Téma týdne – životní prostředí

Co to vlastně je to životní prostředí? Ptáte se? My odpovídáme. Životní prostředí je prostředí venku, doma, v přírodě, na pracovišti, ve škole, ve městě, no prostě všude. Jde o skutečné prostředí, které má vliv na náš život. Ale nejenom na náš život, ale i na život rostlin, živočichů, no prostě všeho živého. Se životním prostředím si spojujeme různé ekologické havárie, černé skládky, netřídění odpadu, neukázněné lidi, které porušují podmínky života a ohrožují nás všechny. My ve školní družině jsme se o tom všem přesvědčili, aniž bychom vlastně něco takového chtěli. A když jsme došli k závěrům, zůstali jsme jen zírat s otevřenou pusou, co všechno má na svědomí automobilová doprava. Tak tak svými výfukovými plyny dokáže zamořit životní prostředí, ale především vzduch, který vlastně dýcháme. Vyrazili jsme v rámci Evropského dne bez aut do ulic na průzkum a zjistili neuvěřitelné věci. Sledovali jsme dopravu přes most, který vede přes Beroun nad řekou Berounkou v obou směrech. Vodorovný směr od Plzně vede na Prahu, po odbočení vlevo na Kladno. Pozorování probíhalo pouze 11 minut a my jsme pak navíc propočítávali, jak to vypadá dál. A co jsme zjistili?

Za deset minut projelo Berounem přes most 327 osobních aut, 52 nákladních aut, 15 autobusů, 3 motorky. Při propočtu na jednu hodinu by to bylo 1962 osobáků, 312 náklaďáků, 90 autobusů, 18 motorek. Za 8 hodin, což činí pracovní doba jednoho dne je to pak 15 696 osobních aut, 2 496 nákladních aut, 720 autobusů, 144 motorek. Při přepočtu na jeden den je to pak 47 088 osobáků, 7 488 náklaďáků, 2160 autobusů, 432 motorky. A v propočtu za rok jsme již žasli: 17 187 120 osobních aut, 2 733 120 nákladních aut, 788 400 autobusů, 157 680 motorek. To koukáte, jak auta zamořují naše ovzduší, a nejen ovzduší. Co se pak děje i s přírodou kolem silnice? Pro nás dobrá zkušenost. Je proto lepší jezdit na kole, koloběžce, nebo také vlakem.

Veverušáci z Berouna

Každoročně v létě a na podzim chodím moc ráda na houby. Ať už v lese nějaké najdu či nikoli, vždy se vracím domů spokojená a s úsměvem na tváři, protože ta výprava vždy stojí za to už jen pro tu samotnou pohodovou procházku lesem.

Stále častěji se mi však bohužel stává, že v lese místo hub najdu věci, které do lesa vůbec nepatří. Obvykle se jedná o prázdné obaly od jídla a pití, ale také jsem již jednou našla u pařezu na mýtince boty, celé pokryté mechem, po jejichž očividně dávném majiteli nebylo nikde ani vidu ani slechu. Pokud se nejednalo o nějakého kouzelného mužíčka, pravděpodobně odsud dotyčný musel odejít bosý. Všechny tyto i další nálezy vždy sbírám, odnáším s sebou z přírody pryč a následně je poctivě třídím do kontejnerů.

Letos jsem opět neodolala vidině houbové smaženice a výborného guláše a vydala se do lesa hledat houby. Jelikož po mnoha horkých a suchých dnech přišly nakonec i dny deštivé, vkládala jsem do své procházky velké naděje a pevně jsem věřila tomu, že něco najdu.

Skutečně jsem se nemýlila v tom, že něco najdu. Našla jsem toho opravdu hodně. Mýlila jsem se však v představě toho, co najdu. Místo spousty hub jsem totiž ke své velké hrůze našla spoustu prázdných plastových i skleněných obalů od jídla a pití, nějaké plechovky, igelitovou tašku, zapalovač, tužkovou baterii, docela pěkný a zachovalý šátek a porcelánové ucho od hrnečku.

Využila jsem toho, že jsem měla díky neúrodě hub zcela prázdný koš, a všechny nalezené věci jsem do něj postupně skládala. Když byl koš plný, přehodila jsem přes něj ten nalezený šátek, aby pohled na koš o něco více lahodil oku. Zbývající „suvenýry“ jsem vložila do té igelitové tašky a vydala se na zpáteční cestu s dobrým pocitem, že moje návštěva lesa byla užitečná.

Při zpáteční cestě jsem se již po houbách vůbec nedívala. Pozorně jsem hlídala, abych něco z toho přeplněného koše a igelitky neztratila, a zároveň jsem si v hlavě přemítala, do jakého kontejneru který z těch nalezených odpadků bude patřit.

Vtom jsem na kraji lesní cesty potkala starší manželský pár s prázdným košíkem, jak očividně také míří do lesa na houby. Když jsme se míjeli, paní se užasle zadívala na můj košík a igelitku. V očích jí náhle svitla naděje a ihned přidala do kroku. Pán se ji už méně nadšeně snažil dohonit, načež se na něj paní otočila a pronesla: „Vidíš to! A ty pořád mumláš, že nerostou! Já hned říkala, že máme vzít ještě jeden koš! Budeme mít tolik hub, že nebudeme vědět, co s tím! Zavaříme, usušíme, uděláme guláš a ještě dáme něco Máni za ta vajíčka, co nám poslala!“

Jak pokračoval jejich rozhovor (nebo spíše monolog) dál, jsem už neslyšela, ale docela by mě zajímalo, kolik hub v lese nakonec našli a zda jim zbylo i pro tu Máňu za ta vajíčka. I kdyby však také žádné houby nenašli, každopádně doufám a věřím tomu, že pokud při tom svém hledání našli nějaké odpadky a věci, které do přírody nepatří, stejně jako já nezůstali k přírodě lhostejní a odnesli je z lesa pryč, aby je poté mohli vyhodit do příslušných kontejnerů. Vždyť příroda si tuto naši pozornost péči při tom všem, co nám poskytuje, rozhodně zaslouží a dlužíme jí to…

Romana Sekerová