Téma týdne – vesmír

Atlas 2230

Každoroční závěrečná práce se blížila rychlostí blesku. Lukáš si jen v duchu povzdychl: „Cesta do vesmíru, to je téma.“ Úkol spočíval v tom, že žáci měli vyrobit jakýsi model, díky kterému by mohlo být snazší spojit se s jinou planetou.

Jelikož byla sobota odpoledne, pršelo a nebylo úplně nejtepleji, tak se Lukáš rozhodl, že zkusí něco vymyslet.

Na psací stůl si položil čistý bílý papír a začal s nákresy. Vždy jen načrtl první úsečku a hned papír zmačkal a vzal si nový, když se podíval na zem a když viděl kolem sebe jednu velkou bílou hromadu papírů, povzdychl si.

Stále ho nic nenapadalo, ale najednou se mu před očima vybavil model stroje, který poté přenesl na papír a začal přemýšlet, jak by mohl tento, dalo by se říci obrázek, přenést do skutečnosti.

Uplynul týden a Lukáš právě dodělal svůj stroj a teď přemýšlel, jaké jméno mu dá. Po dlouhé úvaze Lukáše napadlo: „Bude se jmenovat Atlas 2230, to je ten pravý název pro revoluční stroj, který umožňuje teleportaci na Mars!“

Ale co teď? Lukáš měl velké pokušení tento stroj vyzkoušet. „Je vůbec šance, že to bude fungovat? Dokáže se díky tomu dostat na Mars?“ ptal se sám sebe.

Nedokázal odolat, a tak se rozhodl, že to zkusí. Sedl si na křeslo, které bylo umístěno uprostřed stroje. Zapnul tlačítko na své pravé ruce a najednou: „ Bum! Prásk!“

Lukáš letěl vesmírem a pak prudce přistál. Ocitl se na Marsu. Povedlo se to. Vytvořil opravdu něco revolučního, a ještě k tomu fungujícího. Byl nadšený.

Náhle však v dálce viděl velkou skupinu siluet. Blížila se k němu pomalu a čím blíž byla, tím víc bylo vidět, že jde …. o mimozemšťany! Byli velcí. Jejich pleť měla modro stříbrnou barvu. Oblečeni byli do dlouhých hábitů různých barev.

„Na Marsu? Mimozemšťané?“ pomyslel si Lukáš. Obyvatelé planety na něj promluvili. „Co tu děláš? Jak ses sem dostal?“ a tak se jim se vším Lukáš svěřil.

„Jsi mladý!“ promluvil jakýsi velitel této planety. „Půjdeš do školy,“ řekl rázným hlasem.

Další den tedy Lukáš nastoupil do školy. Přišel do třídy a představil se. Avšak, i když ho spolužáci poměrně dobře vzali do kolektivu, stále byl prostě jiný Ale moc si z toho nedělal.

První hodinou bylo pozorování planet a hvězd. Druhou zkoumání Marsu a třetí nauka o lidech, kde prozradil podrobnosti o živobytí na Zemi.

Tyto předměty byly pro Lukáše zajímavé a úplně odlišné od těch, na které byl zvyklý.

Uběhly asi dva týdny, obrazovka stroje, kterým se na Mars Lukáš dostal, ukázala: „Dvě hodiny do zničení Atlasu 2000!“ Když si toho Lukáš všiml, zhrozil se a běžel to říct mimozemským přátelům, ti mu na otázku, co má dělat, odpověděli: „Přece bys nás neopustil, jsi přeci náš nový spolužák a kamarád.“ To Lukáše zahřálo na srdci. „Berou mě jako jednoho z nich,“ pomyslel si. Jenže přeci nemůže opustit svoji rodinu, už navždy.

Bylo to těžké rozhodování. Lukáš nepočítal s tím, že by se takhle rychle musel vrátit. Ale když si uvědomil, že by ztratil svůj celý dosavadní život, kamarády, rodinu a spoustu dalších důležitých věcí. A tak sám sobě zavelel: „Ne … jedu domů.“

Ale když se začal loučit, v tom se začala odpočítávat poslední minuta. Rychle všem poděkoval za péči a běžel si sednout na křeslo. Zmáčkl tlačítko a Atlas 2230 vystřelil do výšky.

Lukáš byl během tří minut zpátky ve svém pokoji a v tu chvíli se ve dveřích objevila maminka. „Už tisíckrát jsem na tebe volala, že večeře je na stole!“ zlobila se. „Jojo, už jdu,“ odpověděl zmateně Lukáš.

Když maminka zavřela dveře od pokoje, Lukáš se začal smát. A smál se do té doby, než na něj maminka znovu nezavolala k večeři.

Petra Říhová

Návštěva z vesmíru

Jednoho krásného večera, když jsem se díval na hvězdu dalekohledem, jsem náhle uviděl padající hvězdu.

Jak jsem se tak na ni koukal, zdálo se mi, že míří směrem ke mně. Rychle jsem se schoval do domečku na zahradě. Trochu jsem vykukoval. Najednou problikl veliký záblesk a tepelná vlna, která mi ožehla pár vlasů. Když to všechno přešlo, uviděl jsem neidentifikovatelný létající předmět (nebo tak nějak) …. neboli UFO.

Vzal jsem telefon, abych zavolal kamarádům.

„Haló…“ zeptal se Adam.

„Ahoj, to jsem já, Fíla. Potřeboval bych pomoct…“ špital jsem.

„Teď v 9 hodin večer?“ položil otázku.

„Ano, přistálo nám na zahradu UFO!“ odvětil jsem.

„Dobrý pokus,“ vyhrkl Adam a zavěsil.

Nějak takhle probíhaly i ostatní hovory. Až když jsem volal Vojtovi, Tomášovi a Patrikovi … ti mi věřili.

Přibližně za 10 minut byli u mě na zahradě. Vyzbrojili jsme se „nerfkama“ a šli jsme to prozkoumat. Tajně jsme se vkradli dovnitř. Všude to hučelo, pískalo, svítilo a blikalo. Prošli jsme dlouhou chodbou a z místnosti před námi vycházeli podivné zvuky: „ Hu…“

„Silumi…“

„Hasiku,.,.“

„Tutu…“

Vlezli jsme tam a koukáme na oči, co zírají na nás. Vojta rychle zareagoval a vystřelil ze zbraně do jednoho z ok. Příšery se zvedly a zamumlaly: „Žabs…“

„Smrs…“

„Mi…“

Nafoukli se a …

Najednou jsem se ocitl ve své posteli. Byl to sen? Nebo realita? Kdo byly ty příšery? Podíval jsem se raději z okna, ale nic jsem neviděl. Oddechl jsem si a lehl si zpět do postele…

Filip Kovářík