšlenek…. Takže po smrti se dostaneme na jinou planetu. Podle toho, jak jsme žili a jak jsme se chovali k ostatním, budeme umístěni na jednu z nich. Ti nejhorší skončí na červené. Je tam vše, co potřebují k životu, ale není tam žádné dobro. Děda mi také prozradil, že neexistuje žádná planeta, na kterou by se lidstvo mohlo přestěhovat. Jedinou nadějí lidstva je začít se chovat ohleduplně k Zemi. Zrušit továrny a žít v souladu s přírodou. Je to zlé, ale pořád je zde naděje!

Když jsem přistál, sdělili mi, že se mám okamžitě dostavit do nemocnice – s babičkou je zle. Přistoupil jsem k její posteli, chytil ji za ruku a pošeptal, že jí nesu pozdrav od dědy, ať se ničeho nebojí. Asi mi věřila, ale umřela s úsměvem na rtech. Ani já jsem nebyl smutný, měl jsem jistotu, že se zase všichni uvidíme a ještě na daleko krásnějším místě. Nikdy jsem nikomu neprozradil, co se ve skutečnosti odehrálo, nikdo by mi nevěřil…. a tak to má být.

Jan Žofka

Vzhůru ke hvězdám

Píše se rok 2045, je krásný letní den a já musím sedět ve školní lavici. V hlavě už spřádám důmyslný plán, jak opustit školu trochu dřív. Dneska je přeci můj velký den, budu si totiž plnit velký sen. Už to skoro mám, když v tom začne školní zvonek ohlašovat konec výuky.

Senzor na školní skříňce ozáří moji zornici a rozsvítí se zeleně. Ve spěchu beru batoh a utíkám ze školy. Před budovou si vyzvednu svůj tryskolet. Jedná se o létající desku poháněnou vodíkem. Měla jsem z tryskoletu hroznou radost, když jsem ho dostala loni pod stromečkem.

Cesta ubíhá rychle, ale ne tak svižně, jak bych si přála. Dnešek je pro mě nejvýznamnějším dnem v celém životě. Doma na mě čeká vyvrcholení projektu, na kterém už řadu let pracujeme s tátou. Myšlenky se mi zase rozebíhají všemi směry, když vtom málem narazím na procházejícího robota. Jsou jich teď plné ulice. Každý movitý člověk vlastní nejméně jednoho. Můj táta je biomechanický inženýr, tak máme doma nejnovější model tohoto domácího pomocníka. Robot se mi omlouvá a pokračuje ve své cestě dál.

Před naším domem zabrzdím a seskočím z tryskoletu. V domě se svítí a vidím v okně pobíhajícího tátu. Hned za ním vyrazím. U dveří mě překvapí tátům důmyslný otevírací systém. Postavím se metr před vchod a od hlavy až k patě mě sjede paprsek laseru. Klika cvakne a já můžu vejít dovnitř. „Tati, tati,“ volám a běžím do kuchyně. Otec už na mě čeká s gelovou maskou v ruce. Podrobně mi začne vysvětlovat, jak bude celý náš experiment probíhat. Nezapomene zdůraznit možný neúspěch. A teď o tom, o co nám přesně jde. Na základě nejrůznějších propočtů a příprav můj otec vymyslel stroj, který by nás dokázal donést až ke hvězdám. Tento přístroj pracuje na základě rozkladu hmotných částic a jejich následné zkompletování. Dokázat to je naším snem už hodně dlouho. Po složení bychom mohli v kosmu vydržet až 5 hodin v ochranných oblecích a následně by nás přístroj transportoval zpět na Zemi.

Všechny předstartovní přípravy obstarali naši roboti a teď už je to čistě na nás. Moje role je jasná. Musím zmáčknout zapalovací tlačítko a spustit celou akci. Oblékneme se do speciálních obleků z kevlaru. Cesta až na místo určení by nám měla trvat pouhé dvě hodiny. Otec si totiž vypůjčil ve výzkumném institutu nejnovější verzi rychlého pohonu, který překonává i rychlost světla.

Malá kevlarová raketa je připravena na zahradě k odletu. Okolí je dokonale utěsněné, aby rázová vlna neponičila dům. Nasadíme si s tátou ochranné gelové masky a vstoupíme do rakety, začneme odpočítávat zbylé vteřiny do startu. Jak se blíží konečná fáze, začínám být řádně nervózní. Otec pět vteřin před koncem odpočítávání zdvihne palec nahoru a dává mi tím jasné znamení.

Po stlačení startovacího tlačítka si dlouhou dobu nic nepamatuji. Když jsem přišla k sobě, začala jsem kolem sebe vnímat krásy vesmíru. Všude se rozpínal vesmír a já jako malá tečka jsem se vznášela v prostoru. Hned, jak mi začal fungovat mozek, jsem začala hledat tátu. Naštěstí byl hned u mě, přivázaný ke startovacímu modulu. Už začal také otevírat oči a kochat se prostředím. Na dýchací gelové masce se mi od něj objevil vzkaz: dokázali jsme to. Náš pobyt ve vesmíru jsme řádně naplánovali, a tak jsme věděli, co nás bude čekat. Tátův sen byl prozkoumat souhvězdí Kozoroha. Já jsem si udělala pár foteček a těšila se, až se pochlubím ve škole. Trochu jsem čekala, že mi asi nikdo nebude věřit, co jsme s tátou dokázali. Z myšlenek mě vytrhl otcův kontakt. Naznačil mi, že je čas jít. Všechno jsem nastavila a po jeho ujištění zmáčkla zpětné tlačítko.

Tentokrát bylo procitnutí nepříjemnější. Bolelo mě celé tělo, ale byla jsem ráda, že jsme zpět v pořádku na naší zahradě.

Večer jsem šla spát s úžasným pocitem z toho, co jsem zažila. Nemohu se dočkat, až budu vyprávět spolužákům o naší cestě ke hvězdám.

Diana Šnajdarová