Téma týdne – štěstí

Trvalo to minuty... hodiny... dny, než bylo vše v mé hlavě. Chození ze strany na stranu, vleže, vsedě, snažil jsem se najít správný styl. Nahlas, v duchu či v rámci složení básničky o literatuře potřeboval jsem najít ten správný způsob. Věděl jsem, že i kdybych se měl v noci probudit, musím umět vyjmenovat vše, co se týče literatury v devátém ročníku.

Kontrolní práce z literatury mi v této chvíli činila největší problém. Paní učitelka nám oznámila test. Já rád čtu, ne že ne, ale když přijde na to si zapamatovat, kdy jeden spisovat zemřel a kdy se druhý narodil, nebo rozdělit díla ke spisovatelům, nevím si rady. Proto jsem s učením začal hezky týden dopředu. Učil jsem se denně alespoň hodinku, někdy i dvě. Každý den jsem si zapamatoval něco nového.

Když nastal můj osudný den, klepaly se mi ruce i nohy. Byl jsem hrozně nervozní, ale když jsem uviděl písemku, všechna nervozita byla najednou pryč. Všechno jsem věděl, všechno jsem znal a test jsem mohl odevzdat s klidným srdcem.

O dva dny později jsem si mohl potvrdit staré známé přísloví, které říká: „Štěstí přeje připraveným.“

Kateřina Pirná

Byla jednou jedna chaloupka v lesíku s vysokými stromy a v ní žila sama stará babička. Střecha chaloupky byla zářivě červená a okénka byla udržovaná a do tvaru půlměsíce.

Jednou si babička vařila čajík z bylinek a sedla si ke stolu. Byla jí zima, protože kamna přes noc vychladla a v listopadu je jako každý rok už někdy trochu zima. Oblékla si teplý šál a dívala se z okna. Byl to jiný pohled než před pár měsíci. Na zahrádce už odkvetly skoro všechny kytičky a do krmítka na zahradě přilétalo stále méně ptáčků.

Taková trochu smutná ta zahrádka byla. Jen ty čtyři stromy tam stály, ale i ty byly unavené, smutné a holé. Jen smrk neopadal, pyšně se tyčil nad ostatní a díval se, jak lípa i jabloňka ztrácí poslední listy. Babička dopila čaj, a protože na chvíli vykouklo sluníčko, šla se posadit ven na lavičku. Nejdříve se podívala na sluníčko a zašeptala skoro nahlas: „Hezký den, sluníčko, děkuji ti, že tak hezky svítíš.“ Najednou se ozval hodně zvláštní hlas: „Hezký den, babičko, ještě se trošku ohřej, Lucie Nováčková, 7.B – Pohádkové postavičky

už nemám moc síly, ale snad tě mé teplo aspoň trochu zahřeje.“ „Co to bylo?“ Babička se lekla jen malinko. Zamávala sluníčku a řekla jen: „To mám ale štěstí, že dnes hřeješ.“

Po chvíli šla do světničky přiložit do kamen a do misky narovnala jablíčka. Byla krásná, leskla se na dálku a voněla. Babička si dvě rozkrájela a s velkou chutí snědla. Najednou uslyšela jemný hlásek: „Hezký den, babičko. Jsem ráda, že ti chutnají moje jablíčka.“

Babča se rozhlédla po světnici, usmála se a vyšla na zahrádku. „Já vím, to jsi byla ty, moje jablůňko, děkuji ti za tvá krásná jablka. Mám štěstí, že tě mám, jablíčka od tebe mi vydrží skoro celou zimu.“

Vrátila se zpátky, ale zatím v kamnech vyhaslo a v košíku už nebylo žádné dřevo. „Co se dá dělat,“ řekla si babička, vzala košík a belhala se do kůlny. Otevřela petlici a najednou zaslechla hluboký mohutný hlas: „Vezmi si, babičko, dřevo z mých větví, určitě ti bude stačit na zatopení.“ Babička dobře poznala, kdo na ni promluvil a otočila se: „Děkuji ti, milý modřínku, že mám od tebe dříví, mám štěstí, že tě mám.“

