Téma týdne – zima

Tři vločky

Jednou byl krásný zimní den. Pořád sněžilo. Každý kdo šel ven, tak měl vždy červený nos a tváře. Vločky padaly, jako kdyby někdo rozsypal peřinu. Byly jako peříčka.

Ten den šla Alenka ven si hrát s kamarádkou. Hrály si a koukaly, jak ty krásné vločky létají vzduchem a pomalu padají na zem. Holčičky chtěly chytit vločky, ale ty se vždycky roztály.

Najednou Alence spadla krásná bílá vločka na nos. Ale nebyla to obyčejná vločka, byla něčím zvláštní. Neroztála se jako ostatní. Tahle byla začarovaná. Holčičky si s ní hrály, hlavně Alenka si ji zamilovala. Holčička běhala sem a tam a byla strašně šťastná, že má tu vločku. Aleka si lehla do studeného sněhu, dala si vločku do dlaní a začala potichounku si šeptat sama pro sebe, že by si přála ještě víc sněhu.

A najednou byla vločka pryč. Alenka byla z toho smutná, že vločka zmizela. Tak šla pomalu domů. Přišla za maminkou a hned jí vyprávěla, co se jí přihodilo za celý den, až z toho usnula. Ráno se probudila a bylo strašně moc sněhu. A najednou Alence došlo, že si to přála. Říkala si, že to není možné, že je to sen, ale sen to nebyl, byla to pravda. Ta vločka byla kouzelná.

Alenka se šla nasnídat a pak ven zase s kamarádkou na sáně. Holčičky si vzaly sáňky a už jely. Smály se a byly šťastné. Alence bylo teplo a sundala si čepici. Pořád sáňkovaly, ale Alence byla najednou velká zima, protože začalo sněžit, až to bylo nepříjemné. Alenka se podívala do čepice a tam zase byla ta krásná bílá vločka. Alenka už věděla, že si může něco krásného přát.

A tahle vločka byla ještě krásnější, když se na ní podívala zblízka. Alenka si zase dala vločku do dlaní a přála si, aby přestalo sněžit. A ono opravdu přestalo. Byl to snad zázrak. Alenka šla domů. A hned únavou usnula a spala a spala.

Zdálo se jí o třetí vločce, která jí splnila její přání. Ráno se Alenka vzbudila a viděla, že to její přání, aby přijela babička, se také splnilo. Babička seděla před Alenkou, ta ji hned obejmula. Obě byly moc rády, že se zase vidí. Za tři dny byly Vánoce a babička u Alenky zůstala po celou sváteční dobu. Alenka tak měla ty nejkrásnější svátky, jaké si jen dovedla představit.

A vločky? To byl ten nejkrásnější dárek k Vánocům, jaký kdy dostala.

Nela Lusková, 8.B

Pohádka o odventním věnci a jeho svíčkách

Byl jednou jeden adventní věnec, na kterém šťastně žily čtyři svíčky. Vždy, když rodina Smrkových zapálila jednu, tak svíčka ožila a dělala potěšení všem. Za chvíli začala nádherně vonět, až ožily i ostatní svíčky a nakonec i adventní věnec. Dnes bude Štědrý večer a rodina Vítka a rodina Smrkových se domluvily, že budou slavit spolu.

Za minutu někdo zazvonil a nebyl to nikdo jiný než Pepíkův kamarád Vítek a jako vždy to popletl. Přišel dřív než ostatní, a tak pomáhal připravit štědrovečerní večeři. Maminka jim k tomu zapálila svíčky na adventním věnci, aby jim šla práce jako po másle. Svíčky se chvíli dívaly, ale pak je to přestalo bavit. Uběhlo několik chvil a už měli kluci všechno přichystané. Pepík s Vítkem se začali nudit, a proto se rozhodli, že si budou hrát. Jenže jak běhali kolem stolu, kde stál adventní věnec, tak Pepík zavadil rukávem o svíčku a ta spadla.

Vítek do ní ještě omylem kopl, takže svíčka letěla vzduchem a strašně křičela. Vyletěla otevřeným oknem až do kanálu, kde spadla do vody, která ji odnesla do tak špinavého rybníka, že by i ta nejšpinavější ryba omdlela. Chudinka svíčka by tam zůstala, kdyby nebylo malého proudu, který ji odnesl až ke břehu. Jediné, čím se svíčka mohla uklidnit, bylo to, že její plamínek kupodivu nezhasl.

