Téma týdne – zvířátka

Soutěž již skončila (29. 9. 2018 23.59).

Máš doma nějaké zvíře? Jaké? Kolik jich máš? Jak se jmenují? Jaké ještě nemáš a chtě(a) bys ho? Jaké zvíře máš nejraději? A jakých se naopak štítíš nebo bojíš? Zažil(a) jsi nějakou hezkou příhodu, ve které hrálo hlavní roli nějaké zvíře?

Chceš se nechat překvapit případnou výhrou? Určitě se bude jednat o knihu, ale o jakou přesně se dozvíš, až ji rozbalíš.

Abys mohl vyhrát, nám napiš pár veršů, jakkoliv dlouhou povídku nebo namaluj obrázek. Nezapomeň, že tvé příspěvky musí vystihovat toto téma týdne.

Své dílo pošli na *** soutěž již skončila *** a nezapomeň připojit své celé jméno a adresu, abychom Ti v případě výhry mohli odměnu zaslat.

Příspěvky, které nám zasíláte

Komár a já

Sotva jsem ulehl do své vyhřáté postele, začal jsem se škrábat na noze. Měl jsem tam červené kousnutí od komára. Ignoroval jsem to, snažil se neškrábat, ale po minutě přibylo další.

Hledal jsem komára po pokoji pohledem. To je ale smůla, zrovna se usadil na druhé straně, pomyslel jsem si, protože se mi vůbec nechtělo vylézt z postele. Počkal jsem si tedy, až přiletí blíž. Chvíli se ozývalo jen otravné bzzz, pak mi přistál přímo na tváři. Vítězoslavně jsem se pousmál a pokusil se ho zabít. Sám od sebe jsem schytal takovou facku, že kdybych neležel, tak by mě to určitě položilo. Schoval jsem části svého těla pod peřinu a ani se nehnul. Po chvíli jsem zaslechl zase bzzz a s lišáckým úsměvem jsem si sám pro sebe řekl: "Zkus si sem najít cestu!" Ale co čert nechtěl, komár byl najednou pod peřinou. Začal mě opět štípat. Vykopl jsem peřinu na sebe, aby otravný hmyz mohl odletět. Musel jsem si stoupnout, jak jsem byl naštvaný.

Vtom se stalo něco krásného! Komára jsem omylem zašlápl. A jak jsem začal skákat radostí, při každém dopadu jsem mu ještě naložil. Byl to nepopsatelný vítězoslavný pocit.

Patrik Kopecký

Veverka

Byla krásná prosluněná sobota a já i s mými rodiči jela autem k babičce na chalupu. Když jsme dorazili a přivítali se s babičkou a dědou, vzala jsem na procházku dědova psa Arika. Šli jsme za vesnici a pak jsem Arika odepnula z vodítka, aby se mohl proběhnout. Všude bylo ticho a klid. Žádný spěch a stres jako u nás ve městě, kde s rodiči bydlíme. Jen já, Arik a příroda kolem nás.

Po nějaké době ticho prolomilo zapraskání a pád velké větve z vysokého stromu a následné Arikovo štěkání. Pak bylo zase ticho. Ptáci dál zpívali, jako by se nic nestalo.

Arik začal čenichat kolem spadlé větve a najednou začal štěkal. Přiskočila jsem k němu a připnula mu zpátky vodítko a odvedla ho pryč, protože jsem zahlédla veverčí ohon. I přes Arikovo nesouhlasné kňučení jsem ho uvázala daleko od spadlé větve a sama se šla podívat, zda se mi to jen nezdálo. Pod listím té velké větve se krčilo malé veverčí mládě. Vypadalo velmi vyděšeně. A bylo opuštěné! Opatrně jsem ho vzala do rukou a prohlédla si ho. Malé veveřátko vůbec nekladlo odpor. Muselo být unavené, a hlavně zraněné. Odpoutala jsem Arika a vydala se i s mládětem zpět k babičce.

Jako první mě zahlédl dědeček, a jakmile zjistil, co držím v rukou, ihned Arika zavřel do boudy. Přišla jsem k dědovi a dala mu veverku do rukou. „Je zraněná,“ řekl a dál si ji prohlížel. „Musíme ji odnést na veterinu...“ „A je to vážné?“ zeptala jsem se, protože jsem se bála, že by veverka mohla zemřít.

„To nevím... A víš co? Hned ji tam zavezeme,“ dodal a začal startovat auto. Dal mi veverku do náruče a já si sedla na sedadlo spolujezdce.

Veterinář nás přijal hned, protože ostatní mazlíčci mohli počkat. „Bude v pořádku, ale bude potřebovat nový domov. Do lesa ji už pustit nemůžete.“ Podívala jsem se na dědu a ten hned poznal, co po něm požaduji.

„Chcete si ji nechat, nebo ji dát do záchranné stanice?“ ptal se veterinář. Malinko jsem do dědy šťouchla. „Rád bych si ji nechal,“ pronesl děda a já byla hrozně nadšená, že veverka pojede domů s námi. Veterinář ji naočkoval proti nemocem a na zadní tlapku veverce dal miniaturní sádru. Už nikdy nebude moct skákat jako ostatní veverky.

Když jsme se vrátili domů, zahlédla nás babička. Ihned se šla podívat, co máme s sebou. Když veverku uviděla, spráskla ruce a dlouze se na dědu zadívala. Děda jen zašpitl, že je to nový přírůstek do rodiny a dál už nic neřešili, jen z půdy snesl obrovskou klec a dal do ní veverku.

Po pár týdnech, co jsem u babičky byla, přijeli rodiče, aby mě vyzvedli a odvezli domů. Veverčí mládě už vůbec nebylo unavené a vystrašené, ale bylo plné života. V novém domově se mu bezpochyby líbilo.

Karolína Kozáková

Můj psí kamarád

Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že by bylo pěkné mít kamaráda, kterému se můžeš se vším svěřit a vypovídat, ale kde brát, když nikdo není po ruce? Jednoho dne jsem náhodou při procházce došel do míst, kam často nechodím, a podle psího štěkotu jsem poznal, že v blízkosti se nachází psí útulek.

V té chvilce mi napadlo, že by to nebyl špatný nápad si takového psího kamaráda vypůjčit na zkoušku. Hned se mi tento nápad zalíbil a v hlavě se mi začaly odvíjet všechny důvody, proč si ho pořídit. Nebyl bych pořád sám, mohl bych se mu svěřit se svými radostmi a starostmi, někdo by byl rád za moji lásku a společně strávený čas, ale na druhé straně zase jsou i určitá negativa. Například každé ráno bych musel psa venčit ještě dřív, než jdu do školy, a hlavně v každém počasí. Když bych přišel po dlouhém a náročném dni stráveném ve škole, tak bych nemohl hned skočit do „postýlky“ a pak na hry na počítač, jak je mým zvykem, ale dojít vyvenčit a obstarat svého psa. O víkendu má každý pes asi rád pěkně dlouhou procházku v přírodě. A to si nejsem jist, zda bych pořád chtěl.

