Téma týdne – Vánoce

„A babičko? O čem si ty myslíš, že jsou Vánoce?“

„No… Vánoce, svátky pohody.“

„A babičko? Máš pro mě dárek?“

„Neboj se, mám pro tebe něco výjimečného…“

„Je to Barbie panenka? Nebo domeček pro panenky? A co třeba autíčko? Nebude to snad ještě něco většího?“

„Hm, zajímalo by mě, o čem si ty, vnučko, myslíš, že jsou Vánoce?“

„No,…o dárcích přeci? „

„Jenom?“

„A ještě o pohádkách…“ Odpověď pětileté vnučky babičku nepřekvapila.

„A babi? Jaké tys měla Vánoce? A kolik krásných dárků ti Ježíšek přinesl?“

„Víš, nechci ti kazit iluze o dokonalém štědrém dni, ale ten můj začínal docela obyčejně. Neměli jsme napečeno tolik plechů cukroví, ani televizi na sledování pohádek. Dokonce si představ, že ani dárky…“

„Babi, ty jsi nikdy nedostala panenku?“

„Jednou jsem byla s maminkou v obchodě. Byla tam ve výkladní skříni… taková drobounká… Byla ti trochu podobná. Pro maminku bylo očividné, že po té panence toužím. Tu panenku, co jsem si vysnila pod stromeček dostala moje sestra. Ze začátku mi ji nechtěla půjčit, ale po čase mi ji dala, protože si s ní už nehrála.“

„A taky jste spouštěli lodičky?“

„No, to víš, že jo. To k Vánocům patří. Ale hlavně jsme všichni byli spolu. Celá rodina se sešla a zpívali jsme, šli jsme do kostela na půlnoční mši.“

„Jó, to byly časy. To víš, my jsme neměli tolik dárků jako vy. Když jsme dostali jeden, tak jsme byli rádi. Ale měli jsme něco, co i vy máte, jen si někteří neuvědomují, že to je ten pravý smysl Vánoc.“

„Co je ten smysl Vánoc?“

„Být s rodinou, kterou máš jen jednu.“

„A babičko? Ty mě máš ráda?“

„Jistě, že tě mám ráda a teď už spinkej, ať na Štědrý den jsi čilá?“

Babička pozdě večer odešla domů, ale na cestě se jí stala nehoda. Babička po pár dnech zemřela. O pár let později její milovaná vnučka na půdě narazila na bednu, na které je napsáno Pro moji vnučku k Vánocům.

„Nezapomeň ani všechny dárky světa ti nenahradí lidi, kteří ti dali dar života,“ stálo na lístečku uvnitř, když děvče otevřelo krabici. Na dno jí padá slza, tam kde leží malá panenka.

Lucie Abera

Když jsem byla malá, vždy jsem se moc těšila na Vánoce… no samozřejmě… že na dárky, ale ze všeho nejvíce na to, jak vyjdu ven a všude bude bílo. Spousta sněhu, bělounké závěje, padající vločky.

Při pohledu z okna jsem se dívala na tu nádheru a těšila jsem se, až s mými rodiči vyběhneme na dvůr na chaloupce a zkoulujeme se. Tatínek řádil jako sněhová rolba, takže za chvíli jsem byla celá bílá jako sněhová královna.

A konečně přišel čas na stavění sněhuláka, každý rok, pokud je sníh, vymýšlíme nové sněhuláky. Za ta léta mi nejvíce utkvěla v hlavě paní Sněhuláková, měla krásné ladné křivky, široký úsměv a koště. Když všichni odešli na kávičku, zůstala jsem s paní Sněhulákovou sama. Otočila jsem se, že se půjdu ohřát do chaloupky, když se za mnou ozvalo nenápadné: „Ehm, ehm… a co klobouk.“ Strnula jsem a rozhlédla jsem se a nikde nikdo. „Hm,“ řekla jsem si, „asi místní rozhlas, jdu na čaj….“ a znovu se ozvalo: „A co klobouk? Je mi zima na kouli.“ Pomalu jsem se otočila a viděla jsem ten široký úsměv z kamínků a najednou mi to došlo. Sněhulák, vlastně Sněhulačka říká: „Moc nekoukej a rychle mě obleč, ať nenastydnu, stačí, když mi uděláš knoflíčky. „Ty mluvíš?“ Ona zašeptala: „No jasně,jenže na knoflíky jsi nikdy nezapomněla, tak jsem si letos musela ozvat.“ Vzala jsem tedy uhlíky a vyzdobila jsem jí obleček, byla moc spokojená. A prozradila mi tajemství…. „když si něco moc přeješ, tak se ti to splní, dokonce uslyšíš mluvit sněhuláky, jenom je třeba být stále uvnitř dítětem a věřit v nemožné!“

