Téma týdne – vesmír

Chtěla bych letět do vesmíru, ale minout černou díru. Vesmírem se proletět a něco se dozvědět. A žijou tam taky lidi? Chci je vidět nebo se stydí? Nebo jsou tam zvířata? Malá? Velká? Chlupatá? Nebo jsou tam mimoni kdo mi na to odpoví? Vesmír ten je tajemný až je tím i dojemný. A je tam i mléčná dráha? Tu bych mohla míti ráda. Do vesmíru nepoletím, ale můžu aspoň o něm snít kdo má dobrou fantazii ten tam může třeba žít.

Klárka Hrobařová, 13 let

Nejkrásnější planetou sluneční soustavy je Země. Jsou zde lesy, pralesy, hory, údolí, jezera, řeky, moře, pouště. Žije zde mnoho zvířat, ptáků, ryb a hlavně může tady žít člověk. Má tady potravu, ale je tady kyslík, který je důležitý pro život, Střídá se den a noc a Slunce dodává energii každému z nás. I kdyby se vyskytovala voda na jiné planetě, tak tam bude chybět kyslík a světlo. Tím by byl život na těchto planetách jako ve skleníku. Umělé světlo, uměle vyráběný kyslík nebo přivážený v bombách. Život ve skafandru nebo v kosmických lodích. Važme si, že jsme součástí sluneční soustavy a že můžeme žít na nejkrásnější planetě a neničme si ji, ať ji zachováme pro naše vnuky, pravnuky a další pokolení.

Vladimíra Komendová

Jmenuji se Kuba a je mi pouhých osm let. Již od malička mám sen, sen podívat se do vesmíru. Díky mému neskromnému snu jsem se stal terčem posměchu, každý si totiž myslí, že je nemožné, aby se takový trouba jako já podíval do vesmíru. To ale nikdo netuší, že v mých snech jsem ten nejlepší astronaut na světě….

Bylo pozdě večer a já se chystal jít do postele. Na obloze se blyštila kupa hvězd a při pohledu na tu krásu jsem pomalu, ale jistě usínal……Okamžitě jsem seděl ve vesmírné lodi a plavil se vesmírem, byl tak veliký a krásný. Z té výšky vypadala Země jako malá kulička na cvrnkání. Bylo to krásné, tak krásné, že jsem vzrušením sotva popadal dech. A jak jsem tak letěl vesmírem, zahlédl jsem před sebou podivné těleso. Zvláštní bylo, že se vůbec nehýbalo. Jeho povrch byl velmi zvláštní, nikdy jsem nic takového neviděl. Jak jsem se pomalu přibližoval, těleso bylo větší a vetší. Má vesmírná loď se zdála v porovnání s ním maličká.

Najednou jsem měl zvláštní pocit, že mou loď už vůbec neřídím, jako by byla přitahována tím velkým tělesem. Byla to tak obrovská síla, že má loď nedokázala vzdorovat. V tu chvíli jsem zahlédl, jak se na povrchu otevírá jakási brána. Po chvíli nás to vtáhlo do útrob toho neznámého tělesa. Prolétli jsme silným bílým světlem a ocitli jsme se na velmi zvláštním místě.

Byli jsme na palubě neznámé vesmírné lodi. Sice jsem měl velký strach, ale zároveň jsem cítil zvědavost a vzrušení z toho okamžiku. Byl jsem nejspíš první člověk, který se možná setká s mimozemskou civilizací. Když mé oči přivykly zvláštnímu světlu, které se všude kolem rozprostíralo, spatřil jsem zvláštní stvoření, která se blížila ke dveřím mé lodi. Ta stvoření neměla žádné nohy, vypadalo to, jako by se vznášela. Měla oválné podlouhlé tělo zelené barvy. V horní části měla jakési chapadýlko, kterým mě nejspíš vítala. Dodal jsem si odvahy a otevřel dveře mé lodi. Když jsem mou loď opustil, zjistil jsem, že „Zeleňáci“, jak jsem si je pojmenoval, vydávají zvuky. K mému úžasu jsem jim rozuměl. Ty zvuky byly zcela zřetelné, až mě to překvapilo.

Jeden ze Zelenáčů povídal: „Kubo, Kubo, vstávej …..už je čas.“ Věřte mi, že tato slova bych od mimozemšťanů opravdu nečekal. Byl jsem jako opařený, zmohl jsem se jen na to říct: „Vy znáte mé jméno? A jak to, že mám vstávat, já přeci nespím.“ Zelenáči na mě nevěřícně hleděli a jeden z nich opět promluvil: „Vstávej, vstávej ….už je opravdu čas, snídani už máš na stole.....“ Svět se se mnou najednou zatočil, podlomila se mi kolena a já se kamsi propadal…..