Při těchto myšlenkách jsem došel až do již zmiňovaného útulku. Co jsem zde uviděl, mi vehnalo slzy do očí. Byla tam spousta krásných malých i velkých psů všech možných ras. Nikdy by mi nenapadlo, jaké množství pejsků si lidé jen tak bezmyšlenkovitě pořídí, a když je omrzí, tak se jich jednoduše zbaví.

Když jsem procházel mezi kotci a viděl ty jejich smutné oči, které čekají na naše pohlazení nebo alespoň pamlsek, bylo mi jasné, že sem budu chodit pravidelně. Při jedné z návštěv jsem uviděl krásného psa. Ten jeho pohled do mých očí nikdy nezapomenu. A věděli jsme, že tu jsme jeden pro druhého. Ještě téhož dne jsem si psa jménem Dino odvedl domů a od té doby tvoříme nerozlučnou dvojici.

I přes určité povinnosti jsem rád, že jsem si Dina mohl vzít, a myslím si, že mne ještě může hřát pocit, že jsem udělal dobrý skutek.

Richard Vlach

Krteček

Zahrádku a dvoreček
přepadl mi krteček.
A tak když přijdu na zahradu,
krtince jsou vpředu, vzadu.

Díky této skutečnosti
krteček mi vadí dosti
a jelikož je "pod zákonem",
zahubit jej nesmím honem!

Ovládnout se proto musím
a vyhnati jej pouze zkusím!
Až se mi to podaří,
zahrádka zas zazáří.

Aleš Gotzmann

Fifinka

Když jsem byla na čas krátký,
na návštěvě kamarádky,
všimla jsem si hbitě,
že pes běhá v bytě.

Přímo v bytě, místa málo,
zvláštní mi to připadalo.
Řešení to šťastné není
a hned žádala vysvětlení.

"Věrko, prosím, zkus mi říci,
proč pes běhá po ložnici?"
A odpověz mi na otázku:
"Chodí vůbec na procházku?"

Dle mé touhy, jednou zkrátka,
rozhodla se moje matka,
jelikož mám pejsky ráda,
že mi koupí kamaráda.

Od těch dob mám štěně bílé,
utíká s ním dlouhá chvíle
a společně s maminkou
ho nazvaly Fifinkou.

Na procházku často chodím,
po parku ji hezky vodím.
Dvě hodinky venku stačí,
alespoň si zaskotačí.

Radomíra Gotzmannová

Marley

Doma máme pejska, jmenuje se Marley
Každé ráno po mě chce, aby jsme si hráli.
Je to malý labrador, má moc krásné oči
Díky němu se štěstím celičký svět točí
Žije s námi chvilku, ale už ho dobře znám
Všechno co si přeje, to mu ráda dám
Pamlsky má za odměnu, takže každý den
Pořídit si Marleyho byl splněný sen
Rád chodí ven, na dlouhé procházky
Dává mi radost, štěstí i spousty lásky
U dveří čeká, když domů vchazím
Míčky mu venku ráda hazím

Andrea Šmídová

Zebra

Zebra, ta jí seno
a občas to tu zní,
že ráda nosí pyžamo,
co nesundáme z ní.
Jednou jsem jí viděl na fotce,
krásné pruhy nosí.
Vypadá jak přechod pro chodce,
nevyrovnaj se jí ani vosy.
Nežije však ve vězení,
a nejspíš víte jistě.
Vězněm totiž vůbec není,
má sice stejné oblečení,
ale srdce na pravém místě.
Zebra říká pápá
a při tom stále papá.

1. skupina – Veverušáků

Makaka je hezká opička,
je to krásná holčička.
Lev je krásné zvíře,
chodí večer k díře.

2. skupina – Veverušáků

V ZOOparku Karlštejně,
chodí spousta lidí denně.
Také hodně zvířátek,
i pár krásných kůzlátek.
Černý panter tam pobíhá,
zebra, velbloud, bizoni,
pobíhají tam po stráni.
Viděli jsme slepice,
ale mohlo jich být více.
Skunk tam vůbec nesmrdí,
starají se o něj dobří lidi.
Nosálové dlouhý nos mají,
svět s tím nosem poznávají.

3. skupina – Veverušáků

ZOO

Máme zvířata rádi,
jsme s nimi kamarádi.
Bizon, panter, slepice,
ve tmě si pletou čepice.

4. skupina – Veverušáci

Slepice

Moje vlastní babička,
i když už je vdova,
pro domácí vajíčka,
stále slípky chová.

Když kropenaté slepice,
honím u ní po dvoře,
líbí se mi velice,
jak každá z nich krákoře.

Tímto bych chtěl naznačit,
že mě baví nejvíce,
když můžeme skotačit,
já i její slepice.

Štěpán Gotzmann

Do zoo proudí davy lidí,
nikdo se nad tím nepozastaví.
Jdou se podívat na zvířátka z Afriky i Ameriky,
budou na ně dělat přes sklo cukrbliky.

V kleci přecházejí kočkovité šelmy,
proběhnout na svobodě by se chtěli velmi.
Medvěd v pavilonu b funí,
klokani a zebry z druhé strany na něj okouní.

Opice předvádějí svoje kejkle,
vyzývají děti – klidně se nám smějte.
Jen lenochod se na stromě vyvaluje,
drápy si s opravdovým gustem pročišťuje.

Jana Plecháčová

Ztracená vlaštovka

Už bylo září a poslední hejna přemisťujícího ptactva se ukládala směrem k jihu. Dne 14. září se dvě rodiny čápů ze stejné vesnice sešli u vykotlaného dubu na rozcestí. Měli tam sraz, asi kolem půl šesté ranní hodiny. Když se konečně sešli, tak čapí táta od Křidélků a čapí táta od Peříčků zavelel: „Odlet!“ V letce první letěli tátové, pak děti Tonda Křidélko a Béďa Peříčko. A jako poslední letěly čapí maminky. Když byli u Gibraltaru, tak že si dají přestávku. V tom k nim přiletí vlaštovka, jménem Amálka a říká: „Dobrý den, já jsem se ztratila.“ V tom ji přeruší pan Křidélko a povídá: „Jak si se prosím tě mohla jen ztratit?“ A Amálka začala vyprávět, že zrovna měly přestávku na obalované mouchy na grilu a pak že si schrupne na elektrickém drátě. Ale když se probudila, tak všichni byli pryč. „A já nevím, kudy na jih.“ Když si toto vyposlechli, tak paní Křidélková jí nabídla, že může letět s nimi. Amálka souhlasila. Po krátké přestávce tátové znovu zaveleli k odletu. A pan Peříčko řekla: „Amálko, poletíš mezi Tondou a Béďou a můžete spolu hrát nějakou hru.“ A vzlétli. Cestou Tonda, Béďa a Amálka hráli různé hry. Například slovní fotbal, tichou poštu, ale když zkusili si hrát na honěnou, hned jim to tátové zatrhli, aby se nikomu nic nestalo nebo aby někdo neztratil rovnováhu a nespadl. Jakmile uviděli Afriku, Amálka se začala strašlivě těšit, že zase uvidí své hejno. Pak přistáli na shromaždišti a Amálka spatřila své hejno. Všichni měli velkou radost, že se Amálka vrátila. Potom seznámila hejno s rodinou Křidélků a Peříčků. Všichni se navzájem spřátelili a od té doby létá rodina Křidélků a Peříčků s hejnem vlaštovek spolu.