Od té doby, když napadne sníh, postavím sněhuláka, krásně ho nazdobím a naslouchám.

Vždy, když vidím,jak si lidé ubližují, mám strach, že také přestanu i já – rozumět sněhulákům…

Lucie Boháčová

Jako každý rok jsou tu opět Vánoce. Skvělá vánoční atmosféra, nikoho nic netrápí a všichni se těší na večer 24. prosince.

Protože je zima a sníh, stavíme si s mladší sestrou na zahradě sněhuláka. Na velkou spodní kouli menší jako tělo … a na tu ještě menší jako hlavu….na tělo malé oválky jako ruce … uhlíky jako oči, pusu a knoflíky … mrkev jako nos … do ruky koště a na hlavu hrnec.

„Páni, ten je krásný!“ zvolala z okna maminka. Vypadá jako živý.“

„Ano, ten se vám opravdu povedl,“ přidal se tatínek. „A teď se pojďte ohřát.“

Doma jsme si dali čaj a já se sestrou jsme se stále dívaly z okna na náš výtvor. „A zítra už jsou Vánoce,“ řekla mamka. „Jupííí!“ vykřikla Ema s plnou pusou cukroví, až mi málem přistál vanilkový rohlíček na hlavě.

Další den – to už bylo tady. Každý se nemohl dočkat večera. Na vynikající teplou večeři, ale hlavně aýž Ježíšek nadělí od stromeček dárečky. Těšili se všichni, až na sněhuláka.

Když jsme šly s Emou po obědě ven, rozhodly jsme se, že se budeme koulovat. Najednou jsem něco zaslechla. Jako by to říkalo: „Ach … jo!“ Myslela jsem, že si povzdechla Ema, a tak jsem se jí zeptala: „Co se děje?“ ale nevypadala, že by byla smutná. „Nic, co by mělo být?“ řekla a podívala se na mě udiveně. Dívala jsem se kolem sebe, kdo by to asi mohl říct. Nikdo kromě Emy a sněhuláka tam nebyl. A vtom mě to napadlo. Sněhulák! Ještě včera vypadal vesele a dnes jako kdyby byl smutný. Podívala jsem se na něj. A zase: „Ach… jo!“ Viděly jsme ho se sestrou, jak to říká. „Co se stalo, sněhuláku?“ otázaly jsme se ho najednou. „Vy alespoň máte s kým slavit Vánoce. Máte rodinu, večeři, dárky, teploučko a jste šťastní. Já jsem tu sám a musím se na vás akorát koukat, jak jste veselí,“ odpověděl sněhuláček. Dohodly jsme se s ním, že ho vezmeme k nám na večeři a třeba také dostane od Ježíška dárek.

Navečer jsme ho daly do lavůrku a odnesly nahoru do pokoje. Pro rodiče to bylo překvapení.

Když už jsme seděli všichni u stolu, maminka donesla rybí řízky a bramborový salát. Než jsme začali jíst, vykřikla jsme: „Počkejte, počkejte, je tu ještě někdo, kdo by s námi chtěl slavit Vánoce.“ Rodiče se na mě udiveně podívali. Běžela jsem do pokoje pro sněhuláka. Ale když jsem tam přišla, v lavůrku byla jen voda a v ní plavala mrkev a několik uhlíků. Roztál se.

