Téma týdne – zvířátka

Od malička miluji koně. Na koníčky jsem se chodila dívat s maminkou, už když jsem byla v kočárku.

Okolo Protivína i blízko naší chalupy v Chrastinách je spousta ohrad s koňmi. Tak od raného dětství zrál můj velký sen…

Naše rodina neměla s koňmi nikdy nic společného. Nemám předky ani zemědělce, ani chovatele koní. Pokud vím, tak jediný blázen, který chtěl koně, byl můj strýc, když mu bylo osm let. Bydleli s rodiči na chalupě a jediným zdrojem potravy pro koně byla docela velká zahrada, ale i ta by ho určitě neuživila, protože by ji celou zničil. Babička se tehdy uchýlila ke lsti, která jí ovšem nevyšla. Třídní učitelka na konci třetí třídy hlásila, že Ondřej je moc šikovný, jenom se psaním je trochu problém a dvojka bude ještě moc krásná známka. Tak babička unavená neustálým naléháním na koupi koně, přislíbila, že kůň bude za podmínky samých jedniček. Jaké bylo ovšem překvapení, když syn přinesl samé jedničky, protože paní učitelka se na poslední chvíli rozhodla, že budoucímu panu inženýrovi nezkazí vysvědčení nějakým krasopisem. Byla to divná doba, kdy si lidé mysleli, že žít můžou i bez koní, a na vesnici jsi koně nepotkal. Podmínky pro chov byť i jediného koně nebyly, babička slib nesplnila a syn jí to do dneška neodpustil.

Moje nekonečná touha, aby v mém životě byli koně také, nebyla splněna hned. Řeknu vám, jak se to stalo.

Babička má řadu známých. Jednou jsem s ní navštívila velmi zajímavou paní. Nejdřív to vypadalo jako pěkná nuda. Budu sedět na návštěvě a poslouchat, co si ty dvě spolu vyprávějí. Eva mě zaujala na první pohled. Na dvoře nás uvítala vysoká, štíhlá žena v rajtkách a vysokých botách. Srdce mi zaplesalo. Tady jsou koně!

Od té osudné chvíle uplynulo pět let. Eva se stala mou trenérkou. Hned první den jsme se i s mými rodiči byli podívat na koně. V ohradě se pásli všichni její svěřenci, se kterými mě začala postupně seznamovat. Na nejtrpělivější Floře, která je trochu tlustá a její hřbět vypadá jako kanape, jsem začínala na jízdárně na lonži zkoušet první kroky v sedle koně. Není to lehké. Sedlo ze začátku tlačí. Kdo by řekl, že je to i námaha vozit se na koni! Člověk musí být připraven spadnout. Dodneška jsem vystřídala už řadu koní, ale žádný nebyl můj. Jezdíme na vyjížďky daleko do lesa, skáču přes překážky a sedlo mě už netlačí. Občas si zkusím i bujnějšího koně, ale všichni asi respektují, že na nich sedí malý člověk, a jsou hodnější než na dospělé jezdce.

Vloni před prázdninami se připravoval můj bratr Honzík na mistrovství světa v bicrosu, který se konal na Novém Zélandě. Rodiče plánovali cestu na celé prázdniny a pro celou rodinu. Já jsem si ale nedovedla představit prázdniny bez koní. Otravovala jsem tak dlouho, až jsem si vymohla, že zůstanu doma s malým bráškou a budu bydlet s dědečkem a babičkou blízko mých miláčků. Mamince bylo trochu líto, že nebudeme šest neděl společně, ale nakonec řekla, že je dobře, když strávím prázdniny, jak chci já.

Blížilo se vysvědčení a doma bylo nějak tajemno. Občas jsem zaslechla, jak si maminka s tatínkem něco potichu říkají a vždy ztichli,. Když jsem se přiblížila. Tatínek se silně zajímal o moje vysvědčení, a dokonce se byl zeptat i ve škole. Poslední den školy mi ráno maminka řekla, že pro mě přijedou s tatínkem do Písku a někam pojedeme oslavit konec roku a vysvědčení. Byla jsem moc zvědavá, co naplánovali. Měla jsem radost, protože na vysvědčení byly samé jedničky. U školy už čekali rodiče v autě a vyjeli jsme. Myslela jsem, že jedeme k dědovi do Březí, ale v Chrastinách jsme náhle odbočili směrem ke koním. Tentokrát jsme ale nešli k Evě, ale do konírny, kde jsou ustájena hříbata. Čekala tam Eva, babička, děda a majitel hříbárny Jarda a …..v boxu stál ten nejkrásnější koníček na světě, jednoroční hnědák s bílými ponožkami, velkýma udivenýma očima a s hvězdičkou nad čumáčkem.