Tobiáš Gruber

Přátelství s želvičkou

Jeden chlapec měl želvičku. Ta slavila své desáté narozeniny. Všichni byli rádi, že Alexovi vydržel Ferda deset let. Tak se totiž jmenovala ona želvička. Po oslavě jsem slíbil, že budu brát Ferdu všude s sebou. Jednou jsem šel pro brambory do sklepa. Položil jsem želvičku a řekl: „Zůstaň tu, já se vrátím.“ Když jsem se vracel, vidím, že želvička nikde. Kdepak asi je? V tu dobu byla želvička někde mezi harampádím ve sklepě. Tam potkala pavouka. Nejdříve se zalekla, ale po chvíli zjistila, že je to hodný pavouk. Začali se přátelit a nakonec se společně domluvili, kam má želvička jít, aby se dostali zpět. Chvíle stačila k tomu, aby se více spřátelili. Pavouk si řekl, že želvičku vyprovodí. Pavouk a želvička jdou k oknu, odkud by se asi nejspíš mohli dostat dovnitř. Když už byli skoro na místě, potkali kočičku. Alexovi, maminky říkají Sněhurka. To proto, že zkoumá vždy jablko. Kočička se pozdravila se želvičkou, ale pavouka neznala. Proto na sebe koukají a prohlíží se navzájem. Po chvíli želvička řekla: „Kočičko, toho pavouka se bát nemusíš.“ Nakonec se kočka s pavoukem skamarádili. Pomalu prošli oknem a želvička se rozloučila s pavoukem. Když Alex zase uviděl želvičku, tak ho starosti opustily. Všechno nakonec dopadlo dobře. A pokud ještě neumřeli, žijí tam dodnes.

Lukáš Hána, Veverušáci

Lovec a jednorožec

V kouzelné zemi různých až přerůzných stvoření, vládla velmi moudrá a hodná královna Anastázie. Měla dceru – princeznu Serafínu. Ta byla pyšná, ošklivá na ostatní a dbala jen na svůj vzhled a krásu. Měla si po královně jednou usednout na trůn. Však to si nikdo z kouzelné země nepřál. Ale nikdo nemohl odporovat. Čas Serafíniny korunovace byl dávno ten tam a dávno to nebyla princezna, ale královna. Kázala nesplnitelné úkoly, a kdo ho nesplnil, toho hodila do žaláře. Přála si upečeného ptáka Fenixe na talíř, Aldujnův žár ohně do krbu. Svezení na čupa kabrovi, a spoustu dalších. Nikdo nic nesplnil. Jednou Serafína zvolala: „Když jste všichni tak neschopní, budiž ničemové, tak volám zkušené lovce, aby mi přinesli jednorožcovu hřívu, kterou zapletu do vlasů. Ti dostanou za odměnu tisíc zlatých dukátů. Sjelo se spousta lovců z celého širého kraje pro bohatství. Královna je poslala do práce. Spousta z těch lovců byli stejně namyšlení jako Serafína. Proto též neměli žádné přátele. Kdo má rád namyšlené lidi? Asi nikdo, že….tak dál. Jeden mladý lovec, který bydlel na samotě bez lidí, se ani s přáteli moc neuměl bavit. Vzduch ve velkoměstu znal tak maximálně z novin. Potřeboval více peněz, aby si mohl koupit domeček někde ve městě. I když jednorožce ostříhat moc nechtěl. Šel do nejbližšího lesa zkusit štěstí. Hledal, hledal, asi pět hodin a po velkém unavení se šel napít k potoku… až uviděl, jak tam pije jednorožec. Potichu se k němu přiblížil, k jeho hřívě natáhl ruku s mečem a nedokázal to. Nechtěl mu ustřihnout jeho krásnou hřívu, díky které vzniká duha. Jednorožec věděl, že za ním lovec stojí, nebál se ho, věděl, že je hodný přítel. Jednorožec na něj promluvil: „Vím, že jsi hodný přítel a také vím, proč jsi tu. Nasedni na mě a jedeme za královnou Serafínou a dáme jí, co si zaslouží.“ Lovec bez otázek nasedl na jednorožce. Jednorožec uháněl k Serafíny zámku. Ta tam ležela na loži a nechala se ovívat trolem. Jednorožec přiletěl před královnu i s lovcem. „A vidím, že jste tu i s jednorožcem, tak můžete sekat hřívu, já se ráda podívám.“ Usmála se. „Ne nemohu, Nemohu mu ublížit.“ Řekl lovec. „Jak se opovažuješ neuposlechnout můj příkaz,“ křičela Serafína. Jednorožec zakouzlil svým rohem a proměnil Serafínu v hvězdu na nebi v noci. Jednorožec lovci poděkoval, že mu neustřihnul hřívu a neuposlechl příkaz, i když věděl, že za to půjde do vězení. Všichni byli v kouzelné zemi šťastní a zvolili si lovce za krále a jednorožec mu vždy po boku, byli to nejlepší přátelé. A když uvidíte na nebi duna, tak to je jednorožec s lovcem na zádech.

Marie Hirnerová

Kočička Micka z útulku

Za sedmero horami a sedmero řekami, žila v jedné vesničce kočka. Ta se jmenovala Micka. Micka již od malička žila v útulku pro opuštěná zvířátka. V útulku se však měla dobře, dobře se o ni starali, ale nikdy k sobě neměla blízkého kamaráda. Jednoho dne přišel do útulku kluk, který se jmenoval Jonáš. Jonášovi se Micka velice líbila. Začal si s ní povídat, hladil ji a Micka se s ním rychle spřátelila. Mazlila se s ním a začala silně vrnět. Jonáš Micku přivedl domů a všem se doma velmi líbila. Micka byla přesvědčená, že jí Jonáš bude ubližovat. Její myšlenka však byla mylná, nic takového se nedělo a Jonáš měl Micku moc rád. Přepečlivě se o ni staral. Jonáš je moc hodný páníček, přemňoukávala Micka všem kočkám v blízkém okolí, které viděla. Byla ráda, že si ji chlapec z útulku vzal. Micka vždy vycítila, kdy je Jonáš nemocný a skočila mu na klín. To Jonáše velice uklidňovalo. Když zase někdy byla Micka smutná, tak se s ní Jonáš začal mazlit a Micku to potěšilo. Mezi Jonášem a Mickou se utvořilo takové krásné a srdečné přátelství, které by jim mohl kde kdo závidět. A závidět by mohli i lidé.