Přinesla jsem ho zklamaně do kuchyně. „To byl sněhulák ze zahrady, měl s námi oslavit Vánoce,“ oznámila jsem smutně. Tatínek vstal, smutně se na mě podíval, pohladil mě po hlavě, vzal ode mě nádobu s vodou a postavil ji na zem, pak mě odvedl beze slov ke stolu.

Když jsme dojedli, šli jsme ke stromku. Celé rodině se rozzářil úsměv na rtech. Všechen smutek byl pryč.

Po rozdání dárečků jsme šli na zahradu. Ze sněhu jsme postavili čtyři sněhuláčky. Celou rodinku. Už jsme to nebyli jen my, komu se rozzářil úsměv.

Adéla Hašková

Večer před Štědrým dnem chodím brzy spát. Nevím ani proč, snad jen, abych se co nejdříve dočkal. Vždy ráno nemohu dospat a těším se na ten kouzelný okamžik, který přichází jen jedinkrát v roce. Ráno už mě budí ta omamná vůně jehličí. V obývacím pokoji se rozprostírá krásně ozdobený vánoční strom.

Letos bylo vše jinak. Probudím se a stromeček nikde. Běžím k rodičům do ložnice, ti ještě spí. Vzbudím je, také se diví a já dostávám strach, že letos na nás Ježíšek zapomněl.

Snídáme vánočku s čajem, díváme se na pohádky a přemýšlíme co dál. Rozhodneme se, že jako každý rok dojdeme do kostela pro betlémské světlo a cestou nás třeba něco napadne. Když se vrátíme domů, čeká na nás veliké překvapení. V pokoji stojí překrásná jedlička. Chystám se jít pomoci mamince s večeří a najednou se ze stromečku ozve jemný hlásek: „Adámku, pojď sem, hezky se posaď a poslouchej.“ „Povím ti, proč se váš vánoční stromeček letos opozdil“ „Cestou nás zastihla veliká sněhová bouře a tři sobi se zranili. Bez nich jsme nemohli letět dál. Ale viděli jsme z nebes, jak jsou všechny děti smutné a že bez stromečku by ani nebyly Vánoce. To betlémské světlo, které jste z kostela přinesli, osvítilo celou oblohu a ukázalo nám cestu dál. Jsem rád, že jsou Vánoce zachráněny.“

Najednou slyším maminku, jak volá, ať jí jdu pomoci obalovat kapra a nandat na talíř vánoční cukroví.

Když se večer stromeček rozsvítil a na něm září má ozdoba pousměji se na ni, zamávám. Jen já vím to sladké tajemství, jak to letos doopravdy bylo. Hezké Vánoce všem.

Adam Karásek

Je týden před Vánocemi a já jsem jako každý víkend u svého dědečka, který bydlí nedaleko Písku ve své malinké, ale malebné chaloupce. Ráda k němu jezdím, protože je tam sám a vždy mi vypráví zážitky z mládí.

„Dědo, dědečku, prosím, pověz mi, jaké jsi měl ty Vánoce, když jsi byl malé dítě,“ prosila jsem. Děda se pohodlně usadil do houpacího křesla, které měl u okna. S úsměvem se zahleděl do bílé krajiny a spustil….

„Když jsem byl já malý, Vánoce pro mě byly něco, na co jsem se těšil celý rok. Maminka byla švadlena a tatínek prodavač v našem obchodě, a tak jsme neměli moc peněz, abych dostal pod stromeček vše, co jsem si přál. Pamatuju si, že jsem jedny Vánoce dostal hokejku a brusle a celou zimu jsem projezdil a našem rybníku za domem. Mělo jsem obrovskou radost.