Poklidila světničku a za chvíli někdo ťuká na dveře. Šla otevřít a na prahu stála malá holčička. Nesla babičce vajíčka. Bydlela nedaleko a občas její maminka babičce něco poslala. „Pojď dál, Karolínko....“ „Dobrý den, babičko, já bych ráda, ale nemůžu. Maminka říkala, že se nemám moc toulat venku, protože mám rýmu a kašel.“ Babička poděkovala za vajíčka a zeptala se, jestli nechce Kája alespoň trochu čaje. Karolínka souhlasila a sedla si s babičkou ke stolu a napila se čaje z krásného ozdobeného hrníčku. „Z čeho je ten čaj?“ Než stačila babička něco říct, obě se zarazily, protože uslyšely zvláštní hlas: „Ten čaj je z mých květů, určitě zažene tvou rýmu i kašel, Karolínko.“

„Kdo to mluvil?“ divila se Kája. Babička pohladila Káju po vláskách a odpověděla. „To byla lípa. Ještě, že tě mám! Jsi také mé štěstí, lípičko.“

Obě dopily čaj a Karolínka se vrátila domů. Babička sice nebyla bohatá, ale měla velké štěstí....

Jolana Blažková

Tak se zase na mě jednou štěstí usmálo a moje literární práce patřila k těm oceněným. Nechci se tvářit nafrněně, žádný strach, nemám v úmyslu troubit do světa své titěrné úspěchy. Nedá mi to ale, abych se nad tímto projektem aspoň nezamyslel.

Úkolem nás studentů bylo napsat esej nebo příběh na téma: „skromnost". Přiznám se, ze začátku jsem trochu váhal. Sám skromný rozhodně nejsem a v mém okolí neznám nikoho, kdo by dobrovolně skromným byl. Nikdo z nás doma ze skromnosti neodmítne kapesné, nezlobí se na rodiče, pokud zakoupí módní kousek do šatníku, nebojuje proti tomu, aby se pořídil nový mobil v případě, že starý dosluhuje.

A možná proto, že jsem zrovna v tu chvíli skromný nebyl, zkusil jsem napsat o skromnosti a neskromnosti jednoduchý příběh. Moje neskromnost byla podpořena i tím, že vyhlašovatelé soutěže nabízeli pěkné ceny. Ty se hodí vždycky! A taky mě lákal raut, který měl být součástí vyhlašování výsledků.

Stůl to byl bohatý, nabízely se chlebíčky s různými druhy pomazánek. Některé byly klasické, jiné přímo exotické. Byla tam pomazánka z uzené chobotnice, z avokáda a krůtích prsou nebo z naklíčených zrn, jako alternativa pro ty, kteří nejedí maso. Ve slaném koutku byly různé druhy pečiva a dobrot sypanými hrubou solí, semínky a bylinkami. Největší stůl byl kulatý, pořadatelé asi správně předpokládali, že se u něho strhne bitka, nabízel masové speciality. Byly tady k mání takové malé řízečky, opékané a grilované kousky masa, voňavé rolády plněné vším možným a taky nějaké uzeniny. K pití se podávaly ovocné a zeleninové džusy, limonáda, voda a víno. Na volných místech na stolech byly mísy s brambůrkami a tyčinkami, ovocem i zeleninou.

Možná se právě ptáte, co mě vede k tomu, že vám tady dopodrobna popisuji nějakou úplně nezajímavou akci. Pomazánky, uzená žebra ani řízky stejně už žádné nezbyly. A právě v tomto je, jak se říká, zakopaný pes.

Literární a výtvarná soutěž ocenila ty, kteří psali o skromnosti. Pozvánku dostali jejich učitelé i spolužáci, případně rodiče. A možná proto, že se nás v tom malém sále sešlo tolik, došlo k situaci, která ukázala pravou tvář nás zúčastněných. Skromní lidé si nabírali takové porce jídla, které by jinak vystačily na dva až tři dny. Cpali do sebe chlebíčky a přikusovali zákusek. Brambůrky brali po hrstech, olízali mastné prsty a do hromady sáhli znova. Tácek s tyčinkami se převrátil a vysypal na zem. Všichni se v tom šlapali a bojovali o dalšího kus jídla. Popadli plastový kelímek s pitím, usrkli a nechali ho nedopitý stát. Chtěli přece vyzkoušet i ostatní druhy džusů.

Nevím, možná byli k tomuto ocenění do sálu vpuštěni nějací vyhladovělí občané. Já si takovou spoušť jinak neumím vysvětlit. Do třech minut nezbylo na stole kromě několika listů salátu vůbec nic. Kdo zaváhal a nepopadl aspoň blumu, měl smůlu. Skromní lidé ho ten večer prostě předběhli.

Adam Bártek