Jiří Jakubíček

Pohádka o pejskovi a kočičce, jak se opalovali

Za devatero horami a desatero lesy, žila v jedné malé vísce pod horami jedna rodina. Žila skromně, spokojeně, měla dvě děti a k tomu pejska a kočičku. Všichni se vzájemně měli rádi a byli i nejlepšími kamarády. Rodina milovala pejska a kočičku a pejsek s kočičkou si neztěžovali na své páníčky. Prožívali všichni společně krásný život, plný záhad, dobrodružství a užili si mnoho legrace. Jednoho dne si krásné dobrodružství užíval pejsek a kočička.

Byl slunečný den a pejsek a kočička si řekli, že tento den stráví spolu. Pejsek praví: „Kočičko, co kdybychom se šli opalovat?“ Kočička na to odpoví: „Ano, pejsku, ale bojím se, že se přižene nějaká bouřka“. Pejsek odpoví kočičce, že to přeci nevadí, a že venku je ještě sluníčko. Ale pozor, než to stačil doříct, tak začalo pršet. A kočička na to odpoví: „No vidíš pejsku, já jsem věděla, že se něco přižene“. A tak čekali a čekali, až vysvitne sluníčko. Pejsek řekl: „Kočičko, už vysvitlo sluníčko“. Ale než to všechno dopovídali a dohodli, byl večer. Ráno se probudili a pejsek praví: „Kočičko, už zase svítí sluníčko“. Kočička na to: „Ale pejsku, vždyť jsme se ještě nenajedli? A venku je ještě zima.“ Tak čekali, až najednou pejsek vykřikl: „Kočičko, kočičko, vždyť už hodně svítí sluníčko“. A tak nakonec se sebrali, a šli se opalovat. A opalovali se tak dlouho. Byli tam 5 minut, hodinu, tři hodiny až se spálili. Potom se museli dlouho schovávat, nesměli na sluníčko, aby se uzdravili. A tak se již nikdy neopalovali.

Fanynka Kaštánková

O užovce a krajtě

Za sedmero horami a sedmero řekami, se nachází jedna vesnička, která nese jméno Zvířátkov. V této vesničce žila, byla jedna veliká užovka, která se jmenovala Eva. Ale Eva byla jenom sama, neměla k sobě žádnou kamarádku ani kamaráda. Tak se rozhodla, že odejde a půjde si hledat kamarády. Putovala dlouho a dlouho, ale nikoho nenašla. Šla si tedy odpočinout. Ráno, když se probudila, tak šla dál. Co musela udělat nejdříve? Musela přeplavat řeku, ve které byl silný proud. Přemluvila sama sebe a šla to přeplavat. Proud byl tak silný, že ji unášel a unášel, čím dál tím více, až byla hodně daleko. Když se vynořila z řeky, nemohl ani poznat, kde to vlastně je. Opět si musela odpočinout. Další den ráno, když se probudila odpočatá, uviděla přes řeku kládu. Šla na to z plných sil, aby se jen dostala na druhou stranu zpět. Hurá! Sláva! Podařilo se a užovka je na druhé straně. Ale než to přešla, spadla několikrát do vody a tak si musela zase odpočinout. Zalezla si pod kámen a snažil se usnout. Ale pořád se jí zdálo, jakoby ji někdo probouzel a budil ji i velký hlad. Vylezla ven a viděla na zemi myš. Plazila se po zemi a najednou: „Chňap!“ Myš byla v ní. Ráno vyšla po probuzení ven a něco slyšela. Šla se podívat tam, odkud se ozývalo šustění a nějaký zvuk. Uviděla na místě krajtu, která se jmenovala Pepík. Pepík se strašně lekl a řekl: „Co to tu bylo, co to je?“ Byla vidět jeho rozklepaná pusa, která odpovídala: „Fuj, to jsem se lekl.“ Užovka jak vše uviděla, byla ráda, že má kamaráda. O pět měsíců později, měli tři vajíčka. První, které se vykutálelo, bylo veliké, silné a rychlé. To druhé, to samé, ale bylo menší. A to třetí, bylo malé, ale velmi silné. A tak žily společně spolu až do smrti. Možná až dodnes.

Alex Kuník

Ztráty a nálezy

Byl jeden chlapeček, který se jmenoval Pavel. Chodil do školky ve městě, kde se narodil a kde měl spoustu kamarádů. S kamarády si spolu hráli nejen ve školce, ale i venku, slavili společně narozeniny, svátky, prostě se snažili být spolu. Blížil se konec června a s tím i poslední den ve školce. Pavel se s kamarády už těšil do školy a domlouvali se, kdo bude s kým sedět.

Bohužel se Pavel o prázdninách dozvěděl, že se bude muset s rodiči přestěhovat do jiného města. A to znamenalo, že nastoupí do první třídy jinam a bez svých kamarádů!

Pavel z toho byl opravdu moc smutný a plakal, měl pocit, že už nikdy nenajde jiné kamarády. Od té doby se vůbec do školy netěšil, a když ten den nastal, nechtělo se Pavlovi ani vstávat z postele. Rodiče se snažili Pavla přesvědčit, že se mu bude v nové škole a městě líbit, a že si nové kamarády určitě najde, ale Pavel je neposlouchal.

Když vstoupil do třídy, nevěděl ani kam si sednout, připadal si strašně sám. Vzpomínal na své kamarády ze školky, jak se asi teď mají, jak si vyprávějí zážitky z prázdnin a jsou veselí a hlavně spolu. Pavel se posadil do poslední lavice a čekal. Nikdo si k němu však nepřisedl.

Uběhlo několik týdnů a Pavel seděl pořád sám, žádného nového kamaráda si zatím nenašel. Ostatní děti si o přestávkách hráli a povídali, protože se znali ze školky. Pavlovi bylo moc smutno.

Jednoho dne si jeho spolužák jménem Frantík zapomněl doma svačinu. Pavlovi mu ho bylo líto, a tak se s ním rozdělil o kus té své. Druhý den za ním o přestávce přišel Frantík a znovu mu poděkoval a zeptal se ho, jestli si s ním nechce jít hrát. Pavlovi se rozzářili oči a konečně si uvědomil, že získal svého prvního kamaráda v novém městě. Necítil se po dlouhé době tak sám.

O týden později, při tělocviku, spolužák Martin běžel přes tělocvičnu, zakopl a letěl přímo na Otíka. Pavel bleskově zareagoval. Odstrčil Otíka kousek stranou a Martin, místo toho, aby srazil spolužáka, vletěl rovnou do žíněnky. Nikomu se naštěstí nic nestalo a kluci Pavlovu duchapřítomnou reakci náležitě ocenili.

Od té doby Pavel s Otíkem, Martinem a Frantíkem vytvořili skoro nerozlučnou čtveřici a o přestávkách trávili všechen čas spolu.

