Téma týdne – zimní radovánky

Když přijede, posype krajinu moukou. Vodu pokryje průhledným těstem. Potom z těsta vytvoří bílé sochy. Když se mouka ztratí, zvířata se probudí a vylézají z nor.
Adam Krov

Chodí od domu k domu a maluje na okna překrásné, a dokonce pokaždé jiné ornamenty. Někdy nám namaluje krajku, ale když se mu někdo plete do práce, tak ho štípne do tváře.
Kateřina Láchová

Když přijde v zimě, pokryje nám všechny chodníky hladkým zrcadlem, ale nejen chodníky, také čaruje krajky na okna, spouští překrásné závěsy ze střech. Bohužel, pracuje velmi rychle.
Lada Hromádková

Staví domky, ale jen bílé, žádná tmavá šmouha. Používá cihly? Ne... Používá písek a maltu? Ne... a přece staví. Zdobí domky krajkami a studenými lízátky, kterými nikdo nepohrdne. Staví přece ze sněhu.
Adéla Hašková

Má tolik pomocníků a spoustu přátel. Umí vyndat králíka z klobouku? Ne... Umí vykouzlit krásnou růži? Ne... On umí čarovat průzračné kamínky a lízátka. Studené, průzračné a lákající. Každý ho má rád. Je velký? Je malý? Nikdo neví. Vykouzlí jen krásná lízátka a kamínky a ukryje se. Je bledý a studený. Modrý s velkou čepicí. A hvězdičky mu padají přímo do náručí. A pak s velkou radostí nosí zářivé hvězdy po světě.
Tereza Šímová

Když se řekne zima, každý si pod tím představí něco jiného. Maruška by si vzpomněla na minulý rok, jak na zamrzlém rybníce malovala na svých bruslích piruety, otočky nebo holubičky.

Pepík by si pod tím vybavil, jak se svými kamarády staví iglú nebo sněhuláka.

Mne by napadla zima u babičky. Když se s mým mladším bráškou koulujeme nebo spolu sjíždíme malý kopeček na sáňkách. Mráz nás štípe do tváří a vločky ladně tancují na nebi. Když se setmí a my musíme jít domů, ještě si naposledy lehneme do sněhu a uděláme ve sněhu andílka.

Ráno, když se probudíme, pozorujeme z okna, jak na střeše přes noc vyrostly rampouchy, a jak všechny stromy přikryla bílá pokrývka, aby jim nebyla zima.

Po snídani vyběhneme ven, kde se třpytí sníh jako tisíce diamantů.

A začne nový zimní den.

Kateřina Bernasová

Zima je roční období, s nímž přichází mnoho krásného. Jen kam oko dohlédne, tam lze spatřit peřiny bílého sněhu nebo křišťálové rampouchy visící ze střech domů.

Počasí, které se před chvílí zdálo být klidné a ničím nerušené, teď vystřídá bílá vichřice v podobě vloček prudce se prohánějících větrem. I tohle přece k zimě patří. A když všechno ustane je celá krajina posetá vílou nadílkou.

Když začne mrznout, na střechách se utvoří rampouchy vypadající jako ty nejostřejší nože zavěšené nad kuchyňskou linkou.

Jen z dálky vidím zamrzlý rybníček, jenž mi připomíná ledovou podlahu. K ještě lepší náladě přispěje slunce, jež se konečně probojovalo skrz mračna a teď září jako roztavené zlato. Jeho paprsky dopadají na sníh, který v tuto chvíli vypadá, jako by byl posetý tisícem třpytících se diamantů. Celou věčnost bych se na tu krásu dokázala dívat, ovšem připadá mi, že to všechno trvá jen pár sekund. Mraky nakonec zase vyhrály svůj boj.

Smutně se tedy pootočím, ale úsměv se mi zase rozzáří, když spatřím jindy docela obyčejný strom oblečený do křišťálových šatů dědy Mráze.

Pomalu se den chystá ke spánku, kdy si zimní krajina nasadí modré pyžamo poseté zlatými hvězdičkami a přikryje se sněhovou peřinou.

Markéta Srbová