„Tak, Johanko,“ řekla maminka, „tohle je tvůj vlastní koníček, o kterého se budeš starat a jednou na něm budeš moci i jezdit.“ To byl ten nejš'ťastnější okamžik mého života. Tak to, co se nesplnilo mému strýčkovi, jsem najednou měla já. Od té doby uplynul už zase skoro rok, Platánek roste jako z vody a brzy z něj bude dospělý hřebec. Někdy zlobí, ale to dělají všechna mláďata. Už se těším, až mu dají sedlo a já budu cválat na vlastním koníčkovi.

Myslím si, že s vlastním zvířetem darují rodiče dítěti nejen kamaráda, ale dají mu možnost zjistit, jaké to je, když je člověk za někoho zodpovědný.

Johana Seidlová

Je to něco přes čtyři roky, když se z nás, typických městských lidí, měli stát vesničané. Na život na vesnici jsme se velmi těšili. Kromě velké zahrady a domu poblíž lesů a luk jsme já a má sestra plánovali pořízení domácích mazlíčků. Až doposud nám mamka dovolila pouze zakrslého králíka.

Nebylo to lehké, mamka ani taťka nechtěli o žádných zvířatech ani slyšet. Až jednou, když jsme jeli náhodou ke známým do vedlejší vesnice, jsme narazili na dvě malá chundelatá koťata, která měla posloužit jako krmivo pro dravce. Vycítili jsme se sestrou šanci! A taky že ano, naše mamka neunesla osud koťat, a tak jsme si je domů vezli obě. Od té doby jsme měli dva černé lumpíky – Lucku a Mikeše. Mikeš se nám po měsíci někam zatoulal, ale Lucka zůstala.

Jednoho dne jsme Lucku našli zraněnou, okamžitě jsme ji vzali k veterináři. Její zranění bylo vážné, tak vážné, že by na našem místě mnoho lidí nechalo kočku utratit. Naše mamka tuto variantu okamžitě zavrhla a my se rozhodli pro nákladnou operaci. Od té doby máme nejdražší kočku ve vesnici – s ocelovou, sešroubovanou přední packou.

Kočka se po operaci přesunula domů do tepla a naším úkolem bylo se o ni starat tak, aby se co nejdříve mohla vrátit ke svému kočičímu životu venku. Hned jak se měla Lucinka uzdravit, byla naplánovaná kastrace, aby se nám kočky nezačaly nekontrolovaně množit. Asi po měsíci směla Lucinka na krátké vycházky. Vždy jsme ji vypustili na zahradu a ona se asi po hodině vrátila domů.

Lucka byla konečně ve výborné kondici, takže jsme jeli na veterinu domlouvat kastraci. Pozorovali jsme, že se nám trochu zakulatila, ale přičítali jsme to pobytu doma a málo pohybu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že je Lucinka březí. Viděl jsem, že jdou na mamku mdloby. Zeptala se jen: „Kolik?“ Jelikož Lucka byla ještě stále trochu kotě, měla mít, podle slov veterináře a provedeného ultrazvuku, jen tři koťata – a to maximálně! Já se setrou jsme se moc těšili, mamka podala ještě tentýž den na ještě nenarozená koťata inzerát.

Byl krásný letní den, byli jsme na zahradě a sestra s kamarádkou si udělala piknik. Chvilku si hrály, když vtom to začalo! Na deku dorazila Lucka, lehla si a začala před námi všemi rodit. Každý si myslel, že Lucka bude mít tři koťata, jenže ne. Lucka porodila šest koťat. My děti jsme měly samozřejmě velikou radost, o mamku se pro změnu pokoušely mdloby.

Postupně jsme všechna koťata rozdali, až na jedno. Chundelatá Šmudlinka zůstala s námi. Mamka zařídila, aby šla Šmudlinka na kastraci včas. Jakmile jsme Šmudlinku odvezli na veterinu k zákroku, volala paní doktorka, že nemáme Šmudlinku, ale Šmudlu.

Život s domácími mazlíčky je neustálé překvapení. Z toho, co jsme napsal, jasně vyplývá, že přeměna z městských lidiček na vesničany, bude nějaký ten pátek ještě trvat. Ale my to nevzdáme!

Jan Žofka