Na začátku prosince dostal Pavel od Martina pozvánku na oslavu jeho narozenin. Byl strašně moc šťastný a těšil se. Na oslavě se mu moc líbilo a zjistil, že i ostatní děti ze třídy jsou fajn kamarádi.

Když přišli Vánoce a s nimi prázdniny, trochu posmutněl, protože věděl, že se nějakou dobu neuvidí. Vzpomínka na kamarády ze školky už nebyla vůbec bolestná a naopak si uvědomil, že už na své školkové kamarády myslí čím dál méně, až se za to trošku i zastyděl.

Pavel byl nakonec rád, že se přestěhovali. Uvědomil si totiž, že i když někdy v životě něco pro nás důležitého ztrácíme, nemusí to být vždy špatné, protože můžeme něco nového a krásného objevit a získat.

Filip Michajlovič

Anička a Kryštůfek

Byla jedna malá pětiletá holčička jménem Anička. Ráda si hrála, chodila do školky a byla pořád veselá.

Jednoho dne se přestala smát, dostala ošklivý kašel a horečku. Aničce bylo čím dál tím hůř. Nezabíraly prášky ani kapičky, které předepsala paní doktorka. Holčička pro kašlala několik dnů a byla stále smutnější. Maminka se začala o Aničku bát a snažila se jí všelijak rozveselit.

Zrovna, když maminka hrála loutkové divadlo, začala se Anička dusit. Anička se rozplakala a sípavě lapala po dechu. Maminka okamžitě upustila loutky, běžela k ní a chtěla jí uklidnit. Veliké modré oči plné strachu a slz se upínaly k mamince a hledaly pomoc. Mamince došlo, že je zle a sáhla po telefonu. Poprvé v životě vytáčela linku 155.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Za chvilku stála před domem sanitka, doktorka vběhla do domu a snažila se Aničku uklidnit a podat jí léky na dýchání.  Anička musela okamžitě do nemocnice. Ani maminka s ní nemohla jet, protože měla doma ještě malé miminko, a to do sanitky nesmělo.

Za Aničkou se zavřely dveře sanitky a v té chvíli dostala velikánský strach. Siréna houkala, sanitka se řítila obrovskou rychlostí a Anička se rozvzlykala po mamince. Ani svého oblíbeného plyšáka si nestačila vzít s sebou. V té chvíli se paní doktorka sklonila nad Aničku a něco jí podává „Tady máš plyšáka Kryštůfka a s ním se už nemusíš bát.“ Anička plyšového panáčka objala a cítila se hned lépe.

Po celou dobu v nemocnici ho měla u sebe, povídala si s ním a hrála. Každý večer pak Anička poprosila Kryštůfka, aby jí vyprávěl pohádku a zavřela oči. A věřte nebo nevěřte, ale Kryštůfek Aničce den co den povídal nějakou pohádku. Stal se jejím nejlepším kamarádem. Aničce bylo den ode dne lépe a lépe a po týdnu mohla jít konečně domů i s Kryštůfkem.

Od té doby je Kryštůfek Aniččiným dobrým přítelem a každý večer si spolu povídají. Anička vypráví, co všechno za ten den prožila a panáček jí pozorně naslouchá.

A pokaždé, když Anička vidí houkající sanitku, přeje si, aby ten, koho právě veze, také objevil svého Kryštůfka.

Aneta Michajlovičová

O Kiře a králíčcích

Byla jednou jedna země a ta se jmenovala Tajtrdlická republika. A v té zemi byla vesnička jménem Přátelská Lhotka. Ve  vesničce byl jeden dům. Byl to přátelský dům. V tom domečku bydlela zvířata a jejich panička Anežka. A co ta Anežka měla doma za ZOO. Včelky, chameleony, leguány, želvu, kocourky, ježka, morče, křečky a naše hlavní hrdiny: fenku Kiru a dva králíky Jeminku a Oukeeho. Fenka Kira se s oběma králíky moc kamarádila. Jenže králíci se navzájem až tak nemuseli, přesně naopak „přátelství“. Jeminka byla klidné a mírné povahy, za to Oukee byl neřízená střela. Avšak Kira byla obojí. Tito králíci se doslova nenáviděli. S Kirou se ale kamarádili oba. Jednoho jarního dne se šlo venčit králíky. Králíčkům nandali vodítko a šli ven. Ale i když se Anežka s její mladší sestrou Mariánkou, snažily sebe víc, králíci byli na sebe stále nerudní. Najednou si králíčci překousali vodítka. A oba utekli do polí. Mariánka s Anežkou se rozběhly za nimi, honily je marně. Doma Anežka vysvětlovala mamince: „Maminko, ti králíčci si prostě překousali vodítka, ale my za to nemůžeme,“ vzlykaly holčičky. „No, musíme vyvěsit plakáty, aby lidi věděli, že se hledají.“ Holčičky tedy s maminkou tiskly. Plakáty hlásaly: „hledají se dva králíci. Slyší na jméno Jeminka a Oukee. Oukee je sameček zakrslého kastorexe a Jeminka samička zakrslého rex beránka. Oukee je zbrklé a živé povahy, Jeminka mírné a dosti lajdácké povahy. Při nalezení volejte číslo: 987 654 321.“ Proč vlastně utekli králíčci? Paničky je často nutily si spolu hrát, jít na procházku, ale oni se přeci nemuseli. Samozřejmě, že své paničky měli rádi. Večer však oběma králíkům začala být zima a tak se museli někam schovat. Uviděli jednu noru s nápisem na dveřích: „Mrkvičkovi, klepejte prosím.“ Králíci neváhali a zaklepali. „Klep, klep, klep.“ Z vnitřka se ozvalo hlasité „já tam jdu“ a králíci čekali. Otevřel moc mile vypadající zajda, který slušně pozdravil. „Dobrý večer, přeji.“ Králíčci pozdrav opětovali. „Dobrý večer, jsme králíci domácí a zabloudili jsme. Mohl byste nás pustit dovnitř a nechat přespat?“ řekl Oukee. Zajda odpověděl: „Jistě, žádný problém, jen chvíli počkejte.“ Králíci mu moc poděkovali a viděli několik malých králíčků. Jeminka a Oukee pozdravili a zatím na ně zavolali, že dnes měli mrkvovou kaši, tak ať si jí jdou dát, je ještě teplá. Po dobré kaši si oba králíci šli do postele, připravených paní Mrkvičkovou, vonících po levanduli. Králíci si před spaním popovídali a zjistili, že si nevadí, ale stále tu byla malá nenávist. U zajdy, by se neměli hádat. Uplynul den a v Přátelské Lhotce začalo být smutno. Největší smutek, tu ale cítila Kira. Rozhodla se, že králíky najde. Prosmekla se brankou a pelášila si to do polí. Jelikož je to pes lovecký, netrvalo dlouho a králičí noru rodiny Mrkvičkových vyčmuchala. Kira do nory strčila hlavu a přední tlapky. Co to? Kira se zasekla a nemohla ven! To ne! „Jejda, moc se omlouvám“ kníkala. Chudáček fenka. Lekla se, to ano, ale zase měla radost ze setkání s králíky. Ano Kira sice byla loveckým psem, ale v duši, milovníkem společnosti. „To vás ráda vidím.“ Mrkvičkovi Kiru přivítali s otevřenou náručí. Králíci se ten den hodlali vrátit, ale když dorazila Kira, už nemohli. Museli se tedy zabavit, než přijde nějaký turista, který je zachrání. Naštěstí králíci i zajíci věděli, že jsou u lesní stezky a je jen otázkou času, kdy se ukáže nějaký turista. Paní Mrkvičková přitáhla deskové hry. Hráli a hráli a králíčci si najednou uvědomili, že si nevadí. Kira byla moc ráda, že se králíci skamarádili a tak si slavnostně zavyla. „Auuuuuuuuu,“ rozeznělo se po noře. No, ale co se nestalo. Tohle vití uslyšel pan Waldemar Wena, který zde byl na procházce se svou rodinou, rychle si všiml kousku Kiriného těla čouhajícího z nory. Zavolal tedy hasiče. Ale nejspíš jste již zapomněli, že žijete v Tajtrdlíkově a tak nepřijeli hasiči, ale hastrmani. „Hiiiiuuuuu, hiiiiiuuuuu“ rozléhalo se v širém okolí. No jo a co mohou jediného v téhle situaci dělat, než vylít vodu a pejska pořádně polít. Naštěstí pejskovi se nic nestalo, ba naopak lekla se a vyklouzla z díry. Jeminka i Oukee tedy byli volní a tak se rozloučili s Mrkvičkovými a už si to mastili do polí stejnou cestou, jakou utekli. To bylo v přátelském domě zase radosti. „Jupí, jupí“ bylo slyšet po celé Přátelské Lhotce. Oslavovalo se, když se vrátili oba králíčci i s fenkou a ještě k tomu se usmířili!