Nikdy u nás doma nezáleželo na tom, co kdo dostane, ale hlavně, že jsme byli spolu šťastní a zdraví. Poslední dobou jsou jen Vánoce o dárcích a je to jedna velká reklama.“ Viděla jsem na něm, jak na to rád vzpomíná, skoro měl až slzy v očích. „Ale Nelinko, něco ti můžu ukázat. Potom, když jsem byl dospělý, měl jsem rodinu a tvá maminka byla malá, psala vždy Ježíškovi, a já dodnes ty dopisy mám schované na půdě, pojď se mnou, já ti je ukážu.“ Vystoupali jsme příkré schody. V krabici, které ležela v koutě, byla psaníčka. Děda je vzal dolů a položil na stůl. Byla trochu cítit zatuchlinou. Na každé obálce, která tam ležela, bylo napsáno: Vánoce 1982….. Vánoce 1983……. . Bylo každým nápisem vidět, jak pisatelka roste a jak se jí zdokonaluje písmo.

„Dědo, můžu si nějaký přečíst?“

„To víš že ano…. třeba tenhle…. ten je můj oblíbený, to bylo Ditunce teprve 7 let a chodila do 1. třídy …. a poprvé psala dopis sama. Koukej!“

milí ješížku, já ditunka s písku bich si přála kolo kníšku a panekku kterou má mirka s 1.A. Prosim přines my to děkuju Dita k.

Když jsem to četla, smála jsem se já i děda. „To je roztomilé,“ řekla jsem.

„Neli, už půjdeme radši spát, je spousta hodin. Nechtěla jsem si jít lehnout, ale cítila jsem na sobě, jak jsem unavená.

V posteli jsem nad tím, co mi děda vyprávěl přemýšlela. Nevím, jestli byla lepší doba, nebo lidé, ale Vánoce měly své větší kouzlo. A abych nezapomněla, musím se zeptat, co vlastně ten Ježíšek malé Ditunce ( tedy mé mamince), vlastně vůbec přinesl…

Nela Lusková

Jednoho dne se na louce před lesem sešla všechna lesní zvířata. A statný jelen začal slovem na úvod: „Dnes jsme se tu všichni sešli proto, abychom letos poprvé všichni společně oslavili Vánoce!“ „Takže bobr s medvědem donesou strom. Bobr překouše strom a medvěd jej donese. Paní Jezevcová s panem Jezevcem upečou perníčky, myši donesou svíčky. Ježek donese ozdoby. Ptáci ozdobí strom. Lišky uloví kapra, straky donesou hvězdu na vrchol stromu. Až bude všechno hotovo, uspořádáme Vánoce.“ Domluvil jelen. A tak se stalo 24. Prosince, že všichni společně oslavili Vánoce. To bylo radosti a smíchu. Slavíci zpívali koledy. A za několik dnů oslavili všichni opět společně Silvestra. A ten byl stejně tak veselý a krásný, jako Vánoce. A tak všichni vyšli společně na Nový rok tou správnou nohou. Všichni byli přátelé a kamarádi.

Lukáš Hána, Petr Kokstein, Tadeáš Hanke
VEVERUŠÁCI

Za devatero městy a devatero domečky, byl jeden lesíček, ve kterém žilo spousty zvířátek, ale hlavně myška a medvěd. Jednoho dne pekla myška vánoční cukroví a medvěd šel do lesa pro vánoční stromeček. Všechny stromy ale byly úplně bílé, protože byly zaváté sněhem. Medvěd kvůli tomu musel sníh sfouknout. Hledal a hledal ten nejhezčí vánoční stromeček, co jde vůbec v lese najít. Za chvilku našel ten nejkrásnější vánoční stromeček. Stromeček uřízl a nesl si ho domů. Cestou ucítil nějakou pěknou vůni. Šel za vůní, až došel do jednoho malého domečku kam se málem ani nevešel. Ale nakonec tam vlezl. Uviděl tam myšku, ale myška se strašně lekla. Medvěd jí řekl, aby se nebála, že jí nic neudělá. Myška se ho nesměle zeptala, proč vůbec přišel. Medvěd odpověděl, že tu něco nádherně voní. A myška řekla, že právě peče vánoční cukroví. Medvěd se jí zeptal: „A co je to vůbec cukroví?“ Myška medvědovi vysvětlila, že cukroví je taková sladkost, co se peče na Vánoce. Medvěd odpověděl, že cukroví nikdy nejedl. Myška mu tedy dala ochutnat. Medvěd ochutnal a řekl: „Mňam, to je ale dobrota. Neupekla bys mi nějaké cukroví na V8noce?“ Myška odpověděla: „Samo sebou, proč by ne.“ Medvěd tedy řekl myšce, kde bydlí a šel s vánočním stromečkem domů. Druhý den byly Vánoce. Myška medvědovi nesla cukroví. Když přišla, posadila se vedle medvěda a ten ji navrhl, že by u něj mohla zůstat. Myška u medvěda zůstala, rozbalili si dárky a prožili Vánoce spolu.

