Téma týdne – vesnice

Byly prázdniny a celý týden jsme byly s mojí nejlepší kamarádkou Aničkou v Písku, kde já bydlím. Poté, co jsme si užily ve víru „velkoměsta“, jsme odjely do vesnice, která se jmenuje Křesice a je cca 10 kilometrů za Pískem. Každý, kdo se Aničky zeptal, kde bydlí, tak nikdo to neznal a asi si v duchu pomysleli, že je to nějaká díra po granátu.

Vylezla jsem z autobusu a uviděla jsem statek, kde bydlí její sestřenice, a naproti byl útulný domeček její babičky. Bydlela kousek od zastávky a tam kde končil její dům, končila i vesnice. Byla to opravdu malinká vesnička. Vonělo to tam jako všude, kde je jen příroda, a tím jsem si uvědomila, že jsem na venkově.

I Anička říkala, že se tady o víkendu nudí, protože kromě venkovských stavení, lesů a zastávky tu nic nebylo, dokonce ani obchod. A pokud už byla krize, že jste neměli, co do pusy dát, museli jste jet do vedlejší vesnice, která je 5 km daleko.

Aniččina oblíbená činnost byla to, že ráda chodila do lesa k závoře. Tam si dává vždy spicha se svojí sestřenkou Bárou.

Šly jsme hustým lesem, kde bylo ticho a občas v listí šustěla nějaká ta myš nebo jiná havěť. Já se totiž zvířat bojím. Celou cestu jsme měla zvláštní pocit, protože jsem měla strach, že nás tu něco zakousne, ale Anička mě ujišťovala, že maximálně tu může proběhnout srnka nebo divoké prase, které na mě není zvědavé. Tím jsem byla chvíli v klidu, dokud se z pravé strany v dálce něco nerozběhlo. Bylo to velké a Anička zařvala: „Utíkej prase!!“ V tu chvíli jsme začala řvát a utíkat, co mi nohy stačily a radši jsem se vůbec neotáčela. Slyšela jsem, jak chrochtá a dupe a málem jsem se strachy po...

Za chvíli, už to prase vzdalo, ale my jsme stále běžely, až k domovu. Ani jsem nevěděla o sobě, že umím tak rychle běhat. Atletům vřele doporučuji trénovat s divokým čuníkem, protože se velmi dobře proběhnete.

Když jsem přijela zpátky domů do města, povyprávěla jsem mamce příhodu, která se nám stala, a řekla jsem, že jako holka z města už nikdy nepůjdu do lesa a nebudu rozhodně bydlet na vesnici, kde nic není. Nevím, jestli to takhle funguje všude, ale mé první dojmy nebyly nic moc.

Nela Lusková

Rozhodl jsem se vám vyprávět příběh o tom, jak můj nejlepší kamarád se rozhodl mi vysvětlit, že náhody neexistují, ale já si myslím, že náhoda to byla, a to velice hezká.

Bylo mi deset a jeli jsme na prázdniny k babičce, která žila v malé vesničce nedaleko města a přes léto se zde sjížděly všechny děti z okolí ke svým babičkám. Můj nejlepší kamarád Vašek bydlel hned v domě vedle mne. Přes léto se dala na vesnici dělat spousta věcí. Přes den jsme se chodili v letních dnech koupat, hráli jsme různé hry a také bojovali s kluky z vedlejší vesnice. Neměli jsme je rádi a oni nás, takže jsme společně válčili, ale jen jako děti. Každé léto byla smluvena s protivníky bitva „o dobytí hrádku“.

Hrádek byl mezi dvěma vesnicemi, a tak se každý rok udála tato bitva, a kdo zvítězil, tomu celý rok hrádek patřil. Příští léto se zase souboj opakoval. My jsme připravovali plán, jak se nepozorovaně dostat na hrádek a ukrást protivníkovi vlajku, ale mezi tím jsme nevěděli, co zde dělají ostatní. Hrádek byla opravdu zřícenina, ale pro nás kluky to bylo skvělé místo na hraní. Nechodilo tam moc lidí, jen občas, když někdo zabloudil. Dny byly horké a my se začínali připravovat na nadcházející bitvu, která se konala za dva dny. Nervozita v nás stoupala jako u správných bojovníků. Noc před bitvou jsme se sešli, znovu probrali plán, upřesnili si, kdo má jakou pozici. Já s Vaškem jsme se nemohli dočkat. Cestou domů jsme ještě probírali, co by se mohlo stát a že letos zase hrádek dobudeme, protože jsme byli lépe připraveni než minulý rok, kdy jsme vyhráli jen kvůli chybě protivníka, letos neponecháme nic náhodě. V den bitvy jsme se sešli v pravé poledne na louce pod hrádkem i s našimi protivníky, upřesnili si pravidla hry a o dvě hodiny později to vypuklo. Byl jsem ve dvojici s Vaškem, kryl mi záda a já jemu. Plížili jsme se do kopce lesem ke hrádku. Byli jsme nervozní, nepřítel nás nesměl odhalit. Nezískat vlajku, znamenalo prohru.

Zahlédli jsme kluky z vedlejší vesnice, jak se pohybují už na zřícenině blízko vlajky. Naším úkolem s Vaškem bylo totiž vlajku získat a ostatní měli jen odvést pozornost. Zřejmě tuto taktiku měli i protivníci. Najednou jsem uslyšel zapraskání a pak už jsem viděl jen modré nebe nad sebou a stromy. V tu chvíli Vašek zařval a skláněl se nad jámou, do které jsem se propadl. Nic mi nebylo. Nevěděl jsem, co se v té krátké chvíli událo. Někdo z našich začal křičet, že má vlajku. Všichni jásali. Já ležel na dně jámy. Vašek na mě koukal. Oba jsme se začali hrozně smát. Několik let sem chodíme a tohle se nám nikdy nestalo. Důležité bylo, že jsem svým rámusem odlákal perfektně pozornost a získali jsme vlajku. Když jsem se zvedl, zjistil jsem, že pode mnou ještě něco je. Zřejmě to byla past, na kterou některý z pytláků zapomněl a ona zarostla. To však bylo něco jiného. Dobyli jsme hrad a našli poklad. Na dně té jámy byla stará truhlička, ve které jsme našli starý příborový set. Jako kluci jsme z toho měli radost, ale přeci jen tam mohlo být něco lepšího. V naší vesnici bylo zřízeno malé muzeum, kde byla popsána historie založení vesničky, něco málo o hrádku, úštěpky porcelánu, zbraně a vše, co během těch let obyvatelstvo našlo. Nedalo nám to a hrdě jsme vytáhli bednu a nesli ji přes vesnici až k muzeu. Paní, která vše spravovala, měla obrovskou radost, slíbila, že zjistí, co jsme to vlastně našli.

Týden na to nás všechny pozvali do muzea a dostali jsme zvláštní pochvalu. Našli jsme příbory, které patřily prvnímu majiteli hrádku. Já s Vaškem jsme dostali ještě každý tabulku, kde byla napsána naše jména a kterou jsme mohli umístit k našemu vzácnému nálezu, aby všichni návštěvníci věděli, kdo poklad našel. Vašek tvrdil, že to bylo štěstí dobýt hrádek s pokladem a že náhody neexistují. Já si myslím, že existují a tahle byla jedna z nejkrásnějších, která zůstane mojí klukovskou vzpomínkou.

Lukáš Přibyl

Jmenuji se Jana a bydlím ve městě společně s mamkou, taťkou a mladší sestrou. Nebydlí se mi tu špatně, ale vadí mi rušné silnice, spousta lidí a navíc bydlím v paneláku. To znamená, že nemohu mít žádné zvíře a mamka se mě bojí pustit ven, aby mě nesrazilo auto. Naštěstí mám babičku s dědou, kteří bydlí na vesnici. Což je super, protože tam mají spoustu zvířat i já tam mám morčata a kočky. Jezdíme tam často, poněvadž tam má taťka papoušky a pomáhá dědovi na poli. Mám tam i spoustu kamarádů, se kterými chodím ven. O prázdninách jsme tam skoro neustále, koupeme se v bazénu a chodíme na procházky, ale jen se neflákáme, také sklízíme ovoce a zeleninu, venčíme psy a na podzim shrabáváme listí. Kdybych si měla vybrat mezi městem a vesnicí, musela bych to promyslet, protože město i vesnice mají své pro a proti.

Jana Podrábská