„No a tak se moji staří kamarádi usmířili,“ říká svým štěňatům stařenka Kira. „A takhle to vážně bylo, babi?“ ptají se zvědavá štěňata. „Jistě, že ano.“ Odpovídá bábinka Kira. „A teď už šupito presto do pelíšků.“ „Dobrou noc.“ Pak panička zhasla a všichni šli spát!

Anežka Povolná

O Ferdovi a Majkým

Byli, žili jednou dva myšáci. Ferda a Majký. Byli vždy dobří přátelé. Jednou se vydali spolu ven na procházku. Jak tak procházeli sem a tam, najednou se pohádali. Pohádali se kvůli tomu, že si Ferda dost dlouho myslel, že není už Majkýho kamarád. Ferda mu řekl: „Majký, já už asi nejsem tvůj kamarád, viď?“ Majký to chtěl ještě zachránit, tak řekl: „Jsi můj kamarád, počkej, Ferdo!“ Ale Ferda už odešel! Majký byl velmi smutný z toho, že přišel o svého dobrého kamaráda. Ferda byl z toho všeho hodně smutný, nebyl ani schopný s ním promluvit. Vždy, když na něj Majký mluvil, tak ho nevnímal. Byl na něj hodně nazlobený a naštvaný. Majkýmu to bylo hodně líto, pořád mu říkal: „Ferdo, je mi to moc líto, prosím, odpusť mi to. Jsi pořád můj kamarád.“ Ale bylo to k ničemu. Majký byl z toho všeho hodně smutný, chtěl se s Ferdou usmířit, ale on ho nevnímal. Takhle se trápil strašně dlouho, pořád mu říkal, aby mu to odpustil, ale nic. Majký už se bál o jeho zdraví. Jednou mu napsal dopis: „Ferdo, jestli chceš, tak přijdi v 15 hodin před školu.“ Když si ho Ferda přečetl, váhal, jestli tam chce. Nakonec se rozhodl, že tam přijde. Když tam dorazil, Majký již na místě čekal. Ferda se zeptal: „Co potřebuješ, Majký?“ Majký mu odpověděl: „Chtěl bych se ti omluvit za to, že jsem byl na tebe zlý. Moc mě to mrzí. Chtěl bys být ještě můj nejlepší kamarád?“ Ferda odpověděl: „Já nevím, musím si to rozmyslit a zítra ti řeknu.“ Majký kývl na souhlas a rozešli se, každý jiným směrem. Majký se těšil na příští den, až mu Ferda řekne, zda mu to všechno odpustí. Když se ráno vzbudil, vyskočil z postele a šel si vyčistit zuby. Převlékl se a šel na snídani. Po snídani šel do školy. Majký viděl už Ferdu z dáli. Jak mile k němu přišel, hned se ho ptá: „Tak co Ferdo, jak ses rozhodl?“ Ferda mu s úsměvem odpověděl: „Víš Majký, já jsem se rozhodl… Odpouštím ti, a budeme opět kamarádi.“ Majký ho objal, slzičky ukáply oběma. Od té doby, byli zase nejlepší kamarádi.

Michaela Raffayová

O pejskovi a kočičce, kterým se zasněžil domeček

Daleko, daleko v horách leží malá vesnička, která nese název Zimovřesky. V této vesnici bydlí chudí lidé, kteří mají malé hospodářství, několik oveček, slepičky, kachny, ale také pejska a kočičku. Lidé neměli moc času na to, aby si s pejskem a kočičkou hráli. Pravda je, že se vždy večer s nimi pomazlili. Ale to bylo tak všechno. Manželé zestárli a své děti měly v cizině. Ty nepočítaly s tím, že by se někdy k rodičům vrátily. Na své malé hospodářství již tak nestačili, a proto se muselo začít něco dělat. Veškeré zvířectvo, které měli, si rozebrali lidé z vesnice. Ale pejsek s kočičkou zůstali u svého páníčka. Již dříve jim rodina postavila krásný malý domeček ze dřeva, aby zde mohli pejsek s kočičkou trávit svůj volný čas. Domeček byl opravdu krásný. Manželé zestárli velice rychle, začali být ne soběstačný, a proto odešli do domu seniorů. Ale pejsek s kočičkou zůstali na místě. Přiblížila se zima, lidé chodili se soucitu pejska a kočičku krmit. Napadlo mnoho sněhu a děti ve vsi si užívaly zimní radovánky. Radovánky užíval i pejsek a kočička.

Jednoho dne pejsek s kočičkou šli ven si hrát. Šli bobovat, koulovat se, stavět sněhuláka. Právě v okamžiku, kdy stavěli sněhuláka, začalo sněžit. Sněžilo tak moc, že se pejskovi i kočičce domeček zasněžil. Přesto utekli domů. Pejsek s kočičkou se k domečku museli prohrabat sněhem, aby se do něj vůbec dostali. Když se dostali dovnitř, chvíli pobyli a pak se zase museli prohrabat ven. Když se jim to podařilo, tak šli za sousedy, jestli by je nepustili dovnitř. Prosili je, zda až přestane, zda jim sousedé pomohou domeček ze sněhu vyhrabat. A tak právě přestalo sněžit. Bylo po chumelenici. Sousedé nakonec souhlasili. Pomohli jim. A nakonec všechno bylo jako dřív. Pejsek a kočička za odměnu pozvali sousedy na oběd. Byli to hodní sousedé a nakonec si pejska a kočičku osvojili.