Bětka Langmajerová, Kačka Hulová
VEVERUŠÁCI

Byl den před Vánocemi a Ježíšek si četl dopisy, které poslaly děti. Za chvíli dorazil za Ježíškem „vánoční skřítek“ Rolnička, který Ježíškovi zatancoval šťastný taneček. Ježíšek řekl: „Co se děje Rolničko?“ Rolnička mu odpověděla: „Zítra jsou Vánoce a budeme rozdávat dárky. Juchůůů:“ Ježíšek se zasmál a řekl: „Také se těším. Tak běž připravit kouzelné saně.“ Tak Rolnička šel a Ježíšek šel spát. Hned ráno se Ježíšek převlékl do vánočního a šel se podívat, jak Rolnička připravil saně. Jakmile Ježíšek dorazil k saním, tak uviděl Rolničku, jak spí v pytli s dárky. Ježíšek Rolničku vzbudil a zapovídali se o tom, co dělala Rolnička v pytli s dárky. Povídali si, tak dlouho, že odbila pátá hodina. Ježíšek s Rolničkou, nastoupili na saně a letěli oblakem do měst. Najednou uprostřed lesa uviděli krásného soba, který se ztratil. Ježíšek letěl přímo k němu a vyzkoušel, jestli umí létat. Sob uměl létat, ale byl zraněný. Ježíšek už neměl mnoho času. Vzal malého soba, ošetřil a pojmenoval ho Tracenáček. Připnul si ho k saním a letěli rozdávat dárky. Nejprve letěli do města Cukrouškova, pak do Rusňáčkova, Sobíkova, Papučíkova a nakonec do Sáňkova. Dětem se dárky líbily a doufám, že se budou líbit i vám. A zazvonil sobíček, to je váš Ježíšek.

Nikola Ježková
VEVERUŠÁCI

Jednou na kraji lesa se rozhodla zvířátka, že budou slavit Vánoce, tak jako lidé. Na kraji lesa žilo spoustu zvířátek – třeba srneček Parůžek, veverka Zrzečka, ježek Bodlinka, jezevec Skvrnka, sova Koukalka a myška Hrabalka. Srneček Parůžek měl moc hodnou maminku. Ta navrhla, že by se mohla napsat jména všech zvířátek v lese, ta by se potom dala do misky a nakonec by každé zvířátko vylosovalo nějaké jméno jiného zvířátka. Tomu by pak vyrobilo zvířátko dáreček. Na Štědrý večer by mu dáreček předalo. Všechna zvířátka souhlasila, vylosovala si jména a šlo se pro vánoční stromeček. Když ho přinesla, šlo se zdobit. Stromek ozdobili šiškami, žaludy, barevným listím a podobnými ozdobami. Uplynulo několik dnů a přišel den, kdy mělo každé zvířátko přinést dárek pod stromeček. „Tři, dva, jedna, teď“, řekla srna a všechna zvířátka se rozběhla hledat svůj dárek. Srneček Parůžek, svůj dárek nenašel. Srnečkovi měla dárek přinést myška Hrabalka. Ale myška Hrabalka udělala tak velký dárek, že ho nemohla vytáhnout ze své nory. A tak srneček šel se svou maminkou navštívit myšku Hrabalku. Zavolali na ni. Ona se ozvala: „Jsem tady,! Uvízla jsem tu.“ Srneček se svoji maminkou jí pomohli ven. Myška Hrabalka jim všechno vyprávěla a srnečkovi dala dárek. Nakonec udělali velkou hostinu. Všechna zvířátka si moc pochutnala na dobrotách. A srneček řekl: „Tohle je ten nejlepší den v mém životě.“ Všechna zvířátka to též potvrdila. A nakonec zazvonil zvonec, a mé pohádky je konec.

