Téma týdne – velikonoce

To jednou v jedné malé vesničce poblíž Písku uvařila mladá dívka na Velikonoce tři tucty vajec. Všechna nabarvila. Používala jen přírodní barvy, a to červenou, zelenou a hnědožlutou cibulovou barvu.

Všech pětatřicet vajíček bylo krásně namalovaných, ale to poslední, třicáté šesté, zůstalo dočista obyčejné. To se mu ale nelíbilo. Hned poté, co dívka odešla, se rozeběhlo a skočilo salto z okna rovnou do bahna, a tak i ono již bylo barevné. No co, barevné.... barevné v uvozovkách. „To není spravedlivé, nejsem žádné podřadné vajíčko, mám právo na make-up stejně jako ostatní,“ řeklo vajíčko. Ostatní se obyčejnému jen smála, ale to netušila, co se stane. Děvče přišlo a všech pětatřicet malovaných vajec vzalo. „A co ty? Ty jsi ale ošklivé vejce, tebe přeci nemohu nikam dát....“ posteskla si dívka a odešla s ostatními vajíčky. Obyčejné vajíčko se rozplakalo a praštilo sebou o stůl, přičemž z něj začalo něco vytékat. „Vždyť nejsem uvařené,“ plakalo vejce. Vtom se ale něco stalo....

Z vajíčka vykoukly nohy, jestli se tomu tak dalo říkat, a udělaly tři kroky vpřed, u čtvrtého zavrávoralo a spadlo ze stolu na zem. Skořápka se rozbila a...... ze země se pomalu zvedalo krásně žluťoučké kuře. „Možná jsem bylo jen obyčejné vajíčko, ale nyní jsem lepší než ostatní vajíčka. Vzhůru za poznáním! Jednou ze mě bude skvělý řízek.“

A tak vajíčko, nyní již kuřátko, odešlo a žilo nspokojeně, dokud ho k sobě nepovolal trojobal....

Jakub Hesoun

Vždy na Velikonoční pondělí mě všichni tak vyšlupnou, že bych měla být zdravá tak pět let, ale zatím to moc nefunguje.....

Velikonoce slavíme každý rok skoro stejně. Ráno vstanu, taťka mě vyšlupe, pak jedeme k babičce a tam dostanu od všech ostatních. Minulý rok to ale bylo úplně jinak.

Na Zelenou sobotu jezdíme k tetě malovat voskem vajíčka. Sejde se nás tam vždycky skoro padesát, holky malují vajíčka a kluci pletou pomlázky. My sice odjíždíme domů, ale ostatní tam zůstávají až do pondělí. Holky si ještě domlouvají plány, jak seberou klukům pomlázky a hledají různé kbelíky a plastové láhve, do kterých napustí vodu, kterou po kolemjdoucích budou stříkat. Kluci si zase všude schovávají pomlázky a holkám berou plastové láhve. A v pondělí to všechno začne!

Holky si vždy přivstanou, ale není jim to moc platné, protože kluci jsou stejně rychlejší. Všichni se vyřítí ven na pole, kde ta bitva začíná. Někteří jedinci, co si nepřivstanou, mají pak smůlu, protože holky je polijí ledovou vodou.

Ale jak říkám, minulý rok to byla bitva století. Holky sice klukům sebraly pomlázky, ale schovaly je v rybníce, kde na ně kluci přišli, vylovili je a švihalo to mnohem víc než obvykle. Dívky proto na obranu vzaly všechna svá malovaná vajíčka a házely je po koledujících chlapcích. K tomu si vzaly ocet a stříkaly jim to nemilosrdně do očí. Když bitva skončila, všichni kluci přiletěli k naší babičce, kde jsme na ně ale čekaly my. Vyšlupali nás, my jim daly vajíčka a pak jsme šli na zahradu všichni společně hledat čokoládového zajíčka.

Doufám, že tennhle rok to bude stejné jako ten minulý a že si Velikonoce zase pěkně užijeme.

Kačka Bernasová

Probuzení o Velikonočním pondělí je každý rok stejné, a to zkušební vyhánění pomlázkou z postele bratrem a posléze i otcem... a chránění svého pozadí polštářem. U snídaně se marně pokouším mou matku přemluvit, aby ona chodila otvírat koledníkům a následně se nechala vyšlehat. Bohužel snaha je většinou marná, po snídani jdu do svého pokoje, kde se smiřuji s tím, že ani tento rok nebudu mít klid.

Po snídani chodí otec společně s dědou a strýcem k našim sousedům, kde zůstanou asi dvě hodiny a vypijí láhev vodky, rumu nebo koňaku. To podle „nálady“ a vesele probírají, jak si ty jejich „ženské“ zase hezky užijí.

Zatímco matka si klidně čte, já chodím otevírat koledníkům, nejhorší však je, když přijde bratr se svým kamarádem, to se vyšlehání nevyhne ani mamka. I když šleháním se to nazvat nedá, spíš řezáním, protože mám pocit, že bratr se snaží vykonat „spravedlivou“ pomstu za všechna příkoří, která ode mne v průběhu roku podle jeho mínění utržil. Potom si musím dát alespoň hodinovou pauzu od dalšího otevírání koledníkům. Po pauze bohužel musím otevírat dále, dokud nepřijde záchrana v podobě mé babičky. Po jejím příjezdu už otvírat nemusím a pouze společně čekáme na příchod bratra, rozveseleného a odpočatého otce, dědy a strýce. Pak už si můžu užít klid a myšlenku, že tento rok už nebude žádné šlehání.....

Anna Barabášová

Kdysi bylo jedno zatoulané vajíčko, pouhé vajíčko určené asi na omeletu. Když v jednom okamžiku si ho koupila jedna paní. Vajíčko nevědělo, že jsou Velikonoce, a myslelo si, že za chvíli bude v omeletě.

Paní ho vezla v nákupní tašce domů a vajíčko už bylo odhodláno zemřít. Přišli domů, paní si umyla ruce, najedla se a pak přišla k vajíčku, které si myslelo: „Jen ať je to rychlé!“

Ale paní vytáhla štětce, barvy a začala ho malovat. Vajíčko jen neviditělně zbledlo. Když bylo namalované, otevřelo neviditelné oči a kouká se, jak ho paní vyparádila. Pak se koukne na ženu a vidí, jak se na něj usmívá. Kdyby vajíčko mohlo, tak by ji objalo. Vajíčko bylo vyparáděné a paní ho položila mezi květiny za okno. Bylo tam jeden den a pěkně se naparovalo, jak je krásné, že i květinkám se svou nádherou vyrovná. Ráno přišla návštěva s dětmi a paní dala vajíčko malým dětem. Děti si s ním pěkně hráloy, obdivovaly ho, ale po oslavě jej oloupaly a snědly.

Vajíčko se ocitlo ve vajíčkovém nebi a má smíšené pocity, je šťastné, že udělalo někomu velkou radost, a zároveň smutné, že už není tak krásné a všemi obdivované. Ale takový byl jeho velikonoční osud.

Maxmilián Marenčík