Téma týdne – zimní radovánky

Mám rád zimu, a když se k ní přidají závěje sněhu, není to chyba. Je samozřejmě jasné, že dnes projevuji vůči sněhu zdvořilé nadšení, abych nebyl trapný, ale byly doby, kdy jsem si zimu uměl skvěle užít. Od stavění sněhuláků po sáňkování, bobování, bruslení, a hlavně lyžování. Toho se sice držím dodnes, ale málo platné, kromě skokanských můstků na sjezdovce, to zase taková hitparáda není.

Když jsem byl malý, chodili jsme s mým kamarádem na svah k řece bobovat. Sešli jsme se tam vždycky s více kamarády a závodili, kdo je rychlejší a odvážnější. Bobování ve stoje také nebyla žádná výjimka, a kdo se bál, šel většinou s brekem domů. V té době byl můj pes Edison o tři čtvrtiny větší a těžší než já a nás nenapadlo nic lepšího, než ho nutit, aby nás na bobech tahal za sebou. Což hrdě odmítal. Tak jsme se mu pomstili.

Nic netušícího psa jsem usadil na boby, sedl si za něj a už jsme uháněli z kopce. Těžko říct, co se mu honilo hlavou, protože seděl úplně přimrazený a jeho uši mu pleskaly do obličeje. Kluci, kteří stáli kolem a psa viděli ho zepředu, tvrdili, že měl výraz naprostého šoku. Zhruba v polovině kopce se Edison konečně probral z pomatení a začal jednat. Nejdříve se pokusil vyskočit z bobů, ale odrazil se dopředu, boby ho dohnaly a on přistál zase na nich a pochopitelně i na mě. Z toho se poučil a příště zamířil do strany. Jenže tam se mu nohy zapletly do postranních řemenů, takže překotil nejen sebe, ale i mě. Stále zapletený do postranic mě za sebou táhl takovou rychlostí, že jsem pro změnu nestačil reagovat já. Tak jsem se jen držel bobů a modlil se. Pustit se mě vůbec nenapadlo. A psovi to bylo upřímně jedno. Takhle mě odvlekl skoro až před náš dům, kde se konečně zastavil, aby zkontroloval stav věcí. On byl v pořádku, vyděšené trdlo za ním. Tak jsme si navzájem vyhubovali, oprášili kožichy, nasadili úsměv a zazvonili.

Až pozdě večer jsem si uvědomil, že mi vlastně Edison splnil moje přání.

Konečně mě za sebou tahal na bobech.

Míra Ouředník, 8.B