Najednou bylo ticho.Otevřel jsem oči a nade mnou stála maminka a kroutila hlavou „Kubo, ty jsi ale spáč! To máš z toho, že si dlouho do noci čteš ty tvé knížky o létání a dobývání vesmíru.“ Vyskočil jsem z postele a se vzpomínkou na Zelenáče jsem se rozespale odšoural do kuchyně, kde na mě již čekaly vonící koláče a čaj…….

Uhrová Adéla, 8.B

Byl jeden obyčejný kluk, který se jmenoval Vašík. Byl to malý hoch, který dělal lumpárny jako každý jiný. Jednou večer šel Vašík spát, už skoro usínal, ale najednou vidí, jak za okny něco bliká a třpytí se. Rychle vyběhl z pokoje za maminkou a křičí: „Mami, něco bliká a třpytí se za oknem!“ „Ale ….prosím tě, ty si zase vymýšlíš, viď?“ řekla něžně maminka. „Ne, ne ...mami, je to pravda, pojď se tam rychle podívat.“ Vašíček zavedl svoji maminku do pokoje, maminka se podívala z okna a divila se: „Já tam nic nevidím!“ Ale Vašík se nedal: „Vážně, mami, něco tam bylo, já nelžu!“ „Tak už dost, koukej už spát a už mě nezlob s těmi svými výmysly!“ zlobila se naoko maminka a odešla z pokoje. Vašík si tedy lehnul a za chvíli usnul.

Právě odbila půlnoc, když se chlapeček probudil a uviděl, jak za oknem opět něco bliká a třpytí se. Věděl však, že když půjde za maminkou, že mu neuvěří. Tak si dodal odvahy a šel se ven podívat sám. Vyšel před dům a najednou se mu zatajil dech. A to kvůli tomu, co uviděl. „UFO, UFO!“ křičí Vašík hrůzou. Chtěl rychle utéct zpět domů, ale z podivného letounu vycházel jasně zelený paprsek, který chlapce polapil a odnesl ho do té podivné lodi. Vašík otevřel oči a uviděl, jak naproti němu stojí podivné zelené bytosti a raději se představil: „Dobrý den, já se jmenuji Václav.... a maminka mi říká Vašíku.“ Ale řeči, kterou mluvily ty podivné bytosti nerozuměl. Znělo to asi nějak takto: „Víí too lopo jaga.“ No prostě.... nesrozumitelný jazyk.

Vašík se podíval z malého okénka kosmické lodi a všiml si, že už nejsou u jeho domu, ale že za tu chvilku doletěli až daleko do vesmíru. Vašík se tedy plný strachu zeptal: „Kam mě to vezete?“ Odpovědi se však nedočkal, nezvané bytosti mu jenom podaly jakousi krabičku. Vašík si všiml, že na krabičce je jakési tlačítko, tak ho tedy zmáčknul a najednou rozuměl tomu, co ty podivné bytosti říkají. Nejprve se mu představily: „Ahoj, já se jmenuji Nago,“ řekl první. „A já se jmenuji Giro,“ dopověděl druhý. Chlapec se znovu zeptal: „A kam mě to vezete?“ „Na naší rodnou planetu,“ odpověděly bytosti. „A co tam se mnou budete dělat?“ zeptal se Vašík s obavami v hlase. „Budeš náš otrok,“ odpověděli nezvaní hosté. „Cože?!“ zděsil se Vašík. „.....už tam budeme, tak se připrav,“ oznámil nedočkavě ten větší návštěvník.

Po chvilce létající loď přistála na neznámé planetě. Všichni vyšli ven z lodi a Vašík uviděl pro něj neznámou planetu. „Jak se vaše planeta jmenuje?“ zeptal se Vašík. „Gluton,“ odpověděli únosci. „A my jsme rasa Glutoňanů a ty nám budeš sloužit, a když neuposlechneš našich příkazů, tak to s tebou moc dobře nedopadne!“ „A co se mnou provedete?“ zeptal se vyděšeně Vašík. „Na to se raději ani neptej!“ zasmáli se zlomyslně Nago a Giro.

„Já chci svoji maminku!“ začal plakat chlapeček. Najednou uslyšel, jak mu někdo říká: „Vašíčku, vstávej, je čas jít do školy.“ Vašík se probudil a radostně vykřiknul: „Maminko, ty jsi tady, já jsem tak rád, že tě vidím!“ „A pročpak?“ zeptala se maminka a tajemně se usmívala. „Představ si, že mě unesli zlí UFONI, kteří mě odvlekli na svoji planetu, která se jmenuje Gluton …...... a žijí tam Glutoňané …..... a chtěli, abych jim sloužil.“

„Tak to už by stačilo, už si zase vymýšlíš!“ zlobila se maminka. Vašíčkovi se ale ulevilo, protože si uvědomil, že to všechno byl jen podivný sen, nebo snad ne?

Michaela Sitterová, 8.B