Ema Svobodová
VEVERUŠÁCI

Jednou na Vánoce se zvířátka sešli v jedné chaloupce a slavili Vánoce. Zdobili stromeček, pekli cukroví ze zeleniny i ovoce. Hráli různé hry, například, kdo skočí nejlepší šipku do sněhu nebo hráli sněhovou bitvu. Když byly perníčky upečené, tak je začali zdobit. Medvídek udělal nejkrásnější obličej. Byl to šklebící se stromeček. Když se pomalu blížili Vánoce, tak Ježíšek onemocněl. Zvířátka jela k Ježíškovi na jižní pól a Ježíšek vážně nevypadal moc dobře. Tak se zvířátka rozhodla, že dárky rozvezou za Ježíška. Jak si řekli, tak se stalo. Když začal Štědrý den, tak zvířátka nasedla do saní a vyjela rozvést lidem dárky. Jak tak jeli, viděli mnoho veselých obličejů. Když lidé usnuli, tak zvířátka rozvezla dárky. Ráno, když se lidé probudili, tak se radovali. Když se zvířátka vrátila do své chatky, našla tam též dárky. Takže i zvířátka si udělala Vánoce. Všechna zvířátka si libovala a pravila: „Tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce.“

Eva Janošková
VEVERUŠÁCI

Jednoho dne před Vánocemi hledal Ježíšek svůj soupis dětí z jednoho městečka jménem Sobov. To bylo jeho město, do kterého dával dárky. Ne a ne ho najít. Potom si všiml, že už se setmělo. U všech ozdob se Ježíše rozčílil. „Jdu spát!“ a práskl dveřmi. Ráno se probudil, dal si snídani a šel znova hledat. Zazvonil velký zvon a Ježíšek se lekl. „Už musím jít do práce,“ pravil. Ale mezi tím upadl na zem. Vůbec nevěděl, kde je. Potom uviděl nějakou svítící kostku. Jéé. Ježíšek se vyděsil. Vyběhla tam malá holčička. „Ježíšek,“ zaječela holčička. Ježíšek se bál. Když se probudil, bylo mu teplo. Uviděl plápolající kamna. Rychle se probral a vyskočil. Nadělil dárky a najednou uviděl zvoneček, krásný zlatý zvoneček. Vzal ho holčičce a zacinkal. A utíkal tak rychle, jen jak mu nohy stačily. Byl venku. Rozdělil všem dárky. Bylo to krásné. Ahoj, tady Ježíšek. Řeknu vám tajemství, ale nikomu ani muk. Představte si, že jsem si vzal pár cukroví, tak dobrou noc. Mňam.

Anička Fučíková
VEVERUŠÁCI

Za sedmero školami a městy, byl jeden les a v něm malý ježeček a starý moudrý ježek. Blížily se Vánoce. Byl krásný prosincový večer. V tom si starý ježek vzpomněl, že ještě nemají vánoční stromeček. Řekl mladému ježkovi, že půjdou v noci na vánoční stromek. A tak šli. Starý ježek však zapomněl, že kousek od jejich nory je veliká, ale hodně veliká díra nebo lépe řečeno jáma. Tak starý ježek do ní spadl a zlomil si nohu. Mladému ježkovi nezbylo nic jiného, než běžet do nejbližšího města pro zvěrolékaře. Byl hodný pán, svezl ho sanitou až k jámě, kde byl starý ježek. Měl nohu v sádře a měl s sebou stromek rovnou i nazdobený. Měli krásné Vánoce a dobrého přítele. A tak svátky slavili spolu. A jaké z toho plyne ponaučení? „V nouzi poznáš přítele.“