Dana Rýdlová

Trpajzličí sedmička

Byl večer, už skoro noc a sedm malých trpajzlíků šlo spát. Nejmladší byl Filda, nejstarší Maty, ostatní se jmenovali: Karlík, Pepík, Bořík, Šíma a Kubík. Usnuli. Z chaloupky bylo slyšet chrupkání. Začalo svítat, Filda se vzbudil. V duchu si říkal, že tohle asi není jejich chaloupka. Ostatní se také probudili. Všichni se divili a přemýšleli, kde to jsou, jen Maty věděl. Byli ve velkém dole Obra Zlobra, který ho velmi dobře střežil. „Hej!!!“ zakřičel cizí hlas a malá stvořeníčka se lekla. „Vstávat! Už je dávno ráno! Okamžitě začněte kutat! Do večera budete mít každý dva plné vozíky drahokamů!“ Všichni s nechutí začali. Přitom přemýšleli, jak by se mohli dostat ven. Večer každý odevzdal dva plné vozíky a šli spát. Takhle to pokračovalo celý týden, až dostal Kubík nápad. Chtěli si udělat tunel, maličký, aby se do něj vešel jen trpajzlík. Po měsíci kutání se konečně objevilo světýlko. Všichni přestali. Šli se poradit, kdo vyleze první. „Já!“ křikl Karlík. „Je to tam velice nebezpečné. Když spadne nějaký kámen, spadne na mě. Já budu zraněný. Vy půjdete dál. „Ne, ne, ne, já půjdu do největšího nebezpečí!“ „Ne, já!“ „Pššt! Uklidnil je Maty „zvolte si sami prvního. Podle mě musí být silný, mrštný a statečný. Navrhuji Šímu.“ „Ano, Šímu!“ vykřikli trpajzlíci a bylo zvoleno. Večer, po odevzdání drahokamů, se seřadili do řady, pak začali prolézat dírkou, kterou měli připravenou. Venku na ně čekal sněžný drak, chrlící kroupy a rampouchy. Hned za ním byli psi s laserovýma očima. Tu a tam se objevil vlkodlak, smrtka či upír. Okolo byla ještě velká přehrada plná vodou a tmavý les s bludnými kořeny. Trpajzlíci konečně došli na konec tunýlku. „Vidím draka,“ oznámil Šíma. „Máme ještě štěstí, zrovna spí.“ Potichu se doplížili k nejbližšímu kamenu. Schovali se tam. Drak se zavrtěl… a spal dál. Takhle se plížili pořád dál, až příšera zmizela z dohledu. Se psy\ s laserovýma očima to měli jednoduché, jen si stáhli své čepky do obličeje a šli jedním směrem. Oni totiž neměli ostré zuby ani drápy, také neuměli ani trošku bojovat. Trpajzlíci ušli asi jednu míli, pak se Pepík zabořil do něčeho hebkého, ale jak už věděl z pohádek, že ti psi určitě nejsou tak hebcí, vytáhl si čepku. Uviděl krásně učesanou bledě modrou srst zvláštního zvířete. Viděl i to, že ostatní šli hned vedle něho. Někteří už dokonce stoupali na hřbet zvířete, protože poznali, že je to jejich hodný létající kamarád Béďa. A tak všichni nasedli. Letěli domů. Jupí!

Ela Suchitrová

O křečkovi a Natálce

Za sedmero horami, za sedmero lesy, za sedmero řekami, se nachází krásné městečko Křečkov, ve kterém žije se svými rodiči jedna malá holčička Natálka. Natálka, byla moc hodné děvče, které milovalo přírodu, mělo rádo zvířátka. Odjakživa věděla od své babičky, která již nežije, že lidé, kteří mají rádi zvířata, mají rádi i lidi. Ale Natálka tomu nechtěla nějak věřit. Vždyť není divu. Natálka byla jedináček, neměla ani bratříčka ani sestřičku, doma vyrůstala jen mezi dospělými a rodiče se o ní strachovali. Nebylo tedy ani divu, že neměla žádné kamarády ani kamarádky. Připadala si jako kůl v plotě. Pořád přemýšlela, jak by co udělala, aby se situace zlepšila. Postupem doby přišla na to, že by jí pomohlo, kdyby měla nějaké zvířátko doma. Starala by se o něj, povídala by si s ním, měla alespoň nějakého toho kamaráda. Když s tímto návrhem přišla za rodiči, bylo zle. Rodiče jí to opět nechtěli dovolit a tak Natálka byla zase strašně smutná. A zase si neměla s kým hrát, s nikým si povídat. Bylo ji ouhej. Jednoho dne, přišli rodiče za Natálkou s návrhem, že pojedou na dovolenou do Chorvatska. Natálka zbystřila a myslila si, že to by jí mohlo pomoci, že by na dovolené mohla najít nějaké kamarádky či kamarády. Netrvalo dlouho a rodina odjíždí na dovolenou. Už se všichni těší. Na místě se ubytují a hned druhý den odchází na pláž k moři. Tam Natálka potkala holčičku Aničku, která tam byla také s rodiči na dovolené. Děvčata si padla do oka a vypadá to, že Natálka bude mít kamarádku. Jak tak spolu hovoří, vypráví si své zážitky a příběhy, zjistí Natálka, že i Anička má ráda přírodu a zvířátka. Vypráví Natálce, co všechno má doma za zvířátka. Mimo jiné i křečky. Anička přislíbila Natálce, že půjdou za jejími rodiči a Anička se přimluví, aby Natálce pořídili křečka. Rodiče chvíli váhají a pak Natálce křečka slíbí. Natálka byla šťastná, našla kamarádku, navzájem se kamarádí i rodič. A jak to všechno na závěr dopadlo? Po návratu z dovolené rodiče koupili Natálce křečka. Ta byla šťastná jako blecha. Nejen, že měla kamarádku, ale měla i kamaráda křečka, kterému se svěřovala se svými problémy, povídala si s ním, mazlila a byla nade vše spokojená.

