Téma týdne – vesmír

Jednou jsme od dědy a babičky dostali dárkový poukaz. V něm stálo: „Pronájem vesmírné lodi na 10 let!“ Všechny nás to opravdu potěšilo a zvážili jsme, jestli vůbec někam poletíme. Po dlouhém přemýšlení bylo rozhodnuto. Poletíme! Hned jsme vyrazili létajícím autem do vesmírného střediska.

Tam nás naučili, jak létat s vesmírnou lodí a co dělat, když se něco pokazí.

Potom nastal den velkého balení. Naštěstí nám ve vesmírném středisku poradili, co si s sebou máme vzít. Balení nám dalo pěkně zabrat, trvalo nám asi týden. Chtěl jsem si s sebou zabalit jeden speciální počítač, který najde signál až několik miliard kilometrů od Země. Ale rodiče mi to nechtěli dovolit. V té lodi prý je obrazovka, která umožňuje mluvit se Zemí. Já jsem si ho na poslední chvíli tajně vzal.

Nastal velký den, loď byla připravená a nablýskaná, stála na letišti. Prohlédli jsme si loď, ve které budeme svůj domov 10 let, vypadala asi jako letadlo. Vlezli jsme dovnitř a všude byly nějaké přístroje. Naštěstí jsme věděli, na co jsou. Já se sestrou jsem dokonce měli i vlastní pokojíčky, máma s tátou zase obývali svoji ložnici. Konečně jsme mohli odlétnout. Taťka zapnul motory a začali jsme se rozjíždět po dráze. Odlepili jsme se od země a stoupali vzhůru. Konečně jsme se vznášeli nad rodnou planetou Zemí. Úplně jsem zkoprněli nad tou krásou.

Dobrodružná cesta začala. Nejprve jsme se vydali na planetu Saturn. Během cesty jsme pozorovali další planety. Když jsme přistáli, bylo to nádherné. Jenže se začala tvořit mračna a ohromaně se blýskalo, okamžitě jsme zažehli motory a odstartovali. Měli jsme štěstí. Rozhodli jsme se navštívit nádherné mlhoviny. Dorazili jsme a opět nás čekala nádhera. Byl to asi můj nejhezčí zážitek. Rozhodli jsme se obletět celou galaxii, a jestli bude čas, i celý vesmír.

A také že se nám to splnilo – navštívili jsme všechny planety v galaxii a naše cestování vedlo i dál – byl náš snad celý známý vesmír.

Najednou se na obloze objevila nám neznámá planeta. Zvědavost nám nedala a chtěli jsme přistát na ní. Ale v tu chvíli přestaly motory fungovat a my jsme padali dolů.

Na poslední chvíli jsme vysunuli padák a v pořádku přistáli na planetě. Když jsme se snažili spojit se Zemí, nešlo to. Já jsem si vzpomněl na svůj počítač a hned jsem přes něj zavolal. Za chvíli tu byla opravářská loď a vše se vyřešilo.

Zůstali jsme ještě na planetě, ale najednou jsme zjistili, že nám do našeho pronájmu zbývá posledních 20 minut. Okamžitě jsme nasedli do lodi a vydali se domů. Na Zemi už mysleli, že se snad ani nikdy nevrátíme. Ale my jsme to na poslední chvíli zvládli. To bylo radosti.....

Vojtěch Bystřický

Říká se, že dříve hvězdy žily s námi. Přicházely k nám jako půvabné něžné ženy, jemně zářící zlatem, zahaleny ve zlatých róbách. Prý byly dětmi múz. Byly to šťastné časy radosti a umění. Mohli jste je požádat o pomoc i o radu. Ochotně na vše odpověděly. Jaký je nejlepší materiál na sochu, jak zachytit světlo Měsíce nebo jaké barvy smíchat, abyste získali dokonalý odstín. Bohužel, tyto časy dlouho nevydržely.

Lidstvo naplnila závist, lakota a touha být nejlepšími z nejlepších. Pochytali hvězdy a spoutali je se svým světem. Chtěli je zotročit, aby pomáhaly jen a jen jim samotným. Někteří s nimi zacházeli strašlivým způsobem. Múzy to spatřily. Poslaly své děti na lidský svět jako dar umění a míru. A takhle se jim lidé odvděčí? Rozzlobily se a proklely lidstvo, aby navěky toužilo po inspiraci. Múzy si vzaly své děti zpět do bezpečí oblohy, kde mohly jasně zářit. Nikdo, kromě času samotného, jim nemohl ublížit. Lidé však o svém prokletí za svou hamižnost nevěděli.

Jednoho dne jel malý chlapec Samuel navštívit svého starého strýce na venkov. Unavený po dlouhé cestě běžel radostně ke stavení. Služebnictvo v domě mu řeklo, že strýc odjel do města a že se co nevidět vrátí. Malý Samuel nechal svá zavazadla v místnosti, ve které měl spát, a šel prozkoumat strýcův obrovský starý dům. Plný nadšení vešel do sklepení pod domem jen s malou svíčkou. V poslední sklepní místnosti něco jemně svítilo. Kdyby bylo ve sklepě o trochu víc světla, ani by si toho nevšiml. Samuel opatrně přišel k místu, otevřel dveře a zalapal po dechu. V místnosti spatřil mladou ženu. Byla oblečena v krásné zlaté róbě. Ležela tam přikovaná řetězy ke zdi. Byla poslední z hvězd připoutaná k Zemi. Samuel se k ženě přiblížil, aby se jí mohl dotknout a probudit ji ze spánku. Uviděl zranění pokryté zaschlou stříbrnou krví. Její vlasy byly zacuchané a plné špíny. Chlapec sevřel pevněji svíci v ruce a rozběhl se pro klíče. Vzal ze zdi úplně všechny a běžel rychle zpět. Vyzkoušel skoro všechny, než našel ten pravý a odemkl pouta. Jemně je sundal z rukou hvězdy. Pokusil se ženu probudit, ale byla příliš vyčerpaná. Slíbil jí, že se vrátí, a doběhl pro vodu a jídlo.

Samuel se o hvězdu staral každou volnou chvíli, kterou nemusel trávit se strýcem. O svém objevu mu však neřekl. Strýc byl totiž nevrlý starý muž. Ale byl to také umělec. Samuel už tušil, kde se vzala krása jeho obrazů. Znal všechny příběhy, které se o hvězdách vyprávěly. Nechápal, proč se k nim lidé tak zachovali.

Noc před Samuelovým odjezdem se cítila už mnohem lépe. Sam jí pomohl se zvednout a podpíral ji, když vycházela ze sklepení. Proplížili se zadními dveřmi až do nedalekého lesa. Tam si odpočinuli a rozloučili se. Když se noční obloha vyjasnila, hvězda se vznesla směrem k obloze, ke svému domovu. Samuel plakal štěstím pro její svobodu, ale také smutkem z odloučení od kamarádky, kterou ve hvězdě získal.

Zachráněnou hvězdu radostně přivítaly múzy. Vyprávěla jim svůj příběh a prosila je o snížení trestu pro lidstvo. Proč by lidé jako Samuel měli trpět ztrátou umění? Múzy odpustily svůj hněv a hvězdu nakonec poslechly. Některé kletby však zůstaly a nezmizí, dokud múzy lidem plně neodpustí. Ale opět nám na Zemi posílají pomoc a inspiraci.

Říká se, že lidi nikdy neopustí touha dotknout se hvězd. Než se jim tato touha splní, můžou zatím s úctou vzhlížet vzhůru ke hvězdám.

Jakub Hejna