Petr Liška
VEVERUŠÁCI

Byla jednou jedna holčička jménem Nela. Nela měla ráda Vánoce a dárky. Za nedlouho budu Vánoce a Nel se na ně těšila. Hodně těšila. Jednoho dne maminka Nely přikázala, aby Nela ozdobila stromeček a uklidila v pokojíčku. Ale Nela nechtěla to dělat. Maminka se na Nelu nazlobila a pravila, ať neuklidí, bude mít Vánoce v neuklizeném domě. Nela se nad tím zamyslela a potom zakřičela na maminku. Nela vstala a šla uklízet. Když to měla všechno hotové, tak šla ven si hrát se svým pejskem Arielem. Když přišla maminka, řekla Nele, že je hodná a skvělá holčička. Nele se to líbilo a šla mamince pomáhat dělat cukroví. Když cukroví už bylo hotové, šla si hrát do pokojíčku. Druhý den je Štědrý den. Nela se už těšila na odpoledne, protože už chtěla všechno cukroví. Odpoledne se již přiblížilo. Nela se víc a víc těšila. Když už bylo odpoledne, zeptala se Nela, kdy už konečně budou slavit. Maminka odpověděla: „Teď!“ A Nela už běžela k cukroví. Maminka jí říká, aby ještě počkala u stolu. Nela rychle běží ke stolu a čeká. Maminka nese na stůl cukroví a dort. Nela si pěkně sedla. A tak začali pomalu jíst. Když všechno dojedli, šli spát. Ráno na třetí den Nela rychle běžela ke stromečku a měla tam hodně dárků. Měla tam dvě panenky, pět plyšáků a ještě hodně a hodně dárků. Nela byla spokojená a užila si krásné Vánoce.

Darja Vassilyeva
VEVERUŠÁCI

Byly dvě veverky, které si usmyslely, že spolu oslaví Vánoce. Obě hned začaly shánět něco k jídlu. Zrzka hledala žaludy a Hnědka šišky. A když už měly úplně nacpané spíše, daly se do hledání vánočního stromku. Sova jim poradila, že ty nejlepší stromky rostou u rybníčka. Veverky přiběhly naštěstí včas. Zbyl tam poslední strom. Ten si odnesly ony. Hned jej začaly zdobit šiškami a žaludy. Nazdobily také stůl, připravily jídlo a vodu ze studánky na pití. Najednou ale zjistily, že nemají dárek. Zrzku napadlo, že by Hnědka přinesla dárek jí a Zrzka by přinesla dárek Hnědce. A tak svůj nápad řekla své kamarádce a ta s ním souhlasila. Ovšem problém byl ten, že nevěděla, co má přinést. Tak zase přemýšlely, jaký dárek by měla darovat Zrzka Hnědce a Hnědka Zrzce. Najednou Hnědku něco napadlo. „Já už vím, ale neřeknu.“ Pravila. Zrzku také něco napadlo a tak šla shánět. Byl pozdní večer a veverky se sešly u Hnědky. Najedly se a napily a čekaly, až zazvoní Ježíšek. Netrvalo dlouho a asi po minutě zazvonil. Veverky se šly kouknout a viděly tam dva dárky. Hrnuly se k nim. Neřekly, co dostaly, ale byly obě šťastné.

Tadeáš a Justina Hanke
VEVERUŠÁCI

Můj štědrovečerní den je nejkrásnější s celého roku,až po mých narozeninách. Ráno máme vždycky vánočku k snídani,rozdělíme se s kočkama a nadělíme i slepkám. Potom se díváme na pohádky a strojíme stromeček. Po obědě chodíme na návštěvy k babičce a tam si pouštíme lodičky a baštíme cukroví. Potom se jdeme projít a pak chystáme kapra a řízky z bramborovým salátem. Když se navečeříme,čekáme na ježíška až zazvoní. Pro mě je to vzrůšo dobrodrůžo. Pak si rozbalujeme a hrajeme. Vánoce jsou u nás klidné a pohodové.

Veronika Uhlířová

Adéla Tůmová