Mezitím u Smrkových doma svíčku hledali ze všech sil a zbylé tři svíčky koukaly s otevřenou pusou na to místo, kde se neštěstí před okamžikem odehrálo. Pak se všichni Smrkovi a Vítek sebrali a šli prohledat ještě gauč. Svíčky se snažily vzpomenout, jenže se to odehrálo tak rychle, že to vůbec nepostřehly. Byly smutné, že nemohou pomoct svíčku hledat. Věděly, že tam teď někde leží a je úplně bezmocná.

Ale to se tak trochu pletly. Svíčka u rybníka přemýšlela, co by tak mohla udělat. Tak tam seděla a kde se vzal, tu se vzal nějaký pejsek, na kterého účinkovalo kouzlo Vánoc a kouzlo svíčky, popadl svíčku ocasem a umístil si ji na hřbět. A pak frrr tryskem běželi přes les a ještě že svíčka držela, jinak by ulétla. Pes si to mířil do chalupy Vítkovy rodiny, tam obě kouzla zapůsobila i na maminku, jež už byla na cestě do auta. Pak uviděla svíčku a pomyslila si: „Ta asi bude kouzelná!“ Tak si ji vzala do auta a za chvíli byli u Smrkových doma. Vešla dovnitř a uviděla, jak jsou všichni skleslí, a tak se jim snažila zlepšit náladu svíčkou. Když to Pepík uviděl, doslova vyrval Vítkově mamince svíčku z ruky a umístil ji tam, kde měla být po celou dobu.

No, abych to zkrátil, prostě Vítkovi a Smrkovi zažili ty nejlepší Vánoce, na které nikdy nezapomenou. A svíčka? Ta byla mezi kamarády a nejspíš ještě teď svítí a voní všem pro potěšení.

Tomáš Zadražil, 6.A

Naše vánoční lyžování

Moje babička byla velká sportovkyně a zejména jezdila na lyžích. Naučila všechny své děti v raném věku lyžovat. Vlastně je ani lyžovat neučila. Říkala, že vysvětlovat tříletému dítěti, že má přenášet váhu z nohy na nohu nejde, a proč mu to říkat, když stejně se jinak ten oblouček udělat nedá. Dítě si na to prostě přijde po několika pádech samo. Postavila děti na kopec a řekla: „Jeďte...“

Když mi byly tři roky, snažila se maminka, abych začala jezdit na lyžích. Ale na mě si nepřišla. Křikla: „Jeď!“ a já jsem si sedla na zadek a nešla jsem zvednout. Tak nastoupila babička. Postavila mě na kopec a vydala pokyn. Co jsem měla dělat, když maminka daleko široko nebyla, protože utekla do lesů. Zpočátku to opravdu nešlo, tak mi babička nabídla svoje role. Držela tu stranu s bodci a já druhou a jezdily jsme od lanovky k lesu, do lesa k lanovce a tak až dolů. Babička odmítla navazovat si mě na provázky, jako to dělali jiní. Vedle nás jezdila paní s holčičkou, které byla už asi devět let. Byla navázána na postroj a maminka ji spouštěla z vrchu. Holka brečela a matka hartusila. Došlo i na docela tvrdé nadávky. Já jsem se naučila za jeden den jezdit sama, ale holka byla pořád na postroji.

Babička jezdila vždy za mnou, a když jsem upadla, sebrala všechny rukavice, čepici, hole a zvedla mě a jelo se dál. Po nějakém čase jsem babičku začala přemlouvat, aby jela první. Ale babička nechtěla. Byla líná ke mně pořád stoupat. A vůbec nevěděla, proč to chci. Nakonec jsem ji přemluvila. Rozjela se, ale já jsem za ní nejela. Stála jsem na kopci a křičela jsem: „Obloučky, dělej... ty jeden parchante!“ Tak se babička dočkala vděku za svoji námahu a matka vedle se možná chytila za nos.

Jednou jsem kňučela na kopci, že mám žízeň. Babička mi slíbila, že když sjedu ten velký kopec, co je na konci bufet, tak mi tam koupí něco k pití. Souhlasila jsem, odpíchla se a vyjela. To už jsem byla na lyžích jako doma. Tentokrát jsem nedělala obloučky, ale jela jsem rovně až do bufetu. Překvapený prodavač mi řekl, že obvykle se lyže sundavají venku, ale hned mě raději obsloužil.

Tak jsem s babičkou zvládla základy lyžování a maminka se nakonec také odhodlala jezdit s námi.

Johana Seidlová, 8.B