Adéla Šťávová

Přátelství nade vše

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Anežka. Bývala hodně často sama, protože nosila na dva roky rovnátka. Vždy když byla sama, vzpomínala na to, jaké to bylo, když ty rovnátka neměla. Měla hodně kamarádek, chodila pořád na jejich oslavy narozenin a jejich party. Ony zase chodily k ní a ona si připadala dobře. Teď ale nemá nikoho. Bylo jí to líto a pokaždé si říkala, že ona za to nemůže, že má křivé zuby. Jednou, když se jí ve škole všichni smáli, tak přišla domů a svěřila se mamince, že se ji všichni smějí. Ta to samozřejmě nenechala jen tak a šla to řešit s paní učitelkou. Ta hned druhý den pravila všem žákům, kteří se jí smáli, aby to již nedělali. Připomněla jim, jak by se cítili oni, kdyby byli v její kůži. Žáci pochopitelně paní učitelku neposlechli a smáli se Anežce dál. Jednoho krásného slunečního dne šla Anežka domů dřív a po cestě potkala dvě holky, které byly o rok starší než ona. Anežka byla překvapená, že s ní někdo mluví. Daly se s Anežkou do řeči a jedna se ptá: „Ahoj, jak se máš?“ „Ehm, mám se….“ A dál již neodpověděla. Jedna z děvčat se jí opět zeptala: „Špatně?“ Anežka odpověděla: „Ano.“ Ta druhá se ptá: „A proč?“ Anežka jim smutně odpověděla: „kvůli rovnátkům nemám kamarádky.“ Obě děvčata pravila: „Tak my s tebou budeme kamarádit, jestli nikoho nemáš?“ Anežka byla strašně moc ráda, že s ní někdo kamarádí, i když má ty rovnátka. Nakonec všechno dobře dopadla, Anežka měla kamarádky, o kterých věděla, že jsou to prima holky.

Sára Štechová

Ztracený vorvaň

Bylo, nebylo jedno město, ve kterém žil pes Igor a ve vodě u mola žil vorvaň Emanuel. Pes Igor vždycky ve čtyři hodiny chodil k molu, aby si mohl povídat s Emanuelem. Jednoho dne spadl Igor z mola do vody. Emanuel ho vytáhnul. V tu dobu jeli okolo rybáři a všimli si na molu psa. Přistoupili k němu a odvezli jej na veterinární středisko. Lékař se na psa podíval, a zachránil mu život. Pes poděkoval jak lékaři, ale i vorvaňovi Emanuelovi, který jej vytáhl. Byli navždy dobrými kamarády.

Jednou opět ve čtyři hodiny přišel Igor k molu. Ale Emanuel tam nebyl, nebylo po něm ani slechu ani vidu. Igor nevěděl, co má dělat a tak zaštěkal: „Haf, haf, haf.“ Pořád nic. Běžel podél moře k zátoce, kde Emanuel často trávil svůj čas. Tam ale také nebyl. Rozběhl se tedy za přítelkyní Emanuela. Ta mu také sdělila, že ho od rána neviděla. Prý chtěl do Paříže. „Aha,“ řekl Igor. Běžel k letišti a chtěl letenku do Paříže. Ale tam mu řekli, že psi do letadla k lidem nesmí. Najednou se na něj usmálo štěstí a viděl paní s kotcem. Otevřel kotec a vlezl si do něho místo malého bílého psa. Paní letěla také do Paříže. Naložili kotec s Igorem do letadla. Pásy ho vyvezly za největší kufr ze zavazadel. Celou cestu byla Igorovi velká zima. Když si paní odnesla zpět i se svým červeným kufrem, v Paříži pršelo. Tak musel Igor opustit kotec. Za pár minut se vyjasnilo a Igor běžel k moři. Viděl tam Emanuela. Zavolal na něj: „Emanuely!“ Emanuel se mu moc omluvil. Odpustili si a vrátili se zpět do svého města. Emanuel se omluvil své přítelkyni, že zmizel a nikomu nic neřekl. A aby to setkání nějak oslavili, dali si dobrou večeři a všichni byli moc šťastní.

Kristýna Trojanová

Jak je důležité přátelství

Přátele, kamarády má skoro každý. Jsou však také děti, které žádné kamarády nemají, anebo jich mají málo. Jsou však i tací, kteří jich mají opravdu hodně. A my si dnes budeme povídat děti o tom, jak jsou ti kamarádi důležití.

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Mařenka. Mařenka chodila do první třídy už skoro půl roku a neměla za tu dobu žádné kamarádky. Špatně se jí usínalo, a když už měla i radost a byla radostná, začaly si holky s ní povídat. Nálada byla ta tam. Jednou v září, když začala chodit do druhé třídy, maminka ji přihlásila do kroužku plavání. Mařenka si uvědomila, že je tu šance si udělat přátele. Když začala první lekce, začala si na ostatní holčičky zvykat. Nejvíce se však zamlouvala Mařence holčička podobného věku, jménem Lenka. Půl roku na to se Mařenka naučila plavat a ještě k tomu si z Lenky udělala dobrou kamarádku. Jediný háček byl to, že Mařenku Lenku skoro vůbec neznala. Když se Mařenka s Lenkou lépe seznámila, povídala si s ní, sdělovala si děvčata svá tajemství a své dojmy, bylo již Mařence lépe a cítila se opravdu dobře, nebyla odstrčená od kolektivu. Díky tomu, nebyla Mařenka tak osamocená a osamělá. Večer, když šla spát, cítila se tak, že si dneska všechno užila a ne jako před tím, že skoro téměř neusnula. Nakonec vám dám jednu radu: „Pokud nemáte žádné kamarády a nepřipadáte si vůbec osamělí, raději si je udělejte. Jednou se vám bude určitě hodit.“

Matěj Voldán

O pejskovi a kočičce

Byl jednou jeden malý roztomilý pejsek, který neměl domov. Jeho páníčci ho vyhodili na ulici, protože už ho nechtěli. Štěňátko běhalo od domu k domu a kňouralo, štěkalo. Ale nikdo si ho nevšímal. K večeru z okna jednoho domu vykoukla paní a řekla: „pes, no to ne.“ Štěňátko bylo smutné a unavené, a tak usnulo v krabici u popelnice. Byla mu zima a mělo hlad. Druhý den opět vstalo a rozhodlo se jít dál, i když ho už bolely tlapičky. Jak chodilo a přemýšlelo, dostalo se až k lesu, kde potkalo dalšího opuštěného psa. Byl to už starý pes, který měl stejný osud i jeho páníčci ho opustili a tak učil štěně, jak přežít venku, kde najít něco k jídlu a kde přespat. Stali se z nich velcí kamarádi. Jednoho den, jak tak běhali, starý pes nedával pozor a porazilo ho auto a zemřel. Štěňátko opět bylo samo. S hlavou svěšenou šlo při okraji silnice, kde ho z projíždějícího auta uviděla osmiletá holčička Anička. Zavolala na rodiče, ať zastaví, že by takové štěňátko chtěla. Už dlouho o tom doma mluvili, a tak rodiče Aničku poslechli a štěňátko si vzali domů. Anička se rozbrečela štěstím a křičela: „děkujiiii“ rodiče ji upozornili, že se o něj musí starat. Anička slíbila, že udělá všechno, co je potřeba a štěňátku dala jméno BIBI. Bibi se měla moc dobře a všichni se měli moc rádi. Anička Bibinku tak milovala, že jí nosila, nosila a měla ji úplně všude s sebou. Bibi se stala tím nejšťastnějším pejskem na světě.

Anna Vytisková

Autor:
Vydáno: